Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice.

Knižní (ne)doporučení

Středa v 21:15 | Jana Dvořáčková |  Recenze



A u některých i sem tam názor.
Proč? Protože mně seznamy jiných uživatelů Databáze knih mnohdy
odhalily parádní kousky.
A někdy také ne.
 

Vyšehradská kronika literárních talentů 2018

9. listopadu 2018 v 21:05 | Jana Dvořáčková |  Publikováno
Bývala jsem kdysi poeticky plodná snad víc, než naše kočka, (ta mívala tak šest - devět čičin do roka). Já svého času zveršovala i třicet strastí za léto. Pravda, spousta z nich byly hrozné sprosťárny a neobešlo se to ani bez nenávistných říkadel věnovaných konkrétním kreaturám. Ale co, když se daří, je třeba můze poděkovat.
Dík můzo, ty můro jedna pelešivá.

V poslední době jsem byla nějaká chcíplá. Dostala jsem se do fáze, kdy mě nic nebavilo, práce mě obtěžovala, (to furt trvá) a lidí kolem bylo nějak hrozně moc. Nemyslela jsem si, že bych měla hledat nějakou pomoc psycho-doktora, i když přesně takovou radu jsem dostala. Nechci se nějak vysmívat těm, co to udělali, ale přijde mi hrozně srabácké vykecat se neznámému člověku, ládovat se práškama a tvrdit, že je mi líp. Vždyť je to blbost. Neznámému člověku bych byla stejně u zadku, prášky by mě otupily a líp by mi nebylo, protože po většině antidepresiv se děsně přibírá, (vis. pár lidí z práce).
Spíš by bylo příjemné, říkala jsem si, naučit se trochu rázněji lidi posílat do těch míst, kam slunce nesvítí. Častěji a s gustem, neboť prostě nejsem otrok.
Nebo by to chtělo psát, číst a vyrábět svíčky, což mě baví. A dělat i věci, které ne, aby se to pěkně prostřídalo. Ale to druhé jen z vlastní vůle.

Největší krizovka přišla letos takhle z jara, kdy na všechny lezlo jaro. Na mě lezla kombinace všeobecné letargie a strašlivé nespavosti (rekord mám na nějakých 42 hodinách beze spánku). A to vám řeknu, to už je o držku. Ne, že by se mi nechtělo, já zaboha nemohla spát.

Potom, fakt nevím, kde se to vzalo, přišlo poznání ve formě rozboru situace. Sedla jsem si, sesumírovala všechno, co mě štve, vyhledala důvody a konkrétní jména a vnitřně, u někoho i nahlas, jsem to všechno poslala do prdele. Pardon, takhle to prostě napíšu, protože tak to bylo.

Pak, to bylo v dubnu, jsem se ocitla na pravidelné kontrole na endokrinologii, kde jsem zjistila, že jsem v době splínu byla asi i slušně rozežraná, neboť jsem přibrala šest kilo. Mám totiž takový drobný problém se štítnou žlázou spočívající v tom, že si můj imunitní systém myslí, že tenhle zatraceně důležitý orgán nemá v mém těle co dělat. A ničí ho.
Takže když jsem zjistila, kolik vážím, ze dne na den jsem změnila jídelníček a dnes (listopad) mám už o deset kilo a jednoho známého méně. Taktéž jsem si otevřela ústa v práci, což mě úžasně osvobodilo a hodilo mě do takové roviny existence, v níž zase dokážu mít ráda sama sebe, některé lidi kolem a taky si umím sednout a zpracovat si myšlenku v příběh.
Ale neřeknu vám, jak se to stalo, kdy nastal nějaký zlom. Šlo to, protože jsem chtěla, aby to šlo. A to je asi ono.

V době krize jsem napsala novelu, kterou mi nevzali, byť nebyla úplně blbá, (to říkali). Dostala jsem rady, předělávám. Až to bude... Ne, ono to bude, ale už vím, že spěchat nemá smysl.

A teď už se dostanu k jádru věci.
V období realizace téhle mé proměny jsem brouzdala po netu, hledala jsem, kam bych zase nějaké své dílko vměstnala. Občas to dělám, není to ovšem nic pravidelného, protože hromadu textů mám rozepsanou, nebo dopsanou, ale nejsem s tím spokojená.
Zaujal mě vcelku nenáročný, ve výsledku dobře vypadající projekt Ladislava Zelinky.
Měl takovou vizi - Vyšehradskou. A vznikla kniha, uvnitř pěkná, časem přidám nějakou tu recenzi.

Mám tam jednu starší báseň, která ve výsledku výborně zapadala do pocitů, které jsem měla v době průserů a období jejich likvidace. Ovšem netušila jsem, že bude vybrána zrovna ona, poslala jsem básní asi patnáct. Zrovna tuhle, poněkud patetickou hříčku, bych na zástupce v knížce netipla.
Ale pozvánka přišla, byla jsem ráda:

Kniha je bez ISBN, čili oficiálně neprodejná, ale případný zájemce může zkusit napsat sem: ladislavzelinka@seznam.cz, protože co by to bylo za vizi, kdyby se neměla šířit, ne?

A tohle je ten kousek, stáří tak patnáct let. Dokonce si pamatuji, jak jsem to psala.
I proč :).

Prokletí


Zelené kopce a hory na dohled,
píše se počátek věků.
Vzduch voní svěže, mladý je tento svět.
V dáli slyšíš zpívat řeku.

Vůkol lesy a v nich žijí Oni.
Nad řekou mlha se líně válí.
Všichni teď truchlí už jenom pro ni
a nenávidí, koho se dřív báli.

Dřív byla věčná, teď žije a zemřít už může,
na oltáři leží její tělo.
Poznala Jeho a v hada změnila se růže.
Stane se, co stát se nemuselo.

Bláhová víla snila o životě,
teď je jen součástí kamene.
Falešná láska odezněla lehce.
Jí zbylo jen srdce zlomené.

Semkli se všichni ti, kteří v lesích žijí,
z nenávisti pomstu chystají.
Osedlat koně, bubny na poplach bijí.
Zničit Temného se vydají.

Jenomže on, posilněn duší víly,
porazí je, přestože snad nechce?
S dobrem zlo změří poprvé své síly.
Vážky osudu zhoupnou se lehce.

Zelené kopce a hory na dohled,
píše se počátek věků.
Prastarou bitvu zakusil mladý svět.
Krev nevinných pokřtila řeku.

Zrodilo se prokletí, to provázet nás bude
pokaždé, když po někom zatoužíme.
Dobro zvítězí? Ne vždy a ne všude.
Jenomže osud už nezměníme.

Hříchy nás ženou a vnitřní boj se svádí,
když před nějakou volbou stojíme.
A tak si říkám, že můžeme být rádi,
že zla se ještě sem tam bojíme.

Jak jsme letěli balonem

1. října 2018 v 20:27 | Jana Dvořáčková |  Zaujalo mě
Jak už to tak v životě chodí, máte rodiče. Když máte štěstí, oba nejenže znáte, ale vyrostete s nimi, snášíte s nimi všechno možné. A někdy se vzájemně také nesnášíte, což k tomu asi patří. A zatímco zpočátku bývají praštěné děti - tropí různé blbosti, chovají se prapodivně a furt tak jako po rodičích něco požadují, přijde doba, kdy se to obrátí.
To ale u nás nikdy neplatilo, jelikož nejen moje máma byla praštěná odjakživa. Oslavy u nás (na fotce teta s babičkou) vypadají třeba takhle (vis. foto vpravo):

Takže mě moc nepřekvapilo, když na dotaz, co by chtěla k šedesátým narozeninám, odpověděla bez rozmyslu "let balonem."
A já myslela, že bomboška ve slevě bude stačit.

Domluva s otcem byla jasná - on nepoletí. Ruce se mu potí i na žebříku. Kotě, které před lety sundával ze střechy, jsem pak musela vyždímat. Kočka z toho byla tehdy trochu v rozpacích a chvíli jí trvalo svou ratolest identifikovat.
V dobách mého dětství se dostal tak maximálně právě na tu střechu, kam ho vyháněla starost o čistotu televizního signálu, když ve větru a dešti trápil anténu, zatímco my na něj z půdy pořvávali, že to stejně zrní, šumí a vrčí, a ať raději sleze.
Při sledování filmů o horolezcích se nám při pohledu na tu nádhernou scenérii, holé šedé skály, sem tam mech, místy sníh, stovky metrů nicoty pod nohama a vidiny jistého pádu každou vteřinou, potí dlaně, brní celé tělo, motá hlava a máme potřebu se pro jistotu i oklepat.
Ano, trpím podobným problémem, trochu se bojím výšek.
Takže jsem usoudila, že poletím také.
A protože mám dva náctileté synovce, kterým by to mohlo být líto, bylo mi jasné, že pocestujeme minimálně čtyři.
Také mám víc, než metrákovou sestru, která, až si to přečte, mě určitě zbije.
Začala jsem tedy hledat způsob, jak mámino přání uskutečnit.

Času dost
Myslím, že to bylo nějak koncem roku 2017, kdy se máma vyslovila (šedesátiny měla v září 2018). Času bylo dost. Jak se ukázalo, bylo poměrně prozíravé, že jsem vše začala zařizovat takhle brzy. Ona to totiž vůbec nebyla sranda.
Neznala jsem nikoho, kdo by let balonem absolvoval, takže jsem se nemohla držet případných kladných referencí, záporně laděného kňučení nespokojených absolventů, statistik úmrtnosti při pádu/výbuchu oné horkovzdušné mršky, výpovědí očitých svědků. To už bych našla v okolí víc lidí, kteří viděli UFO. Což o to, takový roztomilý suborbitální let by se mi také zamlouval, ale tam je ta letenka přeci jen cenově někde za hranicí možností běžného, legálně si vydělávajícího tvora.
Tak možná, až mi bude šedesát, sedmdesát, osmdesát…
O balonech se mi začalo zdát nějak kolem Vánoc.
O letech do vesmíru se mi zdá už přes třicet let.

