Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice.

Prosinec 2006

Nesmrtelná

25. prosince 2006 v 15:15 | Jana Dvořáčková
Inspirací mi byl sen a doufám, že jsem po těch letech vychytala i většinu chyb. Popravdě se ke starším povídkám moc často nevracím. Není to neúcta, jen bolavé oko - potvora :). Díky za pochopení a odezvu.

Můj svět

20. prosince 2006 v 19:43 | Jana Dvořáčková
Ležím na písku, oči zavřené, vnímám jen hučení příboje. Pomalu začínám přicházet k sobě. Slyším, jak zpěněné mořské vody narážejí na útesy, jak divoké vlny umírají na už téměř hladké skále. Nemám tušení, co mě tak vyčerpalo, ale cítím se strašlivě unavená, odevzdaná osudu, ať už je jakýkoli.
V uších, očích a nose mám slanou vodu, písek mě škrábe do zad. Seberu zbytek sil a pomalu se přetočím na pravý bok - směrem k moři. Zbytek vody v plicích mě nutí k nesnesitelnému, dávivému kašli, oči mě pálí, v ústech mám kyselou pachuť. Nepamatuji si, že bych zvracela, ale zjevně ano. Nejen ten pocit, ale i moje šaty jsou toho důkazem.
Nevzpomínám si, že jsem byla ve vodě, natožpak na to, jak jsem se dostala na útes třicet metrů nad hladinou moře. Za zavřenými víčky vídám obrovské valící se vlny - vlny velké jako domy, které si se mnou hrají jako s papírovou loďkou. Nejprve mnou něžně pohupují na hladině, ale pak ztěžknu a ony mě pohltí. Voda nade mnou se zavře a já se vší silou snažím vyplavat na hladinu. Jdu za světlem, rukama rozhrnuji vodu před sebou, nad sebou, všude… kopu nohama a snažím se potlačit chuť se nadechnout. To vše v marné snaze přemoci proud, který mě táhne do hlubiny.
Papírová loďka se ve vodě pomalu rozpouští a já s tím nemohu nic dělat.
Ale teď už nejsem ve vodě, jsem za to ráda, nesmírně ráda. Ležím na písku a snažím se přijít na to, co se stalo.

Pomalu a neohrabaně se posadím, vlhké šaty mě tíží. Schoulím se do klubíčka, kolena skrčená pod bradou obejmu rukama. Po ramenou mě hladí vítr - studený a tichý, nese s sebou slanou vůni moře. Je mi zima a co je nejhorší, vůbec nic nechápu. Jako by má mysl byla prázdná kniha. Není v ní nic, než mlhavá vzpomínka na vodu a strach.
Nic před tím a nic potom.

***

Občas mám výpadky paměti. Občas, jako třeba… teď. Mám problém vnímat plynutí času. Nechápu pojmy jako minulost, budoucnost, teď. Jen sedím na písku, na stejném místě, kde jsem se probudila. Šaty už jsou suché, rozcuchané, dlouhé hnědé vlasy mi neposedně poletují kolem hlavy, padají na záda, lezou do úst.
Zima už mi také není.
Všudypřítomnou slanou vůni moře přestávám vnímat a vzpomínky s ní spojené už mě tolik neděsí. Jemný dotek písku, jenž mi opadává z těla, působí blahodárně.

***

Nevím kolik času opět uplynulo. Nemám nejmenší tušení, jak dlouho mi trvalo, než jsem se doplazila na okraj útesu. Podle odhadu je to jen nějakých patnáct, dvacet metrů, ale mám dojem, že to trvalo snad celou věčnost.
Ačkoli se snažím, nemohu vstát. Nohy mě přestaly poslouchat, ani nevím kdy. Stále fungují to ano. Dokáži jimi pohnout, cítím je, ale když chci přinutit svůj mozek k tomu, aby jim nařídil postavit se, nejde to. Pokaždé se zaseknu u toho, co chci a už nevím, jak to udělat.

