Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice.

Dvanáctá strážkyně

1. listopadu 2015 v 16:24 | Jana Dvořáčková |  Publikováno
Jedna z mých dalších povídek, která vylezla ze soutěže časopisu XB-1, vyšla v září 2015.
Mezitím se vyhlásilo, proběhlo a zatím co tohle píšu, určitě ukončilo další kolo soutěže. V roce příštím mi v XB nevyjde nic. Povídku jsem sice poslala, ale už několikrát se mi neosvědčilo posílat narychlo sepsané experimenty. Prostě to nevychází. Co dělat? No nic.
Z redakce se většinouozývají zhruba v půlce října, (když to stihnou). No a neozvali se, takže logika, pane Spocku, říká, že mám smolíka a po Dvanácté strážkyni bude pauza.
Ona byla ta poslední soutěžní povídka stejně taková... no, divná. Prostě experiment. Původní verze už neexistuje. Při přepisování původní verze nemilosrdně likviduji. Rdousím je a zakopávám hluboko pod zem. Nebo ještě lépe, pryč s nimi mezi hvězdy! Huš! Kšá! Potvory jedny!

V XB tedy příští rok žádná moje povídka sice nevyjde, ale jiné plány s úplně jinou verzí té neposedné experimentální záležitosti, na které zrovna pilně pracuji.

Dodatek z konce listopadu: Před uzávěrkou soutěže, kam jsem chtěla zmíněný přepsaný kousek poslat, mi odešla základní deska v pc. Takže jsem dopsala prd, ale zase jsem během dvou týdnů, kdy byl pc v opravě, přečetla několik knih. Věřit na nějakou vyšší moc hlídající zbrklé autorky, musel to být jasný záměr radící mi dát si oraz, nedopisovat nic narychlo, protože jak už vím, nevyplácí se to. Tak příště.

To se dá říct i o narození a životě "Dvanácté strážkyně." Záblesk v mysli tvůrce - tedy v mojí - se objevil kdysi dávno po vyhlášení úvodníkové soutěže na stránkách XB-1: . Úvodníky ale nikdy otištěny nebyly a možná ani nikdy nebudou, jen prostředí světa po apokalypse stvořilo jednu z linií příběhu Strážkyně.
A pak si to vzali na starost pejsek s kočičkou a zjistili, že když mám v počítači tolik rozepsaných textů, možná by šlo některé propojit. A propojit sakra umně (u mě taky).
Tak se stalo a teď už z toho je rozsahem něco, čemu se dá v pohodě říkat román.
A aby toho nebylo málo, budou rovnou dva.
To je zhruba tak všechno, co bych zatím práskla. Snaha zjišťovat nějaké podrobnosti už proběhla, ale já jsem hrozně tajemná, mlčím a mlžím a ukázky neposílám ani kamarádkám.
Až to bude celé, udělám to ráda.

A o čem ta Strážkyně z časopisu vlastně je?
Ach jo, autoři v ČR jsou prostě zoufalí, když si anotace musí škrabat sami. Nebo prostě nemám mnoho čtenářů, což se tedy jeví jako pravděpodobnější vysvětlení.
Hluboko ve vesmíru lidé zbudovali stanici - křižovatku. Z ní vedou cesty na další čtyři místa - do kolonie v jiné sluneční soustavě, na stanice a k Zemi. Strážkyně je kombinací stroje a živé bytosti a dbá na to, aby si lidé na koních křižovatky žili spokojeně a šťastně a milovali se a množili. Tvůrci systému ale zase hlídají, aby se nikdo z nepovolaných nedozvěděl, že biologické složky bývají do systému vkládány jaksi... nedobrovolně.
A jak už to tak bývá, každý stroj mívá sem tam poruchu. V měřítku inteligence spravující čtyři obydlená místa o kapacitě miliard živých bytostí, může mít byť jen malé selhání katastrofální následky.
A taky že má :).
Důležité je, jak si poradit s tím, co zbude. A že toho moc nezbude :).
 

Pragoffest 2015

26. dubna 2015 v 19:41 | Jana Dvořáčková |  Reportáže
Na FF se nechystám, na příští Pragoffest možná jo.
Třeba si opět střihneme nějakou tu přednášku :).
Kdo ví, možná tenhle reportík nebude poslední, který kdy napíšu.

Zpěv nekonečna po xté

28. února 2015 v 22:10 | Jana Dvořáčková |  Publikováno
Nekonečno zpívá stále stejnou píseň. Asi ji furt touží někdo slyšet.
Na stránkách "Nevšedního světa" se tuhle objevila. Ne, že by to zvládla sama, ale Vladimír Němec si na mě vzpomněl, takže jsem se dostala do opravdu dobré společnosti.
Posuďte a počtěte si sami (samozřejmě i to ostatní). Je tam třeba "Soliton" od Edity, ta se mi fakt líbí :) - povídka, na holky nejsem.
A mnohé a mnohé jiné. Dobré, lepší a v hojném počtu.
 