Vyhledávání odhalilo záludnost.
Firmy specializující se na balonové létání mívají klasicky svá místa startů. Okupují svoje malebné lokality, nabízejí výlety nad městy, hrady, přírodními útvary. Mají už vyzkoušeno, kdy a jak fičí vítr a kudy a kam je to zanese, kde spadnou, pardon, přistanou. Tahle alternativa ovšem zahrnuje osobní dopravu na určené místo a cestu v koši s neznámými lidmi. Letenka pro jednotlivce se pohybuje pod čtyřmi tisíci korunami (let nad Prahou stojí i kolem sedmi).
Další možností jsou soukromé lety z vlastního místa startu, to když chcete sdílet zážitek jenom se známými, nebo rodinou. Letenka je dražší, s tím je potřeba počítat.
No jo, jenomže co když zrovna nemáte louku?
Musíte si sehnat, jinak máte smůlu.
Pozemek by měl mít minimálně padesát krát padesát metrů, v okolí by neměly být dráty vysokého napětí, ty by mohly způsobit trochu problém, jakož i stromy a různé vysoké překážky.
Kupodivu jsem myslela, že tahle věc bude poměrně snadná. Mám nějaké známé, kolegy v práci, v místě bydliště rodičů je luk požehnaně, tak jsem případně počítala s dotazem na onu obec. Aha, nic nevyšlo.
Byl květen 2018. Měla jsem vybranou firmu, představu o konečné ceně, ale louka nebyla. Jedna možnost padla na neochotě, jedna na tom, že člověk, s nímž jsem měla věc už skoro vyjednanou, nebyl vlastníkem pozemku, přičemž ale do jisté doby právě tak působil. No nic, zuřila jsem, nadávala. Nabízel pozemek se slovy "to je známé, ono jí to vadit nebude." Kontakt na paní jsem ovšem nedostala. Myslím, že bych byla celkem schopna ji zavolat a zeptat se. Nechápala jsem, proč je to problém.
S mírnou paranoiou jsem se obrátila na Městský úřad v Příbrami, kde bydlím.
A byla louka.
Tímto tedy už asi po padesáté děkuji panu Ing Jindřichu Vařekovi, starostovi města. Jelikož byl zvědavý, jak takový odlet balonu probíhá, startovali jsme kousek od Svaté Hory, kde je hezky.
A větrno.

Jak to probíhá?
Letenka platila dva roky od nákupu, v mém případě od června. Docela jsem se děsila možnosti, že letu nebude přát počasí, a že budu majitele pozemku dva roky otravovat. Naštěstí let byl odložen jen jednou - o týden. Výchozím dnem bylo datum máminých narozenin, jenomže jako na potvoru bylo odporně deštivo, hnusně zataženo a celkově to stálo za prd. Pokud chcete letět balonem, nesmí pršet, moc foukat, nesmí se kupit případné dešťové mraky, není dobré na obzoru vidět třeba tornáda… Prostě musí být jasno, až polojasno, pohodička, klídek.
Na místě odletu jsme se sešli v půl páté. Lety balonu totiž probíhají pouze dvě hodiny po východu slunce a dvě hodiny před západem. Termické proudění v atmosféře to přes den neumožňuje.

Jelikož původní den odletu byl v týdnu, zvolila jsem večerní let, to aby synovci nemuseli chybět ve škole, (no dobře, tenhle argument mi neuvěřil vůbec nikdo). Ve skutečnosti jsem nechtěla vstávat moc brzy.

Přijel pilot s pozemním doprovodem. Ten naši trasu v oblacích sledoval po zemi a dostal se na místo přistání chvíli poté, co jsme i my náš let dokončili. Firma má pro převoz balonu a vzduchoplavců spešl upravené auto s návěsem. Náš balon, jenom ten, bez koše a lidí, vážil sto šedesát kilo. Představit si to můžete jako takový veliký naducaný spacák. Balon zkrátka vyndáte z pytle a rozložíte na louce. Samozřejmě pečlivě ho roztáhnete po ploše a připojíte ke koši. To dělají zaměstnanci firmy, přičemž případní zvědavci můžou pomáhat s roztažením balonu, po jehož následném nafouknutí je potřeba už hotovou bestii také držet, aby neuletěla. Je proto dobré, je-li na blízku hodně zvědavců, či členů rodiny.
A tady také nastala chvíle pro mou sestru.

Sestra v akci
Ještě před samotnou přípravou balonu se zkouší směr větru. Klasicky se vypustí pár balonků a sleduje se, kudy se vydají. Ty naše, jak se mi zdálo, se vydaly trochu šejdrem, směrem severo-západním, řekla bych. No, a když se balon nafoukl, vítr se do něj opřel tak festovně, až to vypadalo, že se koš položí na bok. Nejvyšší čas na nástup pasažérů, tedy zátěže.
Kolemstojící se chopili lan a drželi nás, tedy snažili se, všechna čest.
Za plotem pozemku mezitím zastavilo auto, v němž cestovala kolegyně z práce s manželem. Ten následně pořídil několik krátkých záznamů všeho toho pachtění.
A kolegyně viděla mou sestru, jak se později vyjádřila: "ty vole, ta je ale mrštná," jak se svými skoro sto osmdesáti centimetry a po čtyřech dětech váhou něco přes metrák, když viděla, jak námi vítr zmítá, zahodila dítě a ladně, jako velryba ve filmu "Zachraňte Williho," skočila na lano a přispěla tak k našemu skoro vyrovnání.

Moje máma - hlavu v oblacích a artritidu v koleni (to druhé měla už pár měsíců po operaci), lezla do koše obtížněji. Koš totiž nemá dvířka, jen stupínky, které je třeba překonat a jednoduše pak přehodit zadek dovnitř. Pro tuto příležitost jsme s sebou vzali klasické schůdky, ale ukázalo se, že nebudou potřeba. První synovec nastoupil, já do koše zalezla, a to už se do nás opřel vítr. Druhý synovec, zrovna bohužel ten, který celou dobu o své účasti na letu trochu pochyboval, schytal hrátky větru a propadl panice. Nevěděl, jestli vlézt, nebo zůstat, vyděsil se a plakal. Jedno video pořízené za plotem pozemku zachytilo jeho řev poměrně vděčně a zase ne až tak nečistě.

Nakonec jsme ale všichni nastoupili. Pak to trhlo, škublo a trochu zakolísalo a letěli jsme.
Synovec ještě chvíli řval jako hyena, chudák a nějakou dobu odmítal pohlédnout přes okraj koše. Krčil se a protestoval. Trvalo ale opravdu asi jen dvě, tři minutky, než se uklidnil a zjistil, že výhled je super, počasí přeje a balonem už nic nezmítá. Jelikož letíte rychlostí větru, nahoře nefouká, rozdíl teplot veškerý žádný, koš je v klidu, takže můžete být v klidu i vy.
Jak totiž náš pilot klidně prohlásil, když jsme nastupovali "Žádnou paniku," pravil věcně. Tuhle hlášku teď používám hlavně v práci, když se něco s…, tedy nedaří a vždy mě uklidní fakt, že když nejde o život…
Prostě to neřešte a leťte.

Louku a zvědavce jsme z dohledu ztratili hodně rychle, a vydali se směr nad Brdské lesy, vesnici zvanou Pičín a nakonec jsme přistáli v Hostomicích, což je od Příbrami asi dvacet kilometrů na sever. A to jsem čekala, že nás to zanese spíš na východ. No nic.
Kdyby se vám přeci jen udělalo špatně, sledujte horizont. My viděli až ku Praze. Dostali jsme se do výšky nějakých 150-200 metrů zhruba a náš let probíhal rychlostí 16-25 světelných let, vlastně kilometrů v hodině.

When no man has gone before
Kam se dosud člověk (nikdo) nevydal
Nejznámější hlášku ze Star Treku si neodpustím, protože i když jsme se nevydali do vesmíru, zkusili jsme něco, čeho jsme se do té doby nikdy neúčastnili. Byli jsme v tu chvíli prostě průzkumníci a basta.

Výhled se nedá moc popsat. Prostě krása. Nahoře je klid. Slyšíte vzdálený štěkot psů, občas auto, ale jde to jako by mimo vás a je vám to jedno. Je tam klid a krásně. Vidíte, jak se přes zem plazí stíny mraků a zaznamenáte třeba pruh slunce zalévající les a louku, dva pruhy stínů kolem toho. Rozdíly barev jsou hrozně patrné. A všechno zelené je zelené trochu pohádkově. V lesích pobíhají srnčí řízky, slyšíte praskot větví a dění v lese. Stromy máte na dosah ruky, řekli byste, a není to pravda. Stín balonu tvoří v okolí jen tečku - miniaturní zatmění sunoucí se po krajině.
Trvá to hodinu a ta trvá minutu.

Trocha historie vs. skutečnost
Křest vzduchoplavce se koná po přistání. To vypadalo následovně.
Dostali jsme se za lesy.
Spatřili jsme louky.
Na jedné byli koně.
Jelikož jsme nechtěli rozmáznout koně po louce, vybrali jsme si tu za nimi. Klesli jsme a drcli o zem. Poskočilo to, zase drclo a pak dřelo po poli. A jelikož je každé přistání balonu obecně považováno za nouzové, a protože na začátku nemáte tušení, kam vás to zavane, na přistání nemusíte mít souhlas vlastníka pozemku. Hurá!
Tedy… vytvořili jsme rýhu v poli. Těšila jsem se na nějaký zajímavý obrazec v obilí, například, ale koš prostě polem pluje rovně, pak to zase škubne a let se zastaví. Balon koš převáží na bok a pasažéři vypadnou.
Někteří.
Ostatní vylezou.

V případě artritického kolena mojí mámy byla obava ohledně jejího výstupu, ale ona se z koše na pole v Hostomicích vykulila tak šikovně a lehce, jako když vyklopíte bábovku z formy. Prostě vypadla do volného prostoru a zůstala tam.
Já zalehla synovce, druhý zůstal na plynové bombě, (v koši s vámi letí tři - dvě pro let a jedna rezervní. My za letu bombu měnili). Synovec tedy ležel na bombě a povídá mi šeptem, asi aby bombu nevyplašil: "Ležím na bombě a ono to vybuchne?" To jsem se stále jaksi nemohla zvednout z druhého z kluků, jelikož jsme oba leželi na boku a já se stále držela za úchyt na vnitřní straně koše, který právě slouží k tomu, aby se vzduchoplavci při dopadu moc nemrcasili.
A v téhle poloze se nejde moc smát.