***

Zahledím se vzhůru. Šedé mraky visí nízko, bez pohybu, bez náznaku bouřky, kterou obvykle přinášejí, bez chuti, či vůně přicházejícího deště. Mraky jsou i nad mořem, táhnou se, kam až moje oči dohlédnou - daleko za obzor. Sem tam jimi probleskne světlo. Snad modré letní nebe? Kéž by, ale moc tomu nevěřím. Je však lepší dívat se na moře, než… na druhou stranu. Tam se šedé mraky mění v černé a obzor mizí v písečných dunách, jež pokrývá příchod noci.

***

Probudím se leknutím. Mám totiž dojem, že jsem oslepla, protože zpočátku vůbec nic nevidím.
Všude je tma.
Je to jen klam. Uvědomím si, že se moje oči musí okolí teprve přizpůsobit. Ležím na písku a poslouchám ticho noci.
Příboj mlčí, moře už se uklidnilo, i vítr se utišil.
Ačkoli je mi záhadou proč, je mi příjemné teplo. Možná proto, že ležím v… jámě? Písek mě obklopuje. Můj hrob, napadne mě náhle a přeběhne mi mráz po zádech. Nevzpomínám si, že bych si ji vyhrabala, na druhou stranu vím jistě, že tu jsem úplně sama.
Jak to vím?
To, co mě obklopuje, je obyčejná noc. Oči si už přivykly. Dívám se na hvězdy, mraky jako by se rozplynuly. Prostě tam nejsou - ani náznak.
Hvězdy. Vidím jich snad miliony. Vím, lidské oči jich tolik vidět nemohou, ale i přes to mám dojem, že tohle je jedna z věcí, kterou jsem si naprosto jistá.
Vidím miliony hvězd!

***

Opět je den a já se zase plazím na okraj útesu.
Jak dlouho tu trvá den?
Jak dlouho noc?
Má smysl se na to ptát, když tady čas nejspíš ani neexistuje?

Na noc jsem u kraje nezůstala, zase až tolik si nevěřím. Pád dolů bych dozajista nepřežila, a pokud ano, trvalo by dlouho, než bych podlehla zraněním, která by mi způsobil.
Představa bolesti mnou projela jako nůž máslem - tak snadno, tak nečekaně. Cítím jí po celém těle. Bolí mě na plicích, v tepnách na spáncích a krku divoce pulsuje krev. Pálí mě kůže, před očima se mi rozprostírá mlha, lapám po dechu.
Výhled na moře zakalila mléčná slepota, zůstal jen záblesk dávné vzpomínky - moře a ruce snažící se přinutit ho, aby se rozestoupilo, aby mi dovolilo odejít.
Mé tělo mě přestává poslouchat. Ležím na břiše, pomalu se sunu kupředu, bradou se téměř dotýkám země.
Nelíbí se mi to.
Písek už nehladí, ale řeže jako tisíce malých, ostrých žiletek. Bezvládné nohy za mnou zanechávají dvě křivolaké stopy. Jako… vzpomenu si na podivné přirovnání, od pouštních červů? Vybaví se mi vzpomínka na někoho - na dívku, která měla ráda knihu, jež vyprávěla jejich příběh.
Vzpomínka zmizí a vzápětí mě napadne další podivná věc. Pokud tu takoví tvorové jsou, neměla bych svoje nohy raději donutit k pohybu co nejdříve?

Netrvalo to dlouho. Bolest, stejně jako vzpomínka na podivné tvory se za okamžik úplně vytratila a moje tělo, v rámci možností a zákonů tohoto místa, zase normálně funguje.