Hon na lovce - zapomenutá recenze

28. února 2015 v 16:39 | Jana Dvořáčková |  Recenze
Koukám, že jsem minulý rok všechno nehorázně flákala a jak krutě líná jsem byla.
Omlouvám se tímto, doháním resty a doporučuji knihu.

Mimochodem právě nejen Daniel Abraham mě - coby milovníka SF - neskutečně překvapil sérií "Expanse," potěšil tím, jak jsem si díky ní SF zase začala užívat a vlastně mě i donutil psát, protože ona radost ze čtení způsobila i hromadu divokých snů a práci představivosti na úrovni snad až mimosmyslové.
Ani jeden z autorů to neví :), přesto mají můj vděk :).

Aktualizace

28. února 2015 v 16:01 | Jana Dvořáčková |  Zaujalo mě
15.8.2010
Delší dobu nemám net, tam kde je se nedá pracovat, a proto mám také šílené zpoždění úplně se vším.

Momentálně hubím šotka v počítači a počítám, že v září budu opět v provozu a udělám nějakou brutální aktualizaci.

Zatím mrkněte třeba na fotky z hradu Valdek, které se váží k mé brigádce ve vojenském prostoru v Brdech (podrobnosti později).
Fotky nejsou všechny a nechápu, proč nefungují popisky. Jo a mimochodem se na hrad nesmí, je v rekonstrukci. Varování praví, že je tam nebezpečno, což může dosvědčit moje bota, která se mi zaklínila mezi kameny a natrhla se. Poslední obyvatel hrad opustil tuším kolem roku 1620 a něco. Pak byl hrad opuštěn, v lesích osamocen a zanechán zvěři a vegetaci. Ve dvacátém století pak byl součástí vojenského prostoru, čili nebyl na mapách a tedy se o něj nikdo nezajímal. Zachránit už se nedá, spíš jen zajistit, aby dál nepadal a neohrožoval tak zvědavce, pro píšící zvědavce to platí dvojnásob, kteří chtějí načerpat inspiraci.
Zatím pa

27.8. - přidáno pár fotek hradu (ještě budou).
Při prohlížení postupujte zespoda.
Tvůrci blogu by to mohli vymyslet tak, aby šlo prohlížet fotky seshora a zleva. Uvědomila jsem si, že je dost nepraktické dělat fotoreportáže. Vložení dodatečného povídání pak totiž nemá smysl :).

Jen tak okrajově - 26.11.2010 - fotky jsou všechny. Tuhle zmínku píšu sem, čili aktualizuji aktualizaci. Nechci si to tu zaneřádit vkládáním omluv své vlastní lenosti pro spoustu věcí, které jsem neudělala.
Na obzoru možné zdravotní problémy zasahující do několika rozměrů, čili pokud do konce roku neudělám aktualizaci aktualizace, umřela jsem :).
Tak nějak doufám, že pokud neumřu, nezapomenu udělat tu aktualizaci :).

27.9.2011
Furt jsem tu :).

28.2.2015
Dělám brutální úklid na blogu. Někde kolem roku 2007 jsem na něj vložila hromadu reportáží. Hele, nechce se mi to opravovat, fakt by mi hráblo. Tak prostě vy, kdo jste byli a pamatujete si - víte. A vy, kdož jste se neúčastnili, to stejně nedoženete. Na cony jezděte a pište vlastní reporty. Jen hned od začátku raději pořádně a vkládejte je někam, kde redakční systém respektuje odstavce a vůbec formátování, abyste jako já za roky nezjistili, že kvalita úpravy stojí za houby a gramaticky ještě za mnohem... víc hub.

O tři skoky blíž a o jeden dál

28. února 2015 v 10:47 | Jana Dvořáčková |  Publikováno
Obsah loňského červencového čísla časopisu XB-1 konečně ukončil moje čekání. Povídka "O tři skoky blíž a o jeden dál" se opět tváří jako sci-fi, ale protože nejsem vědecko-technický týpek, klidně přiznám, že jsem se o to vážně nesnažila. Toužebné přání by tu bylo, ale mně se stejně více líbí spíš všemožné žánrové kombinace, které méně zdatným autorům dovolují prostě si hrát :). A pohrávat si.
Děj zavede čtenáře do Sluneční soustavy, přesněji na jeden z měsíců obíhající nekonkrétní plynný svět. Proč pozemšťany strašit cizí spící civilizací, která tam... někde trpělivě čeká na první průzkumníky?
Mimochodem... koukáte někdy na astronomické snímky dne? A co vás všechno napadá, když se zahledíte? Já to udělala a inspirace pro tuto povídku jsou tady a tady (ten vír mi celou zápletku dokonale dořešil).