Následovalo občerstvení - my měli minerálku a sušenky, kafe a pak jsme zdolali i flašku šampusu, protože s námi letěly děti a já, dětského.
Tím jsme si ostatně připili po křtu.
Stará a pořád platná tradice z dob Ludvíka XVI, který byl, ač sám prý nikdy neletěl, do balonového létání tak trochu blázen (je dobré, že si to užil, nakonec o hlavu přišel), a každého, kdo let absolvoval, povýšil do šlechtického stavu.
Takže i balonáři své pasažéry po prvním letu symbolicky pokřtí, a to podle místa, kde zrovna přistanete.
Takže já jsem třeba Markýza Jana z Hostomic, aby bylo jasno.
Problém nastal druhý den - to byl pátek, kdy jsem dorazila do práce - to byla pro změnu otrava a zjistila jsem, že Markýzy musí pracovat?
Cože?
Jak dlouho? To se uvidí, vzhledem k tomu, že píšu i něco z pracovního prostředí. Je to také poměrně vtipné, i když jak pro koho.
Tak příště!

Představa o vzdálenosti:

Děkuji všem, kteří se na našem zážitku podíleli.

Jelikož hodlám odkaz na reportík všemožně kopírovat, skryla jsem odkaz na zvolenou firmu. To aby někoho neprudila skrytá reklama.
 


Prostě náhoda - příběh sbírky příběhů

12. července 2017 v 19:36 | Jana Dvořáčková |  Publikováno
Poprvé je to prý nejlepší, říkají všichni. Tak to pro prvotiny literární platí málokdy. I ti největší frajeři současné fantastiky určitě nejednou při psaní trpěli nejistotou, jestli pak třeba náhodou nebudou trpět jejich čtenáři, (tedy pokud to hned od začátku nedělali jenom pro prachy). Trápili se, jestli jsou jejich světy uvěřitelné, magie správně magická, bojové scény možné, záporáci patřičně odporní, případně nepatřičně přitažliví, krásné panny dostatečně anatomicky tvarované, překvapivě bojovné, nebo ne/příjemně hysterické a konce příběhů dokonale silné.

Prvotiny bývají geniální, o tom není pochyb. Psavci svými výtvory většinou týrají především rodinu a přátele, kteří domněnku samozřejmě ochotně potvrdí. V okolí se roznese, že v tom a tom domku žije budoucí spisovatel, jenž svou rodinu rychle dostane z finanční nouze, protože té jedné Angličance se to také povedlo. Jo, a on píše tu… fantastiku? Tak to nebude trvat dlouho, to teď docela letí.
Psavec je přesvědčen o dokonalosti, umu, geniální originalitě nápadu, navíc odporuje všem, kteří říkají, že psát je těžké, protože on to přeci dělá s takovou lehkostí a jistotou.

Dotyčný naivní tvor začne fantazírovat, a to nikoli v rámci tvorby, a neúnavně hledá, kde by si ještě přihřál polívčičku. Přeci když rodiče, hojně jej zásobující chválou a sladkostmi, tvrdili, že bylo moc hezké, jak ten rytíř zachránil princeznu a jak jedním máchnutím meče usekl drakovi hned dvě hlavy ze tří, přičemž ta třetí pak odpadla žalem, bude jistě snadné napsat pokračování. A proč ne rovnou román s nějakým dlouhým názvem, drsným hlavním hrdinou, poselstvím pro celé lidstvo a nějakou pikantní erotickou scénou na každé desáté straně, sakra, jó!

Zdatnější zjistí, že existuje internet, vygooglí si nějakou literární soutěž, většinou tu, o které se organizátoři zmiňují, jako o nejprestižnější, nejlepší, největší… Okolí psavce tvrdí, že jim doma roste malý génius, pravidelně pucující police na v blízké budoucnosti jistě získané literární ceny a literát se pouští do dalšího příběhu. Z věčné chvály mu naroste ego a z pamlsků od rodičů zase zadek, ale to nevadí, protože on je přeci stejně úžasný jako hlavní hrdina jeho budoucí nominace na ceny nejvyšší.
Dopíše dílko a čeká na jasné vítězství.

A pak ho porotci nej. soutěže setřou padesátým místem z padesáti a psavec vzdorovitě trpí. V některých případech napíše organizátorům soutěže, nařkne je z hlouposti a nepochopení, přičemž používá slova, která do té doby neviděl ani na papíře, natož aby znal jejich význam. A trpí dál. Fňuká a kňučí jako přizabitý vlk v lese příběhu, který mu ti ignoranti tolik zhanobili.

Naštěstí se na psaní pak někteří podobní z vysoka vykašlou, přičemž ještě nějakou dobu nezapomenou blogovat o tom, jak jsou ty literární soutěže k ničemu, jak v porotách sedí neschopní trotlové a ti výherci, no jo, to budou jejich kámoši, asi, hmmm?

Soudnější psavci vytuší, že na jejich tvorbě nebude něco tak úplně v pořádku a vyhledají pomoc. Třeba, jako já před osmi lety, nebo dalších 107 lidí v průběhu právě té necelé dekády, kteří se účastnili, zjistili, že existuje něco jako literární workshop. Dokonce i jeho název zní fakt hrdinsky a vznešeně.
Mistři písmen, učni slov.

O zákulisí workshopu Míly Lince, pořádaném v pobočce Městské knihovny v Praze na Smíchově, se už párkrát psalo. Scházelo se zhruba deset lidí několikrát do roka a každé setkání znamenalo rozbor a poznání jiných aspektů příběhu

Přizvaní ochotní hosté, ať už spisovatelé, nakladatelé, či různí odborníci, vysvětlovali, jak je to s jízdou na koních, souboji na meče, dýky a lopaty, střelbou ze všeho možného a tvorbou charakterů, kterým pak ty zbraně dáte do rukou. Jak a čím efektivně zabít nepřítele, případně nezabít, když si s ním ještě před smrtí potřebujete trochu poklábosit, přičemž on už by to měl docela rád za sebou. Ze které strany se plíží stíny při západu slunce, když zamilovaně hledíte k jihu a vaše láska furt nejede a nejede. Jak se rodí pomsta v duši štvance, jemuž nájezdníci zmasakrovali rodinu, vypálili dům a mají dojem, že jim to projde… Zkrátka takové věci.

Jednoduše šlo o to na workshop přijít s povídkou a zjistit, proč není dobrá. Na tu svou pamatuji, výsledná verze se mi opravdu zamlouvala mnohem víc a povídka následně i vyšla.
Mělo to smysl a má ho to pořád.

Někteří účastníci sice zjistili, že pro ně bude lepší psát jen pro sebe, nebo známé, ale množství lidí z Mílova workshopu opakovaně publikuje, a čí je to zásluha, už tak jednoznačně nejde definovat.

Ale… Mílův workshop končí. Autor podlehl nějakým těm dobře tvarovaným múzám a už od příštího roku předává žezlo, vlastně píšou, že jenom půlku, Triumvirátu. Scénář setkání by měl vypadat velmi podobně a nadšení nováčci jistě získají spoustu dobrých rad, zkušeností a přátel. Více informací zde: http://triumvirat.cz/2016/12/5-x-5-x-triumvirat-2017/

Účastníci workshopu Mistři písmen, učni slov, nicméně dostali možnost sejít se v knize. Výzva byla hromadná, časově poněkud natažená, místy to vypadalo, že na neurčito, ale nakonec se zadařilo a za vydatné podpory Zuzany Hartmanové, též účastnice workshopu, která vlastně celý projekt oživila, sesbírala povídky a pracovala s autory na jejich úpravách, vyšla knížka.

Neplánovaným, veskrze společným tématem povídek, i když Míla v úvodu píše, že to společné téma nemá, je náhoda. Zkrátka jako v běžném životě událost, která kolikrát všechno zpřehází, přetočí a zmuchlá. Proto se kniha jmenuje Prostě náhoda.

Má 123 stran a obsahuje osm povídek od sedmi autorů.
Vlastně… víte, ona fyzicky neexistuje, protože vyšla pouze elektronicky.
No, když to tak vezmu, proběhl i trochu zvláštní křest, protože se jednak ani nesešli všichni autoři a nebylo ani možné pokřtít třeba případnou flešku či jiný nosič. Knížka totiž vyšla až tři dny po křtu. Zasáhla vyšší moc, ale nás to nerozházelo.
Křtít se bude vnitřně, navrhlo se a během pár vteřin i souhlasně podpořilo. Tak jsme vyrazili do hospůdky vedle knihovny a e-knížky si v pondělí stáhli ze stránek.
To ostatně můžete i vy.

Zuzana Hartmanová, Míla Linc
Prostě náhoda
Jako e-book, v prosinci 2016 vydala Městská knihovna v Praze
Kniha je volně ke stažení v archivu: https://search.mlp.cz/cz/titul/proste-nahoda/4303917/

Obsah:
Kateřina Vágnerová - Když čas příliš chvátá
Radka Ziková - Když vlci zavyjí
Jana Dvořáčková - Lehce iracionální, dostatečně inteligentní
Eva Skálová - Portrét
Kateřina Vágnerová - Prostě náhoda
Alžběta Bílková - Synové revoluce
Katarzyna Niemiec - Stánek prodavače štěstí
Ondřej "Simbo" Uličný - Ticho

Výroba svíček

11. července 2017 v 13:39 | Jana Dvořáčková |  Zaujalo mě

Výrobu svíček jsem si poprvé zkusila někdy před rokem a něco v rámci jednoho setkání členů SONS Příbram.
Následoval nástup závislosti na barvičkách, vůních, zkoumání dostupnosti různých vosků a voskových směsí a výroba směsi vlastní.
Samozřejmě nechyběl nákup rozličného množství forem, pátrání po vztahu mezi rozměry formy a ideální tloušťky knotů.
Během roku 2016 jsem utratila zhruba pětadvacet tisíc. A pak... nastal problém s místem v bytě. To když mi na botníku neležely boty, ale pětadvacetikilový pytel palmového vosku a na kuchyňské lince stály formy, povalovaly se pixly s těsnící hmotou a všude, kam jsem se podívala, ležely smotky a chuchvalce knotů všech možných průměrů. Z přítomnosti bezmála stovky lahviček s rozličnými vůněmi mě bolela hlava a barvu pod nehty jsem prostě nechávala odrůst.