***

Doplazila jsem se až na okraj. Šedavá skála prosta písku mi chladí bolavé ruce. Ještě kousek - pár centimetrů a mohla bych se podívat dolů. Držím se pevně, bojím se pádu, zároveň mě to láká.
Dívám se do dálky - do vln a v tom se vybaví další neurčitá vzpomínka. Moře má kaštanovou barvu, na okamžik cítím povědomou vůni - vůni podzimu. Na chvíli, jen… na nepatrný okamžik, který se nerovná ani jedinému tepu lidského srdce se něco stane, ale než si to stačím uvědomit, opět přestávám vnímat plynutí času. V tom okamžiku se dva dílky skládačky spojily a já věděla, uvědomila si, cítila.
Jenomže… už je to zase pryč.
Nemohu tušit jak dlouhá je chvíle, jaký má význam, jakou cenu… Prchavý okamžik uvědomění si ve mně zanechává zvláštní pocit. Jako bych udělala krok kupředu.
Nikam nejdu, stále nechodím, jsou to kroky na pomyslné cestě, kterou tady, ať už je to kdekoli, zavály tuny písku. Nic jiného tu není. Buď výhled na moře na jedné straně, nebo do pouště - nekonečné pouště bez hranic, nebo kvetoucích oáz na druhé.
A moře je už zase takové jaké má být.

***

Něco mě napadne. Mohla bych se dostat k některé z písečných dun a podívat se, co je za ní. Můj instinkt mi ale říká, že jen další písek.
Přesto to udělám.
Cítím, že to musím alespoň zkusit.

Rozloučím se s mořem a vydám se na cestu. Jde to těžko, mám od písku, od věčného plazení odřené nohy, ruce a vlastně skoro celé tělo. Mojí jedinou útěchou je to, že skoro necítím hlad, ani žízeň, nesnesitelné horko pouště, většinou ani chlad noci, či potřeby mého těla.
Nepřemýšlím nad tím, je to jen další věc, která mi tu nedává smysl.

***

Musela jsem usnout, protože když jsem se probudila, mraky, které mě po celou dobu mé cesty pouští pronásledovaly, byly ty tam.
Nad hlavou mi teď plují malí bílí beránci. Modré nebe slibuje krásný den, první od okamžiku, kdy jsem se tu poprvé probudila. Cítím teplo vlnícího se vzduchu, vnímám světlo dne, ale nevidím slunce. Moje tělo nevrhá žádný stín.
Co to znamená?
Střídá se tu den a noc, ale já ještě nikdy neviděla svítání, či soumrak. Pokaždé se probudím buď uprostřed noci, kdy pozoruji hvězdy, nebo ve dne, který až doteď halila bouřková mračna, ze kterých však za tu dobu nespadla jediná kapka deště.
A pak se mě zmocní ten pocit. Ten… jako prve, když jsem si myslela, že jsem oslepla, jako tu noc, kdy jsem tu poprvé pozorovala hvězdy.
A já najednou… padám!
Písečné duny se z ničeho nic rozestoupí a já se mezi ně propadnu. Vím, a je to pocit velmi silný, že jsem se vydala na cestu bez návratu. Nad hlavou už není modré nebe, beránci jsou ti tam. Nemusím se dívat, tuším písek, stále se násobící tuny písku...
A pak… znovu oslepnu, ale tentokrát z nečekaného přívalu světla.

Slyším hlasy. Poprvé slyším lidské hlasy. Vím, že jeden z nich patří někomu, koho znám - člověku, na kterého jsem často myslela…

***

"Vaše matka si prošla těžkou zkouškou," říká kdosi.
"Vím, ale teď už bude v pořádku, že doktore?"
Moje… moje dcera! Vzpomínám si, nebo spíš… jak jsem jen mohla zapomenout?!
Anna sedí u mé postele v nemocnici a drží mě za ruku a já si začínám uvědomovat zdánlivě nesouvisející souvislosti. Musela mě za ní držet celou dobu, asi proto mi skoro nikdy nebyla zima. Cítím teplo její dlaně a najednou také vím, ne… jsem si jistá, že právě ona byla tou dívkou, která tak moc milovala tajemné příběhy z pouště.
Vzpomínka na nehybné nohy v písku…
Mrknu, abych ji odehnala, ale vím, že tak jednoduché to nebude. Mojí mysl zahltí stovky vjemů a nejrůznějších pocitů od úzkosti přes strach, až k příjemně hřejivé euforii.
A bariéra, která zadržovala moje vzpomínky, pomalu mizí.