Pragoffest 2014

28. února 2015 v 10:29 | Jana Dvořáčková |  Reportáže
Jo jo, nadpis je správně. Nějak jsem se zasekla v prostoru a čase, ale doženu to. Mimochodem, letošní report z PGF také ještě nemám - a to už je měsíc, co jsem tam byla.
Jeden zápis z conu vyšel na portále trekkies.cz. Pragoffest 2014.
A kdyby chtěl někdo vidět fotky, tak ty jsou tady.

M.A. Martin a A. Mangels - ST Enterprise, Kobayashi maru

20. dubna 2013 v 0:18 | Jana Dvořáčková |  Recenze
Tak jsem zase jednou dočetla knihu. V tomto případě dlouho očekávanou a tedy i rychle přečtenou. Někdy je prostě fajn si jen tak odpočinout a vydat se i tam, jak známý podtitulek praví, "kam se člověk ještě nevydal" a kam bych já vypadla hned zítra.
Recenzi na knihu si přečtěte na Sardenu.

Elizabeth Christine

27. září 2012 v 20:07 | Jana Dvořáčková |  Zaujalo mě
No tak dneska mě zaujala tahle slečna.
Narodila se 27.9. 2012 v 11:09.
Měla třiapadesát cm a přes tři a půl kilča.
Když jsem jí fotila, spala a byly jí zrovna čerstvě čtyři hodiny.
No a je to moje neteř.

Ségra, když jí vezli na pokoj, vypadala trochu jako takový malý nosorožec. Vyfotila jsem ji, ale tahle fotka ví, proč má být rozmazaná :).
Nakonec kdo by po třech dětech nevypadal jako zviřátko nějaké, ne příliš roztomilé.
Starší synovec ale prohlásil, že "maminka vypadá jako sluníčko." Asi vidí hůř než já, která už mám nějakou tu dioptrii.
Mladší se zamyslel cestou do porodnice a v autě přemýšlel o sestře. Prý "jestli to bude hloupý..." Větu nedokončil, ale jako je vidět, že s ní nějaký úmysl mít bude.
Chudák holka.

Šum, jenom šum

31. srpna 2012 v 20:46 | Jana Dvořáčková |  Publikováno
To se takhle stane několik věcí najednou. Na Zemi je jaro, k Marsu už nějakou dobu letí sonda Curiosity a já trávím u počítače až nezdravě podstatnou část volného času. Omluvou mi je jenom fakt, že jsem čas využila záslužně. Totiž… to jsem ještě nevěděla, jak záslužné to bude.

Po objevení tikajících hodin v podobě blížící se uzávěrky literární soutěže "AI 2052," jsem prostě sedla a napsala povídku. To bylo v dubnu.

O umělé inteligenci - to bylo tématem soutěže.
O Marsu - to bylo dílem náhody.
A poměrně rychle - to se mi nestává.
Moje můza mi musela řvát do ucha a pak padnout vyčerpáním, jinak to nevidím.
Nejvtipnější je, že nejsem ani vědecký, ani technický týpek a minulý - první ročník soutěže - jsem zbaběle vzdala právě z tohoto důvodu. Ale letos se to nějak povedlo a moje krátká povídka o sondách na Marsu pod názvem "Šum, jenom šum," vyšla v zářiové Pevnosti. Ta spolupořádala onu soutěž a otiskne první místa. Nebyla jsem první, ale třetí a v první pětce odborného hodnocení jediná ženská.

Někdo by řekl, že si tu právě masíruji ego. Omyl, namasírovat bych potřebovala záda a možná zadek (to sezení, no)… Prostě jsem vždycky zatraceně ráda, když v situaci, kdy chci se vším praštit a i na psaní se vyprdnout, mi něco vyjde.

Pevnost jsem v Příbrami sehnala až na pátý pokus. Čtyřikrát předtím jsem se setkala s nevědomostí, nepochopením, neznalostí - hrubá chyba.
A s deštěm.
Koupila jsem si číslo s knižní přílohou, jelikož minirecenze právě na tu mě včera neskutečně pobavila. Má to být vtipné i krvavé zároveň... tahle kombinace, dopadne-li dobře, se vždycky rychle čte.
Tak uvidím, co dá mi příběh. A já sem pak dám i maxirecenzi.

Dodatek: 19.10.2012
Příběh v knižní příloze mi dal celkem hodně - hlavně to bylo fakt čtivě napsané, ale zkrátka jsem se stále k té recenzi nedokopala. To jako aby někdo nemyslel, že se mi to nelíbilo.

Další články


Kam dál