Momentálně jsem ve stavu - matroš došel, ale na poště už je další.
A kdybyste chtěli vidět fotografické důkazy mé činnosti, tak tady - je to zhruba tři sta kusů, které jsem postupně rozdala, vyměnila, nebo si nechala.
Pokud by byl zájem o nějaké materiálové přebytky, tak mrkněte sem:

Máte pocit, že se mi vložený peníz někdy vrátí?
Máte pocit hodně naivní, ale za pár svíček jsem dostala třeba dvě pixly borůvek, rybíz, tašku jablek, za některou čokoládu, nebo doma dělaný krém.
Klidně bych se vrátila k výměnnému obchodu, je to někdy docela dobrodružné :).

A víte co? I kdybych na tom začala brutálně vydělávat, zabezpečila rodinu a podarovala kamarády, tak to v téhle "uspěchané době, ehm..." nikdy nepřiznám.

Dvanáctá strážkyně

1. listopadu 2015 v 16:24 | Jana Dvořáčková |  Publikováno
Jedna z mých dalších povídek, která vylezla ze soutěže časopisu XB-1, vyšla v září 2015.
Mezitím se vyhlásilo, proběhlo a zatím co tohle píšu, určitě ukončilo další kolo soutěže. V roce příštím mi v XB nevyjde nic. Povídku jsem sice poslala, ale už několikrát se mi neosvědčilo posílat narychlo sepsané experimenty. Prostě to nevychází. Co dělat? No nic.
Z redakce se většinouozývají zhruba v půlce října, (když to stihnou). No a neozvali se, takže logika, pane Spocku, říká, že mám smolíka a po Dvanácté strážkyni bude pauza.
Ona byla ta poslední soutěžní povídka stejně taková... no, divná. Prostě experiment. Původní verze už neexistuje. Při přepisování původní verze nemilosrdně likviduji. Rdousím je a zakopávám hluboko pod zem. Nebo ještě lépe, pryč s nimi mezi hvězdy! Huš! Kšá! Potvory jedny!

V XB tedy příští rok žádná moje povídka sice nevyjde, ale jiné plány s úplně jinou verzí té neposedné experimentální záležitosti, na které zrovna pilně pracuji.

Dodatek z konce listopadu: Před uzávěrkou soutěže, kam jsem chtěla zmíněný přepsaný kousek poslat, mi odešla základní deska v pc. Takže jsem dopsala prd, ale zase jsem během dvou týdnů, kdy byl pc v opravě, přečetla několik knih. Věřit na nějakou vyšší moc hlídající zbrklé autorky, musel to být jasný záměr radící mi dát si oraz, nedopisovat nic narychlo, protože jak už vím, nevyplácí se to. Tak příště.

To se dá říct i o narození a životě "Dvanácté strážkyně." Záblesk v mysli tvůrce - tedy v mojí - se objevil kdysi dávno po vyhlášení úvodníkové soutěže na stránkách XB-1: . Úvodníky ale nikdy otištěny nebyly a možná ani nikdy nebudou, jen prostředí světa po apokalypse stvořilo jednu z linií příběhu Strážkyně.
A pak si to vzali na starost pejsek s kočičkou a zjistili, že když mám v počítači tolik rozepsaných textů, možná by šlo některé propojit. A propojit sakra umně (u mě taky).
Tak se stalo a teď už z toho je rozsahem něco, čemu se dá v pohodě říkat román.
A aby toho nebylo málo, budou rovnou dva.
To je zhruba tak všechno, co bych zatím práskla. Snaha zjišťovat nějaké podrobnosti už proběhla, ale já jsem hrozně tajemná, mlčím a mlžím a ukázky neposílám ani kamarádkám.
Až to bude celé, udělám to ráda.

A o čem ta Strážkyně z časopisu vlastně je?
Ach jo, autoři v ČR jsou prostě zoufalí, když si anotace musí škrabat sami. Nebo prostě nemám mnoho čtenářů, což se tedy jeví jako pravděpodobnější vysvětlení.
Hluboko ve vesmíru lidé zbudovali stanici - křižovatku. Z ní vedou cesty na další čtyři místa - do kolonie v jiné sluneční soustavě, na stanice a k Zemi. Strážkyně je kombinací stroje a živé bytosti a dbá na to, aby si lidé na koních křižovatky žili spokojeně a šťastně a milovali se a množili. Tvůrci systému ale zase hlídají, aby se nikdo z nepovolaných nedozvěděl, že biologické složky bývají do systému vkládány jaksi... nedobrovolně.
A jak už to tak bývá, každý stroj mívá sem tam poruchu. V měřítku inteligence spravující čtyři obydlená místa o kapacitě miliard živých bytostí, může mít byť jen malé selhání katastrofální následky.
A taky že má :).
Důležité je, jak si poradit s tím, co zbude. A že toho moc nezbude :).

Pragoffest 2015

26. dubna 2015 v 19:41 | Jana Dvořáčková |  Reportáže
Na FF se nechystám, na příští Pragoffest možná jo.
Třeba si opět střihneme nějakou tu přednášku :).
Kdo ví, možná tenhle reportík nebude poslední, který kdy napíšu.

Zpěv nekonečna po xté

28. února 2015 v 22:10 | Jana Dvořáčková |  Publikováno

Nekonečno zpívá stále stejnou píseň. Asi ji furt touží někdo slyšet.
Na stránkách "Nevšedního světa" se tuhle objevila právě tato povídka.

Ne, že by to zvládla sama, ale Vladimír Němec si na mě vzpomněl, takže jsem se dostala do opravdu dobré společnosti.
Posuďte a počtěte si sami, protože tam toho je :).

Abstrakce v hlavičce článku vznikla v grafickém editoru "Silk" stylem "Jája si hraje, asi bude hezky."

Hon na lovce - zapomenutá recenze

28. února 2015 v 16:39 | Jana Dvořáčková |  Recenze
Koukám, že jsem minulý rok všechno nehorázně flákala a jak krutě líná jsem byla.
Omlouvám se tímto, doháním resty a doporučuji knihu.

Mimochodem právě nejen Daniel Abraham mě - coby milovníka SF - neskutečně překvapil sérií "Expanse," potěšil tím, jak jsem si díky ní SF zase začala užívat a vlastně mě i donutil psát, protože ona radost ze čtení způsobila i hromadu divokých snů a práci představivosti na úrovni snad až mimosmyslové.

Ani jeden z autorů to neví :), přesto mají můj vděk :).

Aktualizace

28. února 2015 v 16:01 | Jana Dvořáčková |  Zaujalo mě
15.8.2010
Delší dobu nemám net, tam kde je se nedá pracovat, a proto mám také šílené zpoždění úplně se vším.

Momentálně hubím šotka v počítači a počítám, že v září budu opět v provozu a udělám nějakou brutální aktualizaci.

Zatím mrkněte třeba na fotky z hradu Valdek, které se váží k mé brigádce ve vojenském prostoru v Brdech (podrobnosti později).
Fotky nejsou všechny a nechápu, proč nefungují popisky. Jo a mimochodem se na hrad nesmí, je v rekonstrukci. Varování praví, že je tam nebezpečno, což může dosvědčit moje bota, která se mi zaklínila mezi kameny a natrhla se. Poslední obyvatel hrad opustil tuším kolem roku 1620 a něco. Pak byl hrad opuštěn, v lesích osamocen a zanechán zvěři a vegetaci. Ve dvacátém století pak byl součástí vojenského prostoru, čili nebyl na mapách a tedy se o něj nikdo nezajímal. Zachránit už se nedá, spíš jen zajistit, aby dál nepadal a neohrožoval tak zvědavce, pro píšící zvědavce to platí dvojnásob, kteří chtějí načerpat inspiraci.
Zatím pa

27.8. - přidáno pár fotek hradu (ještě budou).
Při prohlížení postupujte zespoda.
Tvůrci blogu by to mohli vymyslet tak, aby šlo prohlížet fotky seshora a zleva. Uvědomila jsem si, že je dost nepraktické dělat fotoreportáže. Vložení dodatečného povídání pak totiž nemá smysl :).

Jen tak okrajově - 26.11.2010 - fotky jsou všechny. Tuhle zmínku píšu sem, čili aktualizuji aktualizaci. Nechci si to tu zaneřádit vkládáním omluv své vlastní lenosti pro spoustu věcí, které jsem neudělala.
Na obzoru možné zdravotní problémy zasahující do několika rozměrů, čili pokud do konce roku neudělám aktualizaci aktualizace, umřela jsem :).
Tak nějak doufám, že pokud neumřu, nezapomenu udělat tu aktualizaci :).

27.9.2011
Furt jsem tu :).

28.2.2015
Dělám brutální úklid na blogu. Někde kolem roku 2007 jsem na něj vložila hromadu reportáží. Hele, nechce se mi to opravovat, fakt by mi hráblo. Tak prostě vy, kdo jste byli a pamatujete si - víte. A vy, kdož jste se neúčastnili, to stejně nedoženete. Na cony jezděte a pište vlastní reporty. Jen hned od začátku raději pořádně a vkládejte je někam, kde redakční systém respektuje odstavce a vůbec formátování, abyste jako já za roky nezjistili, že kvalita úpravy stojí za houby a gramaticky ještě za mnohem... víc hub.

11.7.17
Zmizely mi úplně všechny obrázky z článků.
Ne, nepamatuji si, že bych si tu složku vymazala, ale možné je fakt všechno.
Tak co, asi nemám co dělat, ne? Tak to nahrávám znovu.
Cože? Jestli jsem měla zálohu?
Hádejte... musela jsem vše znovu najít, některé obálky už samozřejmě nebyly, ČRO má nové logo, nebo co a pochopitelně jsem musela vytáhnout staré sborníky a obálky si nafotit. Vypadá to trochu jako... prasácky, něco jsem se snažila i upravovat, ale to bych tu byla do sta let.

O tři skoky blíž a o jeden dál

28. února 2015 v 10:47 | Jana Dvořáčková |  Publikováno
Obsah loňského červencového čísla časopisu XB-1 konečně ukončil moje čekání. Povídka "O tři skoky blíž a o jeden dál" se opět tváří jako sci-fi, ale protože nejsem vědecko-technický týpek, klidně přiznám, že jsem se o to vážně nesnažila.
Přání by tu bylo, ale mně se stejně více líbí spíš všemožné žánrové kombinace, které méně zdatným autorům dovolují prostě si hrát :). A pohrávat si.