Bolí mě ruka. Stočím pohled k pravé straně a všimnu si kapačky. Cítím slabou bolest dlouho nenaplněného žaludku.
Mám hlad.
Tam… jsem ho ale neměla, protože… do mého těla po celou dobu vpravovali živiny. Nepotřebovala jsem jíst, ani pít.
Náhle si vybavuji úplně všechno, už konečně všemu rozumím.

Ležím v teplé posteli v pokoji páchnoucím dezinfekcí. Na stolku po pravici zaregistruji kytici žlutých růží, jejichž vůně však nestačí na to, aby ten zápach přebila. Nemocniční košile mě příjemně hladí, vlasy lemují tvar mého těla. Ležím klidně. Čas má zase svůj význam, svou cenu…
"Myslím, že ano. Věřím tomu," přisvědčí doktor. "Byla v kómatu jen dva týdny a její tělo se regeneruje neuvěřitelně rychle. Myslím, že jsme na dobré cestě k úplnému uzdravení."
Doktor stojí u hlavy postele a mluví k Anně. Má měkký starší hlas, mluví klidně, konejšivě. Anna mě stále drží za ruku, ale už ne tak křečovitě, jako by mě nechtěla pustit.
Ale kam?
"Málem ses utopila mami," říká, když si všimne, že jí pozoruji, když se mé rty nenápadně pohnou, když vyslovuji tu jedinou možnou otázku.
"Co se stalo?"
Její kaštanové vlasy jí neposedně padají do obličeje. Usmívá se a hladí mě po tváři.
"Teď už bude všechno v pořádku," říká jemně. "Pluli jste daleko od břehu. Neboj… Adamovi nic není." Jako by cítila otázku, která se mi teprve začínala formovat v mysli. "Ale ty jsi přepadla přes palubu… Skočil pro tebe, vytáhl tě do člunu, ale nemohl tě probudit," nadechne se a hlas se jí nepatrně zachvěje. Jen trochu. Nechce, abych si dělala starosti. Ona je měla za nás za obě a to stačilo.
"Nezpanikařil a dostal vás oba na břeh, zavolal pomoc," usměje se na mě. "Stalo se to před dvěma týdny a od té doby jsi v nemocnici," opět mě pohladí mě po vlasech. "Adam přijde za chvíli," dodá a poodstoupí.
"Vzpomínám si," zašeptám tiše.

Adam je můj syn, moje zlatíčko, můj šestnáctiletý zachránce.
Slavil narozeniny. Slíbila jsem mu výlet na moře. Chtěl si zarybařit tak, jako když byl ještě naživu jeho otec. Chtěl tak zavzpomínat na minulý rok, kdy tu ještě byl, na všechny týdny a měsíce před tím, než mu jeho, od narození nemocné srdce vypovědělo službu.
Byl pro to den jako stvořený, ale pak se nebe zatáhlo šedými mraky a přišla bouře. Zasáhla nás bez varování a… tak rychle.
Netrvalo to dlouho, ale poznamenalo nás to na celý život. Vlny se přelévaly přes palubu našeho malého člunu a jedna z nich… mě strhla do hlubin a pak… jsem se probudila na písku.

Vzpomínám si. Bože, jsem tak šťastná, že si mohu vzpomenout!
Jako by z mé mysli někdo sejmul těžkou závoru. Myšlenky se valí silou hurikánu a slévají se v průzračný celek pochopení.
Byla jsem na místě, které se na okamžik stalo mým světem. Byla jsem na prahu neznáma a… vrátila jsem se zpět k Anně a Adamovi.