Děj zavede čtenáře do Sluneční soustavy, přesněji na jeden z měsíců obíhající nekonkrétní plynný svět. Podle vzdálenosti je sice jasné, že jde o Saturn, ale proč pozemšťany strašit cizí spící civilizací, která tam... někde trpělivě čeká na první průzkumníky?

Mimochodem... koukáte někdy na astronomické snímky dne? A co vás všechno napadá, když se zahledíte? Já to udělala a inspirace pro tuto povídku jsou tady a tady (ten vír mi celou zápletku dokonale dořešil), i když teď bych povídku ještě vyšperkovala, dopsala, přepsala... Až někdo najdete recept na léčbu nespokojenosti, sem s ním.

Pragoffest 2014

28. února 2015 v 10:29 | Jana Dvořáčková |  Reportáže
Jo jo, nadpis, vzhledem k datu publikace, je správně. Nějak jsem se zasekla v prostoru a čase, ale doženu to. Mimochodem, letošní report z PGF také ještě nemám - a to už je měsíc, co jsem tam byla.
Jeden zápis z conu vyšel na portále trekkies.cz. Pragoffest 2014.
A kdyby chtěl někdo vidět fotky, tak ty jsou tady.

M.A. Martin a A. Mangels - ST Enterprise, Kobayashi maru

20. dubna 2013 v 0:18 | Jana Dvořáčková |  Recenze
Tak jsem zase jednou dočetla knihu. V tomto případě dlouho očekávanou a tedy i rychle přečtenou. Někdy je prostě fajn si jen tak odpočinout a vydat se i tam, jak známý podtitulek praví, "kam se člověk ještě nevydal" a kam bych já vypadla hned zítra.
Recenzi na knihu si přečtěte tady:

Šum, jenom šum

31. srpna 2012 v 20:46 | Jana Dvořáčková |  Publikováno
To se takhle stane několik věcí najednou. Na Zemi je jaro, k Marsu už nějakou dobu letí sonda Curiosity a já trávím u počítače až nezdravě podstatnou část volného času. Omluvou mi je jenom fakt, že jsem čas využila záslužně. Totiž… to jsem ještě nevěděla, jak záslužné to bude.

Po objevení tikajících hodin v podobě blížící se uzávěrky literární soutěže "AI 2052," jsem prostě sedla a napsala povídku. To bylo v dubnu.

O umělé inteligenci - to bylo tématem soutěže.
O Marsu - to bylo dílem náhody.
A poměrně rychle - to se mi nestává.
Moje můza mi musela řvát do ucha a pak padnout vyčerpáním, jinak to nevidím.
Nejvtipnější je, že nejsem ani vědecký, ani technický týpek a minulý - první ročník soutěže - jsem zbaběle vzdala právě z tohoto důvodu. Ale letos se to nějak povedlo a moje krátká povídka o sondách na Marsu pod názvem "Šum, jenom šum," vyšla v zářiové Pevnosti. Ta spolupořádala onu soutěž a otiskne první místa. Nebyla jsem první, ale třetí a v první pětce odborného hodnocení jediná ženská.

Někdo by řekl, že si tu právě masíruji ego. Omyl, namasírovat bych potřebovala záda a možná zadek (to sezení, no)… Prostě jsem vždycky zatraceně ráda, když v situaci, kdy chci se vším praštit a i na psaní se vyprdnout, mi něco vyjde.

Pevnost jsem v Příbrami sehnala až na pátý pokus. Čtyřikrát předtím jsem se setkala s nevědomostí, nepochopením, neznalostí - hrubá chyba.
A s deštěm
Koupila jsem si číslo s knižní přílohou, jelikož minirecenze právě na tu mě včera neskutečně pobavila. Má to být vtipné i krvavé zároveň... tahle kombinace, když se šikovně napíše, se čte hodně dobře.
Tak uvidím, co dá mi příběh. A já sem pak dám i maxirecenzi.

Dodatek: 19.10.2012
Příběh v knižní příloze mi dal celkem hodně - hlavně to bylo fakt čtivě napsané, ale zkrátka jsem se stále k té recenzi nedokopala. To jako aby někdo nemyslel, že se mi to nelíbilo.

Při shánění podnájmu spěte jenom s našinci

12. srpna 2012 v 14:29 | Jana Dvořáčková |  Zaujalo mě
Tak za prvé, příběh je ze života, protože se přímo týká mé sestry a jejího problému s bydlením. Moje ségra je trochu zvláštní v tom, že ji přitahují černoši. Já tedy nevím, jak se to v ní poskládalo, protože třebas mně přijdou jako chlapi úplně antikoncepční. Ale co, každý má něco.

Ségra momentálně čeká třetí dítě s druhým takovým a shání pro svou rodinku nějaký ten větší prostor. Afričani, tedy alespoň ti, které zná, jsou v téhle zemi za prací a z důvodu toho, aby tu založili rodinu. Holt ten první moc nemakal, a i když rodinu založil, pak si to nějak jako rozmyslel a zbaběle zdrhnul pryč. Takže ségra doufala, když potkala dalšího, že by mohl být trochu jiný. Zatím se to přesně neví, ale když už vzniklo dítě, dalo by se tušit, že třeba taťkou chtít bude.

Kluci jsou ještě malí, ale uvítali by zahradu na hraní a pokojík jinde než s mámou, protože s mámou bude teďka bydlet malá ségra, která se ještě nenarodila a kluci už tak nějak tuší, že s tou holkou v jednom pokoji spát nebudou a ze začátku ani nechtějí. Jo, to si vybavuji já děsné noční můry z dětství, kdy mě budil řvoucí brácha. A to byl brácha za zdí. Řvoucí ségru si nevybavuji, naopak vím, že jsem s mámou v noci často vstávala a sledovala přebalovací a krmný proces.

Kluci tuhle mé mámě říkali "A babi, to ona bude chtít všechny ty Barbíny a růžový věci, co? To bude otrava." Holt si to nedovedou představit, ale na mimčo se těší a stejně tak ségra doufala, že se do jeho příchodu přestěhuje. To by ovšem nesměla narazit na jednu nechápavou dámu středního věku a jeden velký byt.

Byt velikosti 4:1 se zahradou v Příbrami jí seslalo samo nebe, jenomže důkazem toho, že i v nebi je bordel, byla matka majitelky bytu, která komunikuje s realitkou a shání podnájemce do bytečku své dcery. Tady bych měla dodat, že jsem se s ní v životě nesetkala. Kdyby ano, asi bych na schůzku přišla s kýblem ledové vody, který bych uměla velmi vhodně využít.

Je celkem logické, že si majitel bytu zjišťuje různé podrobnosti o lidech, kteří by se mohli do nemovitosti nastěhovat. Tak i moje sestra, vlastně i mí rodiče, se dočkali takového přátelského výslechu. Když ovšem máma zmínila, že sestra čeká třetí dítě s mužem, který navíc není otcem jejích dvou současných dětí, paní nějak záhadně napadlo, že je to zásadní překážka pro uzavření podnájemní smlouvy a začala se cukat, vymlouvat se, inu žvatlat jako malé dítě. Z letmého vyprávění mé mámy, která se tím cítila být dost dotčena, jsem vydedukovala, že je dobré, pokud se někam potřebujete nastěhovat, souložit jen s našinci, aby se nestalo, že se vám pak z té minutky nepozornosti narodí černoušek - tedy mulat. Dále by bylo záhodno žít celý život s jedním mužem, byť ten první je prevít s nezájmem o děti.

Dotyčná dáma má asi v životě hodně negativních zkušeností buď s muži, nebo se samotným aktem plození. Jo, kdo ví? Já jen dedukuji z toho mála, které jsem vyslechla.

Tohle všechno bych ještě překousla, kdyby dotyčná paní učitelka měla alespoň tolik slušnosti a když tedy opravdu nemá zájem sestře byt pronajmout, což je její svaté právo, aby zavolala osobně, ne poňoukala pracovnici realitky těm, kteří se jí nejspíš nějakým způsobem bytostně hnusí a vysvětlila jim, proč si to rozmyslela. Je-li to navíc rasistka, přičemž terčem její nepochopitelné nenávisti jsou ještě nenarozené děti, možná by mohla pro příště toto uvést do inzerátu, aby se lidé jako moje sestra s takovou sprostotou nemuseli zaobírat.

To pořád lidé remcají o problémech s menšinami a přitom jediné problémy, které s nimi vlastně mají, jsou jejich vlastní a vnitřní. Nevyřešené věci z minulosti, nebo světový názor viděný o den dříve v televizi, který rychle přijmou, aby se nemuseli otázkami jinými, než vlastními vůbec zabývat. Z takových lidí mi je na zvracení.

Greg Bear - Boží výheň

1. července 2012 v 14:10 | Jana Dvořáčková |  Recenze
Myslíte, že jsou emzáci hodní? Jste vedle.
Nebo si myslíte, že jen tak přijdou a sežerou nás? Omyl. Bude to horší. Ještě si z nás přitom parádně vystřelí.
Zkáza Země je působivá podívaná, kterou si prostě emůžete nechat ujít. Dívejte se z první řady a dívejte se pozorně, protože potom už nebude nic ke koukání... (anotace).
***
Chtěl bych slyšet ten zvuk, až pukne zemská kůra, pomyslí si Walt Samshow a své poslední minuty života stráví na moři, na své lodi, zrovna ve chvíli, kdy to začne. Jako jeden z mála lidí si uvědomí, co se děje. A že není úniku. Vlny se zvednou, moře rozláme jeho loď a zabije všechny na palubě. Vzhledem k tomu co přijde je to velmi milosrdná smrt.

Artur Gordon, jehož koníčkem je astronomie si zrovna užívá chvilek se svou rodinou, když mu zavolá starý přítel. Podivná zpráva o náhlém zmizení Jupiterova měsíce Europy Artura zarazí. Následná tisková konference nic neobjasní a média přinášejí jen obyčejné a všední zprávy. Americká vláda ale vytvoří jistou pracovní skupinu, jejíž je Artur členem a která se docela podrobně zabývá událostmi, které by zatím měly zůstat utajeny.

Krátce nato najdou tři geologové v pustině skalní útvar, který tam nepatří. Zpočátku si to nedovedou vysvětlit, ale když pak naleznou tvora, který sice vypadá jako "něco ze Země," ale zároveň tím není, začnou se jejich životy odvíjet nečekaným směrem. Tvora naloží do auta a odvezou do malého městečka. Následně jsou oni, prodavačka z obchodu, odkud volali o pomoc a podivný návštěvník odvezeni na nedalekou vojenskou základnu, kde jsou všichni na dlouhé týdny zavřeni v karanténě.

Ukáže se, že tvor je opravdu návštěvníkem z kosmu a je ochoten se s lidmi bavit a dokonce jim pomoci.
Znepokojivé je varování, které přináší - jeho svět byl zničen dobyvateli, kteří se blíží k Zemi. Nic je nezastaví a evakuace není možná.

Jeho příběh poněkud ozvláštní další blízké setkání. V Austrálii přistane kosmická loď, z níž vystoupí tři umělé formy života a spousta teorií o tom, co se děje, je na světě. Jsou právě ony umělé bytosti těmi dobyvateli, nebo je to všechno nakonec úplně jinak? A co prostí lidé? Věří, že jsou v nebezpečí? Někteří ano a my sledujeme jejich osudy s napětím, protože doufáme, stejně jako oni, že se stane zázrak a pochmurná předpověď se nenaplní.

Zatímco Australané svůj objev světu netají, Američané ano, takže o nálezu podivné hory a tvora dlouho nikdo neví. Ukáže se, že to byl celkem prozíravý krok, nicméně v konečném důsledku zcela vyšumí a vzájemná interakce obou událostí čtenáře docela překvapí.

Tvor z pouště přinesl zvěsti o zničení Země, které nastane, a lidí s tím nic neudělají. Na nebi se objevují podivná světla, napětí mezi některými lidmi roste, zatímco jiné nechává přistání mimozemšťanů chladnými. Možná proto, že přeci jen existuje naděje.
A události se odvíjejí pouze jedním směrem.

I když hned od začátku víte, jak příběh dopadne - Země bude zničena a nikdo s tím nic nesvede, může se na chvíli zdát, že má cenu věřit na zázraky. Těžko popisovat děj tak, abych neodhalila propletenost událostí, které leckteré lidi vedly k jisté smrti. A mnohé další právě možná k jistému řešení, které by mělo Lidstvo posunout někam dál.
Samotné zničení Země doprovází dost efektní popisy téhle jedinečné události a propletenec příběhů, které se chýlí ke konci. Trojice geologů se rozloučí a společně se už nikdy nesejdou. Miliony lidí si plní svá poslední přání a dva z hlavních hrdinů tráví své poslední chvíle v krajině Yosemitského národního parku, kde si mimo jiné najdou přítelkyně pro chvíle před koncem - další na svých cestách osamělé duše, které nechtějí být sami, ačkoli už na tom vlastně nezáleží.

A někde v bezpečné vzdálenosti od Země, sleduje malá skupina lidí průběh událostí zničení světa. Dívají se pozorně a pamatují si vše, protože pro budoucnost bude dobré si ty události vybavit.
Pro budoucnost, kterou někteří zasvětí pomstě.

Autor má co říct a čtenář má nad čím přemýšlet. Mám dojem, že rozvádět poněkud stručný popis dobrého příběhu dál nemá cenu. Jen málokteré knihy ve vás vyvolají pocity beznaděje, deprese a smutku. A je vám tak dál i, když příběh skončí, knihu odložíte a uvědomíte si, že jste v bezpečí.
Jenomže… co když nejste?

Greg Bear - Boží výheň
Vydalo nakladatelství Triton v roce 2004
Přeložila Jana Rečková
Počet stran 476
ISBN 80-7254-480-2
Cena 220 Kč

Kate v Praze

30. září 2011 v 21:10 | Jana Dvořáčková |  Reportáže

Kate v Praze


17. září 2011 se v Národním domě na Vinohradech konalo další z řady setkání českých fanoušků Star Treku. Tentokrát pozvání pořadatelů přijala Kate Mulgrew, představitelka kapitánky Kathryn "Káti" Janeway ze série ST Voyager.

Pro mě to bylo vlastně jedno z nejhromadnějších setkání. Některá předešlá se konala v rámci Czech Treků, nebo jen tak samostatně, třeba v prostorách hotelu Regina, kam se ale moc lidí nevešlo. Bylo tedy jasné, že těch cca dvě stě lidí, kteří přijeli za Kate Mulgrew, nebo za nimiž přijela ona, je třeba shromáždit jinde. Volba místa na mě udělala dojem a pořadatelům patří opět obří hřejivé díky za všechno, co udělali.

Odbočka - osobní lekce z historie
Když vzpomínám na mé první setkání se ST, což nebylo první setkání se sci-fi, napadá mě jedna zvrhlá věta "když jsem se v patnácti rozhodovala na co se koukat v televizi, Star Trek byl jasná volba." Skoro to sedí, bylo mi tehdy téměř patnáct. Moje zmatené vzpomínky na začátky provází chaos s vysíláním té které série. Jak čtu na netu, šla tu TNG, chvíli souběžně s DS9, pak se to střídavě přerušovalo, měsíce, až roky se čekalo na další pokračování. Zkrátka bordel. Není se tedy čemu divit, že když se na obrazovkách objevil Voyager, měla jsem monstrózní radost, protože to vypadalo, že se bude vysílat pravidelně. V té době (rok 1998) už rodiče věděli "co je ST zač" a začali nechápat, proč já to chápu.
Proběhlo několik debat na téma "na to se koukat nebudeš, protože… proto," přičemž ty doprovázely věčné hádky o nejpodstatnější přístroj v domácnosti - videorekordér. Ten jsem pak adoptovala, protože krom ST časem běžela Akta X, Krajní meze, Milénium… To nemluvím o Véčku, které se objevilo s prvními ST, taktéž v roce 1994. Takže ta černá hranatá věc měla co dělat, a to si nemyslete, že se v průběhu let nerozbila (to bývaly osobní katastrofy, při kterých jsem předčasně šedivěla).
V tomto případě žila asi kilometr daleko záchrana v podobě kámošky Martiny, která se mnou na setkání s Kate pochopitelně také vyrazila. Vlastně nevíme, která z nás ke ST přivedla tu druhou, ale rozhodně to nebyla chyba, což časem pochopili i mí rodiče, kteří, světe div se, na vysílání Voyageru dokonce opouštěli obývák. Táta v tom viděl záminku dojít si na pivko a máma ve vedlejším pokoji pařila tetris. Pohodička.

Takže… Kate

Ráno 18. září, kdy jsem se rozhodla sepsat své postřehy ze dne minulého, jsem se probudila brzy. Jak tak chodím po bytě, dělám čaj, protírám si oči a brouzdám po netu, narazím na reportáž na "Novinkách," která tu mou předběhla. Hned úvodník mě mírně rozesměje. Ten, kdo to psal, fanouškem není, protože to by věděl, že se včera do Prahy určitě nedostali "všichni fanoušci ST," a rozhodně jsme všichni nepřijeli v kostýmech (v tomto okamžiku 13:45 existuje aktualizace úvodníku, kde tyto bludy už nejsou). Potom je to lepší. Pár výroků Kate o tom, jak se jí tu líbilo (k tomu se ještě dostanu) a průřez seriálem.Zajímavá je diskuse k tomuto článku, jejíž jeden přispěvatel napsal pro mě odteď památnou větu: "Hm... ptát se mě, kterou část Star Treku mám nejradši, je jako ptát se mě, jestli mám radši maminku, nebo tatínka."
Sama za sebe na tohle také odpovědět nedokážu, spíš srovnávám "něco v každé sérii, s něčím jiným v té další." Slyšela jsem takové názory, že TOSka je nejhorší, protože nemá úžasné efekty, že DS9 je nudný, protože se tam nic neděje… navíc ten hrozný původní dabing, že TNG je nejlepší, že VOY zabila postava kapitánky.
Tak především, Voyager zabili jeho tvůrci, kteří prostě nedokázali dostatečně využít možností, které se jim se ztracenou lodí nabízely. A aby to zachránili, přivedli na palubu Sedmou, která mi sice protivná nebyla, ba naopak přivedla ke ST mého dospívajícího bratra, stejně jako asi mnohé další dospívající hochy, kterým borgská vojanda způsobila nejedno vzrušení. O čem jiném by to v jejím případě bylo, žejo? Po bývalé modelce se prostě nedá čekat nic jiného, než že bude dobře vypadat. A jestli to přitáhne diváky, o to lepší, však ono jim to časem dojde.Mám díly se Sedmou docela ráda, protože její postava byla vcelku zajímavá, i když asi také docela nevyužitá. Takhle Jeri Ryan ukázala prsa a můj brácha z toho měl druhé vánoce. Proč ne, když jsme pak v boji proti rodičům byli dva.Názor o nevyužitých možnostech nesdílím od začátku. Brala jsem to jako dobrodružství ztracené lodi, nikoli jako něco, o čem bych měla reálně přemýšlet. Ano, v průběhu týdne, při čekání na další díl, jsem ještě ve školní lavici uvažovala nad tím "cože se teď asi děje na palubě a proč o tom nevím," ale brát v úvahu tu situaci a řešit to jako články černé kroniky, mě nenapadlo. Byli daleko a měli přeci tolik možností, navíc to byl SF seriál. Proč by to nemohlo probíhat tak, jak to probíhalo?V reálu by Káťu sesadili, na denním pořádku by bylo mučení a vraždy, plus nějaké ty loupežné výpady ozbrojených skupinek, ty by se mi líbily. Loď by nefungovala tak dobře, přestože ano, slabé chvilky měla i tak. A nakonec bychom se možná dočkali i kanibalismu, protože vesmír je velký a jídlo nečíhá na každém asteroidu. Asi proto se mi později velmi líbil jiný seriál, zabývající se putováním skupinky šťastlivců, původem z jistých dvanácti planet. Nebudu to rozebírat, ještě bych na nějakém dalším setkání mohla dostat přes tlamku.Zářným příkladem tohoto ve Voyageru je dvoudíl "Equinox," který proto nadevše miluji. A přestože teď po třicítce dokážu SF vnímat jako součást reality a dokonce se mi to i líbí, proto jsem mnohdy cynická realistka, nebo naopak psychopatická pesimistka, rýpavá potvora, která musí mít poslední slovo, před dvacítkou to po mě prostě nemohl nikdo vyžadovat. Jak ostatně Kate Mulgrew pronesla, asi ne doslovně, "Voyager ji pomohl uvědomit si, kým je." Tyhle změny v lidech se dějí postupně a bude-li mi někdo tvrdit, že z něj první setkání s kostelem udělalo věřícího, první joint feťáka, nebo první setkání se SF vědce, pak se hluboce plete zejména v tom, že na první setkání s čímkoli novým, které proběhne už po prvním nadechnutí, si člověk většinou nepamatuje. Rodíme se prázdní a umíráme dřív, než nashromážděné zkušenosti předáme. Vesměs smutné, stejně jako osud Voyageru. Sakra, to jsem se zase nějak zamyslela…

Ehm… takže Kate… zase

Já se prostě vykecávám neustále a zavedené literární útvary mi moc neříkají. Tohle tudíž není reportáž, jen jakýsi moták.