Star Trek - Moje třetí mise

18. prosince 2006 v 19:24 | Jana Dvořáčková |  Reportáže
Setkání s Dominicem Keatingem

Claricin deník, hvězdné datum 07052006.14:00
Spolu s Martinou - mou kamarádkou od dětství, která mě mimochodem přivedla ke Star Treku a způsobila, že se i coby dospělá chovám někdy vážně jako dítě a Helenou, kterou někteří znají, jako "tu, která bydlí pět minut od Reginy," jsme se (po zhlédnutí filmu Galaxyquest), abychom si připomněly, jak se chová správný fanoušek, vydaly na další setkání s hercem ze Star Treku.

Stalo se tak bezmála dva roky po posledním setkání pořádaným CZ Kontinuem. Ono zmiňované se konalo v červnu 2004 a do Prahy tehdy zavítal Andrew J. Robinson - představitel Garaka z DS9.
Proč se o tom zmiňuji? Jelikož budu asi trochu srovnávat.

Dominic Keating, jak mnozí víte, si zahrál mimo jiné poručíka Malcolma Reeda v ST - Enterprise, což je seriál, který mě od začátku doslova dostal. Nevím, jak to vyjádřit, ale přesně něco takového mi ve ST trochu chybělo. Další originální nápad, zajímavá posádka, další dílek do skládačky ST vesmíru, který se z pohledu Enterprise začínal teprve utvářet a zaručený recept, jak se nenudit, což se mi v souvislosti ze ST nikdy nestalo.

Tak tedy: Každé setkání pořádané CZ Kontinuem má jakýsi scénář. V případě tohoto, jež opět hostil hotel Regina, byly jako první na řadě otázky, následovány podpisem fotografií buď donesených, nebo zakoupených na místě. Setkání pak mělo ukončit focení s hercem.
Už tady došlo k drobné změně, a sice ke zdražení. Asi se to dalo čekat, protože v poslední době snad neexistuje nic, co by nepodražilo. Pravdou ale je, že připlatit si pade, nebolí tak moc. Vadila mi však jiná věc. Otázka financí se jaksi prolínala celým odpolednem. Připomínání počtu nul na Dominicově smlouvě mi jednou, dvakrát přišlo i vtipné, ale potřetí mi úsměv ze rtů zmizel a asi tehdy jsem si řekla, že až budu psát zprávu z akce, budu malinko srovnávat zatím jen dvě setkání, kterých jsem se účastnila.

Já sice chápu, že šlo o jakousi formu sebevyjádření. Hrdý, šťastný a slavný, to Dominic Keating bezpochyby je, ale někdy v půlce akce na mě v tomhle směru dolehl nepříjemný pocit z toho, že na podobná setkání, jak se ostatně sám přiznal, začal jezdit proto, že zjistil, že se mu to vyplatí.
Hmmm, tak co si o tom myslet? Možná to ani nebylo myšleno tak, jak jsem to pochopila já.
Snad bych mohla citovat Sigourney Weaver/Tawny Madison/Gwen deMarco z Galaxyquestu, jenž se Dominicovi také líbí. "Tohle se nedělá. Ne fanouškům."
A já se cítila fakt divně.
Na druhou stranu jsem mu ale rozuměla, protože když se někomu něco povede, má potřebu se tím jaksi chlubit. A Dominic Keating má (z pohledu mého, coby fanouška) opravdu právo být pyšný.
Ale… Andrew J. Robinson to nedělal.

Když budu mluvit za sebe a v podstatě shrnu vše, co jsem chtěla srovnat. Dominic měl přitažlivější zevnějšek, ale s Andrewem byla větší sranda.