Vstupenky se prodávaly víc než dva měsíce před akcí. S Martinou jsme se přihlásily relativně brzy, takže na nás padla čísla 89 a 90, což nám zajistilo docela slušné místečko.
Do Raisova sálu, pro akci vyhrazenému (neplést si s možným místem na jisté rekreační planetě, i když…), jsme se dostaly mezi prvními. Dlouhé čekání na začátek akce jsem si zpříjemnila intenzivním šmírováním okolí, které Martina trochu nechápala. Zjistila jsem, že jsou přítomni téměř všichni, které jsem viděla minimálně na conech a stovka těch, které jsem v životě neviděla.
Pak Jana uvedla program a Martin Sylvu Talpovou, která Kathryn Janeway v průběhu let propůjčila svůj hlas.
Paní Talpová je nejen dabérka, ale i herečka a zároveň učí na JAMU muzikálové herectví. Ještě před příchodem Kate Mulgrew s námi krátce zavzpomínala na své začátky, na zajímavé role, na práci se ST a přiblížila techniky dabování nyní a v minulosti. Určitě si pamatujete na pauzu mezi pátou a šestou řadou Voyageru. Na tu paní Talpová zavzpomínala ve spojitosti s vařením. Když totiž v této pauze nedělala na Voyageru, najednou jí něco chybělo a v průběhu přípravy oběda ji jen tak napadlo, jestli by se neměla podívat, co se děje na můstku. Tak mě napadá, copak třeba běží hlavami dabérů hororových seriálů…?

Přestože ST je záležitost plná technických termínů, najde se v něm i pár ryze "vztahových situací." Takže když se dabovala rádoby romantická scéna v jistém dílu, jak paní Talpová, tak nejspíš i pan Ondráček byli rádi, že si od terminusů technikusů odpočinou. Určitě si vzpomenete: Kathryn zahradnice a kutil Chakotay.Už paní Talpová nás připravila na to, že Kate Mulgrew je velmi sympatická dáma. A to jsem si v tu chvíli nedovedla představit, jak s ní budu souhlasit.Až na to, že dámy byly sympatické obě.
Ještě předtím jsme se krátce věnovali zdravotní osvětě. Abyste rozuměli, Kate Mulgrew, jejíž matka na tuto nemoc zemřela, podporuje doma nadaci zabývající se výzkumem Alzheimerovy choroby, pro níž byla na místě uspořádána dražba nejrůznějších věcí, od fialových "Kate" pořadatelských triček, přes kapitánský hrneček, nebo portrét herečky, až po večeři v jejím Newyorském bytě.
Našinec na něco takového zvyklý není, alespoň Martina se tvářila zaskočeně. Podpora dobré věci je žádoucí kdykoli, ale nevím, jestli výtěžek splnil nějaká očekávání, ačkoli o tom to vlastně není. O tom, že bych měla svému otci doporučit neuropsychologické vyšetření, jsem se dozvěděla až včera. Jako… já vím už dávno, že by nějaká vyšetření potřeboval asi každý rodič dítěte, které se zabývá fantastikou, už pro jeho vlastní dobro.
Já nakonec zapomínám už ve třiceti (a něco, no) a lidé málokdy berou vážně projevy nemocí, které "se jim určitě vyhnou." Mně také v životě nenapadlo, že budu mít hormonální průser, který mi vydrží až do smrti, jupí… Nevíme dne ani hodiny, proto nás paní Hana Orlíková z Poradny pro poruchy paměti neurologické kliniky FN Královské Vinohrady instruovala na příkladu dvou žen a seznámila nás s příznaky, průběhem a léčbou tohoto onemocnění starých lidí.
Pak už, za bouřlivého potlesku přišla Kate Mulgrew a vrhla se do diskuse, jíž předcházelo dojemné shrnutí zážitků předchozích dní, kdy navštívila například Terezín. Přiznám se, já tam ještě nebyla a cestou domů jsme s Martinou začaly plánovat nějaký hromadný výlet pro skupinku místních, našich známých fantazáků.
Podle Kate jsme (fanoušci ST) inteligentní lidé. Díky jídlu tu herečka údajně přibrala a dle svých vlastních slov "bude potřebovat nějakou velkou loď, aby ji dovezla domů." Pak následoval nášup otázek z publika. Klasika: někdo se česky zeptal, rychlý překlad, herečka rychle odpověděla. A šup, další otázka. I do vesmíru by se mrkla, kdo ne. Jéžiš, říct mi někdo, ať si sbalím, i na sedmdesát let, udělám to. Co tady?
A to jste věděli, že herec přidá do svých postav i kus své vlastní osobnosti? To je jasné jako facka, dál…
Politické otázky mě moc nevzrušovaly. Politik nebude v životě dobrým hercem, ten se má chovat tak, aby nepůsobil jako idiot, což je tedy docela běžné u nás (můj názor, ne její), přestože by měla pravdu.
Podpora současného prezidenta USA, ano. Bývalý nadělal nepořádek a současný to jen uklízí. Jak jsem psala, politika není něco, co bych chtěla řešit, nedalo by se to publikovat. A také do toho prostě nevidím v širším kontextu, takže bych byla třeba i hodně nespravedlivá.
Práce na seriálu ji pomohla si spoustu věcí uvědomit, ale mělo to svá úskalí. Se svými dětmi netrávila tolik času, kolik by chtěla. Ale zase velela hvězdné lodi.
Arachnie byla výzva, u které se vyloženě bavila. Kdo ne. Díly, kdy se kapitán jakkoli odvázala, mám ráda. A že jich je.
Z herců si nejvíce rozuměla s Robertem Picardem (Doktor). Ten za ní ostatně přišel po poslední klapce s lahvinkou a požádal o přípitek na uplynulých sedm let. Krásné gesto.
Jakého by se asi dočkala od Jeri Ryan? Padla otázka na údajné osobní antipatie, ale žádné prý nebyly. Zkrátka jen každá přistupovala k práci jinak a Jeri byla ta bývalá modelka, ta ženská, žensky vypadající...
Sedmá série mi neseděla, hlavně posledních… deset dílů, kdy se likvidovali členové posádky. Poslední dvoudíl tomu dal slušně na zadek. Doteď na to s Martinou vzpomínáme. Byla jsem tehdy u ní (tátovi se asi nechtělo na pivko) a čekaly jsme, jak to tedy dopadne. Pohled na Zemi, titulky, konec. "To si dělaj prdel," pronesly jsme vážně a doslova. Proč to upravovat. Potřebovaly jsme týden, abychom to rozdýchaly. Asi všichni fanoušci čekali nějakou dohru na Zemi. Mně by tedy uklidnila.
Opět spousta nevyužitých příležitostí. A Kate Mulgrew potvrdila, že ke konci šlo vážně o to rychle skončit. Jakmile pronesla poslední "Vpřed," objevili se v kulisách můstku technici a začali ho rozmontovávat. Smutné.
Postava kapitána - ženy byla chvíli něco, s čím si tvůrci možná nevěděli rady.
Osmkrát jí upravili účes.
Nevěděli, co s její ženskostí.
Kapitán a nějaký románek? Vyloučeno, řekla tehdy a vstoupila do celibátu, který sem tam přerušil nějaký platonický úlet, nebo občasná známost.
Kirk se vyřádil snad na každé planetě, Archer také nebyl svatý. Picard byl roztomilý a Sisko byl… prostě táta. Srovnávat bývalé kapitány - muže s ní? Proč? Ona je žena a bude si vše dělat jinak. Ženská bez sexu vydrží docela dlouho, jenomže tvůrci byli muži, ehm.
Když bylo potřeba, byla bojovnice, diplomat, chápající zpovědnice. A i o tom to bylo. Práci na seriálu a svou postavu vnímala jako výzvu k hlubšímu pochopení lidí, navázání vztahů, toleranci. A o čem jiném je celý ST, než prostě o lidech.
Atraktivní to je, protože se to odehrává jinde a jindy, nutí to diváka přemýšlet o sobě samém. Za to jsem prostě strašlivě vděčná Voyageru. V době, kdy tu běžel, jsem mívala dost často osobní krize a kdejaká situace na palubě mi je mnohdy pomohla vyřešit. Vlastně mě svým způsobem zachránil.
Vedle mě seděla slečna, která si během akce dvakrát povzdechla. Poprvé hned na začátku, kdy se herečka svěřovala se svými dojmy, zejména z Terezína. Když to trvalo asi deset minut, slečna to nevydržela a pronesla něco ve smyslu "ale to sem snad nepatří." Na jednu stranu pochopitelné pro ty, kteří přijeli jen za Star Trekem, jenomže o něm se dá hledat na googlu. Já přijela za Kate Mulgrew a její postřehy z návštěvy Čech byly stejně zajímavé jako její role kapitána Janeway.
Druhému povzdechnutí jsem celkem rozuměla. Nastalo při žádosti o tlapku. Chápete správně, dva fanoušci si před dvěma stovkami svědků slíbili, že se vezmou a Kate Mulgrew jim to posvětila. Osobně nemám nic proti tomu, když dva se rádi mají, ale do programu to podle mě prostě nepatřilo. Jednak mi tyhle věci přijdou docela osobní, pak ty lidi neznám. Takže ano, zatleskala jsem jim, přeji jim hodně štěstí, ale vzhledem k tomu, že už je asi v životě neuvidím, je mi jedno, co dělají v soukromí.
Takový Honza Kotouč, kterému nedávno vyšel román, tam také nerozjel autogramiádu a určitě by se mezi návštěvníky akce našlo padesát dalších, kterým se v nedávné době podařilo něco, o co by bylo fajn se s ostatními podělit. Ale zase… být pořadateli, těžko odmítnu prosbu zamilovaného páru.
Tolerance, Janino, tolerance.
Tomuhle všemu předcházelo zjištění, že jsem nedělala špatně, když jsem pilovala angličtinu. Herečka je totiž energická a sympaticky upovídaná žena, která skoro nepustila ke slovu ani překladatele, takže my cizojazyčně slabší jsme měli co dělat, abychom stíhali. Ze začátku jsem sama sebe překvapila zjištěním, že jí rozumím. Pak se to drobet zvrhlo, ale podstata mi neunikla a překlad také nějaký byl.Vesměs hodnotím velmi, velmi, velmi pozitivně, omlouvám se za délku a polovinu věcí, které sem nepatří, a vzkazuji všem, žijte dlouho a blaze.