Ale teď bych se snad mohla vrátit k setkání.
Dominic Keating mezi nás přišel za doprovodu úvodní znělky z Enterprise, kterou jsem si toho dne před spaním ještě asi tak desetkrát pustila.
Vypadal uvolněně, úsměv na tváři. Prostě v pohodě.
Dozvěděli jsme se, že v České Republice už dokonce jednou byl a to při příležitosti natáčení filmu s Lorenzem Lamazem - Nesmrtelný, jenž se natáčel mimo jiné na Dobříši, či v jedné z ulic Příbramských (tedy v té krysí díře, kterou považuji za domov).
V rodné Anglii účinkoval v několika divadelních. Z těch televizních jmenujme mimo jiné roli v seriálu Buffy přemožitelka upírů, ve filmu Z džungle do džungle, nebo z nejnovějšího pod názvem Hollywoodské znamení.
Nutno podotknout, že byl vždy spíše obsazován do záporných rolí prý proto, že se na to dokonale hodí.

Hlášení pro náctileté fanynky chlapecké skupiny Boyzone, (pokud snad ještě nějaké existují):
Dle Dominicova názoru není příbuzným s jedním ze zpěváků kapely.
Konec hlášení.

Otázky měly nejrůznější charakter. První - klasika: "Máte nějakou veselou historku z natáčení?"
"Ano," odpověděl herec a začal vyprávět o tom, jak kdysi převezli Scotta Baculu (kapitan Archer), když kdosi někde vyšťoural jednu z reklam (tuším, že na zázvorovou limonádu, kdyby ne, tak mě opravte), kterou Scott dělal kdysi dávno. V momentě, kdy přišel na můstek připraven natáčet, krom toho, že se každý člen posádky můstku pyšnil svou vlastní lahví lahodného moku, se i ona reklama objevila na všech monitorech.
"Takhle rychle zrudnout dospělého člověka, to jsem ještě neviděl," okomentoval to Dominic a já si představila zoufalý výraz na většinou vážné kapitánově tváři.

Nevím, jak bych se tvářila třeba já na konkursu. Dominicovi dali do ruky lahev vody představující plazmový vodič a pokyn, aby sehrál jistou scénku.
No, možná tak doma před zrcadlem, ale před patnácti, jak on říkal, kravaťáky, to tedy nevím.

Jako malý prý Star Trek sledoval. Nepředstavoval si, že by v něm jednou hrál. Konec konců, koho z herců by to napadlo? Před Enterprise se ucházel o jednu z rolí ve Star Trek - Voyageru, kterou ale nedostal. Však Rick Berman (jeden z producentů ST) měl dva a půl roku na stole jeho fotku, a když později hledali někoho na roli nesmělého poručíka Reeda, najednou si ji všiml.
Ale ani to ještě neznamenalo, že se Keating v seriálu skutečně objeví. Tedy, on ten pocit zpočátku neměl. Poté, co se dozvěděl, že roli dostal, jak vesele popisoval, obvolal všechny své známé - rodinu, manažera a dokonce i jeho manželku, aby jim sdělil tuto novinu, která však měla být do podpisu smlouvy spíše tajemstvím. Stanovený týden mezi dohodou a podpisem smlouvy ubíhal ve znamení netrpělivého očekávání. Sedmý den, jen půl hodiny před vypršením lhůty to Dominic nevydržel, naštval se a šel tu věčnou nejistotu rozchodit. Když se asi po hodině vrátil domů, měl na záznamníku sedmadvacet vzkazů.
Tak tomu se říká načasování.

Jak rozmanitý může být den prostého herce, dokázal další Dominicův příspěvek. Zajímavým byl pro něj den, kdy se mu nejprve moc nedařilo, protože koho by bavilo tvrdnout čtyři hodiny v autoservisu. Když pak toho dne přišel na natáčení, seděl v kapitánském křesle Enterprise Bill Gates, jenž je také fandou Star Treku.
Mimo jiné i Paul Allen - spoluzakladatel Microsoftu má ST v oblibě. Byl prý na tom stejně jako většina fanoušků. Když neměl možnost Enterprise sledovat, byl patřičně nervózní.
Poznámka netrpělivce
Mimochodem, kde se to na AXN, která ji nedávno odvysílala dvě série… kde se to asi zaseklo?

Rýpnutí nespokojence
Jen mezi námi, také mohli oba výše jmenovaní zatáhnout zbývající tři sezóny Enterprise. Ono by se jim zase až tolik nestalo.
Alespoň by se nepotvrzovalo to, že zájem o tento fenomén jde jaksi tam, kam většina hvězdných lodí - do míst, kde ještě nikdo předtím nebyl a kam se asi jen málokdo podívá.

Když se Dominic přestěhoval z Anglie do Ameriky a ocitl se v Malibu, vyprávěl dále, zjistil, jak kontrastní město to vlastně je.
Na jedné straně tam, třeba ve frontě na obyčejné kafe můžete potkat nejednu slavnou osobnost. Na straně druhé jen obyčejného člověka hledajícího trochu toho uvolnění.
Takového člověka potkal nedlouho poté. Bývalý hippie, mezi jehož nejoblíbenější televizní programy patřily Star Trek - Nova generace a porno filmy. Nic více, nic méně.

Dohady o jedenáctém celovečerním filmu přišly na řadu jako další. Dle Dominicova názoru se další ST film, v němž by si klidně zahrál, ale pochybuje, že dostane nabídku, může očekávat někdy za dva roky, což je celkem fajn zpráva. Hlavně, aby film také někdo nezrušil.

Po podpisové části programu byly herci předány dárky. Už klasicky kresba Hanky Vítkové, lahev vína a upomínky na CZ Kontinuum, které si Dominic hned odnesl do pokoje.
Jenomže… když se vrátil, dozvěděli jsme se, že se herec cítí být unaven, a tedy se poslední část programu bude muset urychlit.
Fotku ale mít budu, přestože tam opět budu vypadat jako obvykle, tedy blbě.

Palubní deník, dodatek:
Co dodat na závěr? Snad je si přát, aby sem brzy opět někdo zavítal, aby pauza mezi tímto a dalším setkáním byla snad o něco kratší. Abychom se tam všichni opět sešli a výborně se bavili.
Chtěla bych také poděkovat všem, kteří setkání uskutečnili.
Děkuji vám za další nevšední zážitek.

Star Trek - Moje druhá mise

18. prosince 2006 v 18:28 | Jana Dvořáčková |  Reportáže
Aneb co se vyklubalo z Kokonu.
V době, kdy CZ Kontinuum vzniklo (jak informační brožura klubu říká, před více jak sedmi lety), bylo mi nějakých šestnáct a Star Trek jsem teprve jaksi oťukávala a zjišťovala, kamže mně ony cesty, po kterých se ještě nikdo nevydal, asi zavedou.

O více než sedm let později:

Claricin deník, hvězdné datum 19112005.10:00
Po více jak roční přestávce od mise číslo jedna (setkání s A.J. Robinsonem) jsem se tentokráte ne sama, ale za podpory poradkyně, průvodkyně a hlavně majitele výklenku v základním táboře, kde jsem nejprve zanechala svojí výstroj opět vydala tam, kde jsem ještě nebyla.
Naším cílem byl Kokon - zámotek skrývající překvapení. V něm jsme strávily jeden prima den.
Po strastiplné cestě chladnou a nehostinnou krajinou jsme objevily krychli, tedy klub Mlejn a započaly průzkum cílové oblasti.
Hned u registrace jsem dostala borgské označení a jako 3 z 50 Unimatice 03, spolu se 2 z 50 Unimatice 04, jsme se vydaly pomalu a nenápadně asimilovat program akce.