P.S. Omlouvám se za úpravu písma. Původní dokument má i formátování, zaboha nemůžu přijít na to, jak text upravit, aby se mi takhle nevykurvil. A správci blogu mi na tohle nikdy neodpověděli. Hmm mm mm.

Brian W. Aldiss - Nonstop

27. září 2011 v 22:05 | Jana Dvořáčková |  Recenze

Tuto knihu autor napsal, když šla moje máma do první třídy. Poprvé tu vyšla, když jsem se narodila. A trvalo dalších třicet let, než se mi dostala do tlapek.

Jaký je vlastně svět, v němž žijí hrdinové Aldisova románu, příslušníci kmene Greenů? Odkud přicházejí záhadní Obři a Vetřelci? A co je pravdy na pověstech o údajně supercivilizaci na Přídi? Nonstop originálním způsobem zpracovává oblíbené téma SF literatury - osudy lidí na lodi, jejíž let trvá už několik generací.
(lehce upravená anotace)

Představte si obyčejný scifistický námět - cesta k jiné hvězdě a zpět (a to zpět ještě jen možná).
Ingredience do receptu jsou následující:
- jedna dobře fungující loď - velká
- posádka v sympatickém smíšeném poměru muži:ženy - čím více, tím lépe
- pokud možno žádné nečekané překážky, které by na cestě způsobily průšvih.

Roy Complain je celkem sympatický chlapík, i když vzhledem k podmínkám si ho čtenář představí spíše jako zanedbaného podivína. Hned ze začátku se pohádá se svou ženou a musí tedy na chvíli na vzduch. Jak se tak prochází po Ubikacích, místě, které považuje za domov, aniž by o původu slova přemýšlel, sleduje dění kolem. Skupina dětí hraje na zemi nějakou společenskou hru, sem tam si všimne mladého páru v obětí, na tržiště se opět dostaly nějaké věci z nedávno otevřených prostor a veřejný oceňovač stanovuje jejich hodnotu. Všudypřítomní strážci hlídkují nad pořádkem a dávají pozor na přízraky, které na obyvatele devítisethlavé skupiny číhají v okolních pustinách.

Nikdo o Ubikacích nepřemýšlí jako o části lodi, protože téměř nikdo nemá ani ponětí o její existenci. Jen představit si, že Loď se od zaběhnutého termínu Svět nějak liší, se příčí Učení a chápání. Věřit, že světélka na černém pozadí jsou hvězdy a ne duše už dávno zemřelých je prostě mimo vnímání. Téměř nikde na lodi nejsou okna a tam, kde jsou, se lidé běžně nedostanou, takže povídačka o světélkách v černých dálkách jsou spíše jen odrazem minulosti, generacemi překrouceným a zapasovaným do všeobecné víry o životě v komunitě. Roy ale sem tam cítí, že je něco špatně, že jeho život nemá ten správný směr, že on jen tak přežívá, aniž by se smyslu života vůbec přiblížil. Jeho práce lovce už tolik nenese, protože domácí zvířectvo se přemnožilo a zvěř z pustin je už téměř k nepotřebě, nehledě na to, že její lov se neobejde bez problémů. A někdy bez obětí. Kdo by se chtěl setkat s Obry a Vetřelci, tedy tím, čím se odmalička straší malé děti a o čem dospělí nacházejí i hmatatelné důkazy, třeba v podobě nadměrně velkých kostí v některých nově otevřených prostorách lodi?

V jedné takové najde skupinka z Ubikací zásoby barviv a když vládnoucí Rada rozhodne o jejich neužitku, jsou barviva rozdána mezi lidi. Ty posedne nenadálé veselí a oslavy, zběsilé rejdění až do úplného vyčerpání, mohou začít. Někdy v tom okamžiku Roye přejde vztek na svou ženu a má opět chuť se s ní usmiřovat.

A ve stejné chvíli místní kazatel, nebo také šmelinář, podle toho co vyžaduje situace, shromáždí pět lidí, kterým věří a svěří jim svůj záměr k cestě na Příď.

První generace obyvatel lodi znala vše co je potřeba znát, ty další se postupně dostaly někam na úroveň středověku, i s onou chutí ničit všemožné důkazy o minulosti. Kněz vlastní jednu knihu, která mu nedovoluje v noci pořádně spát a která ho nutí na Přídi hledat odpovědi na otázky, z nichž některé si dovede položit až podezřele správně.

Tak se skupinka vydává palubu po palubě přes zátaras oddělující Ubikace od pustin, do neprobádaných území nikoho, šera lesů poniků - rostlin vyrábějících kyslík, objevovat pravdu, která se stejně pomalu odhaluje i pro čtenáře. Ten je krok napřed před postavami, které za každým rohem čekají nějakého toho Obra, nebo Vetřelce, jimiž může klidně být i kdokoli, pokojně si žijící mezi obyvateli Ubikací.

Děj má úžasný rozjezd a ke konci, v šíleném dění zabírajícím celý velký hvězdný kolos, jsme takřka účastníky zásadní konečné bitky, i když té se už pak neúčastní jen lidé.
I po téměř půlstoletí od vzniku má příběh prostě všechny atributy pěkné scifárny. Pár zastaralých výrazů rozhodně nevadí a absence "technoblábolů" je jen vítaným osvěžením.

O autorovi:
Brian W. Aldis (1925 v Norfolku), podle volby čtenářů Britské asociace sci-fi nejpopulárnější autor tohoto žánru na Britských ostrovech (1968). Začínal po návratu z východoasijských bojišť druhé sv. války jako knihkupec v Oxfordu. Ocenění v listu The Observer jej přivedlo na dráhu profesionálního spisovatele. Po světovém spěchu Nonstopu zaujaly především jeho romány Ponuré světelné roky (1964), a Bosonoh v hlavě ((1969). Povídky Skleník a Slinistrom mu vynesly literární ceny.
Brian W. Aldis je známý jako pořadatel antologií science fiction a autor teoretických a historických prací o tomto literárním žánru.

Brian W. Aldis - Nonstop
Překlad Veronika a Jaroslav Veisovi
Obálka a grafická úprava Joska Skalnik
Vydal Odeon 1989

Pro potěchu oka

13. července 2011 v 17:32 | Jana Dvořáčková |  Zaujalo mě
Na stránce s astronomickými snímky pro každý den se sem tam objeví i nějaké to zajímavé video. Seznam je trochu chaoticky uspořádaný, ale to vám snad nebude vadit.
Jestli jo, prd s tím naděláte :). Odkazy jsem ukládala ve dvou vlnách vyhledávacího zápalu a pokaždé jsem "prostě našla jenom něco."
Koukejte, je na co se dívat :).
Poslední aktualizace (září 2018).

Lunace (a kolébající se Měsíc)
Let nad planetou Zemí (prostě nádhera)
Let nad Zemí (další a neméně pěkný)

Navíc:
A k tomu ještě

Spojení navázáno

10. července 2011 v 18:37 | Jana Dvořáčková |  Publikováno

Kdysi dávno jsme s Milanem Petrákem, poměrně hojně publikovaným autorem (také dříve ještě v Ikarii) žertovali na téma "kamkoli pošlu povídku, přestane to existovat." Každý z nás by určitě vyjmenoval minimálně dva případy, kdy se tak opravdu stalo. Když jsem například jásala nad třetí publikovanou povídkou v "Clicku," časopis přestal vycházet a nedočkala jsem se ani dvakrát předtím vyplaceného honoráře. Určitě by se dalo mluvit o drobných trablech s "Roklí šeré smrti," či soutěží na téma "Jak bychom od Ježíška plamenomet dostat chtěli," které sice nezanikly, ale jak by řekl můj bratr "to je furt něco." V předposlední sbírce z Ježíška jsme s Milanem vyšli oba (divím se, ale jsem moc ráda, že letos vyšla další).

No... a když jsme na sklonku minulého roku hloubali nad budoucností Ikarie, bylo to už přinejmenším divné :). Vždyť jsme tam oba už minimálně jednou vyšli...
Abyste rozuměli, my víme, že za ty katastrofy nemůžeme, ale co naplat, když jsme autory fantastiky. Dění divných věcí se přímo nabízí a naopak by bylo zvláštní, kdyby nás napadaly jen normální věci.

Takže jsem byla moc ráda, popravdě jsem si strašlivě oddychla, když se Ikarie přetransformovala na XB1 a já (odtud vtipně originální název příspěvku) navázala spojení s časopisem, v jehož červencovém čísle moje povídka pod názvem... ehm "Spojení" skutečně vyšla.

O povídce:
Jako autorka ji hodnotit nemohu, ne objektivně, což tedy rozhodně čekám od kohokoli, kdo ji přečte. Neberte si servítky, pěkně drsně do toho (předtím mi ovšem nezapomeňte sdělit svou adresu :)).
Řekla bych snad jen to, že jde spíše o fantasy povídku s prvky sci-fi. A prosím vás, podobnost s Shyamalanovým filmem "Poslední vládce větru" je čistě náhodná. Povídka vznikla už v roce 2007, od té doby ji pár lidí četlo a může tedy její existenci potvrdit dříve, než světlo světa spatřil onen zmiňovaný film, který se tvůrci oproti jiným jeho filmům moc nepovedl.

Další články


Kam dál