A tady to máte:
Jen pár minut po desáté, kdy jsme se trochu rozpovídaly s lidmi kolem sedícími, byl Kokon oficiálně zahájen, představeni pořadatelé a program samotný.
Jako první jsem asimilovala první kolo velké soutěže. Také 2 z 50 si vedla dobře a dokonce prokázala to, čeho si v Úlu cení asi nejvíce - tedy kolektivní spolupráci poté, co se mi rozbil oční implantát (jinak řečeno, zapomněla jsem si druhé brýle a práce v terénu mi tím pádem byla ztížena). Namísto toho, aby mě deaktivovala a rozebrala na součástky, pomohla s vyplňováním, za což jí děkuji.

Milesova přednáška o lodích jménem Enterprise mne překvapila. Netušila jsem, že ta, která započala svou první pětiletou misi, měla tolik předchůdkyň, jež se ale neplavily v moři hvězd, i když moře to bylo také.
Novinkou pro mě nebyla jen pramáti všech vesmírných Enterprise, tedy prototyp raketoplánu, který však do vesmíru nikdy nevzlétl. Takže… jsem toho asimilovala celkem dost.

Nastal čas regenerace, tedy zbabělého se uchýlení k nečinnosti poté, co se na scénu přihnaly desítky roztodivných tvorečků hledajících domov. 2 z 50, která o těchto nižších formách života měla obsáhlé vědomosti, vyplňovala kolonku za kolonkou a jen s malými odchylkami od dokonalosti skutečně uspěla a vybojovala diplom za znalosti Startrekovské fauny.
Já věděla prd.

Můj regenerační cyklus byl dokončen přesně před Paldíkovou přednáškou o nejzáludnějším čísle ve vesmíru, o čísle 47, kterou když uvidím třeba po sté, bude vždy neopakovatelná stejně, jak záhadné je samo číslo (neplést si s neméně známou čtyřicet dvojkou).
Dozvěděli jsme se o jeho historii a o drobné úchylce tvůrců ST, kteří čtyřicetsedmičku obsazují skoro stejně často, jako některé postavy seriálu.
Přednášku sice doprovázely drobné technické potíže, ale z pohledu všech, s nimiž jsem sdílela myšlenky, to byla jen chyba techniky, nikoli lidského faktoru. I když… v Úlu by se na to dívali asi jinak.
Ke konci jsem byla poučena o tom, že v češtině je 47 někdy také 48 (vis. promítání originální a dabované ukázky).
Inu, člověk se pořád učí.

ST diktát se mi jevil jako přímý útok a zmátl mě natolik, že kdybych se ho bývala účastnila, nejenže bych nasekala strašlivé množství chyb, ale navíc bych používala apostrofů víceméně v každém slově, což by naší mateřštinu posunulo mezi jazyky ještě neobjevené. Ve skutečnosti byla na vině moje blbost, lépe řečeno již zmíněná porucha očního implantátu.
Nutno podotknout, že 2 z 50, která sice do třetího kola nepostoupila, měla v diktátu jen málo chyb.
Tleskám a klaním se!

Následovala přednáška Věry Ježkové o ST fanzinu, o kterém bych se ráda dozvěděla něco víc. Bohužel jsme jí nebyly svědky, odešly jsme totiž k jídelnímu replikátoru. Poté, co jsem si objednala kuře s hranolkami a oblohou, vypadly na mě dva čaje ve stylu kapitána Picarda a výživný doplněk - jedna oříšková Fidorka. Asi porucha. A co víc, replikátor požadoval platbu! Asi nějaký nový typ, říkala jsem si a raději zaplatila.

Molík měla velmi poučnou přednášku o Vulkáncích. Tomuto druhu se nevyhýbat jsem shledala velice logickým, ale asimilovala jsem mnoho. Nejvíce mne zaujala jejich ne zrovna poklidná minulost (i když válkami a všemožnými bojůvkami si projde každá rasa) a pářící rituál, nebo spíše stavy mysli v době k tomu určené. Stále mi však hlavou vrtala jedna věc. Ne, že bych to nevěděla, ale… jednou za sedm let?
To si tedy vážně zaslouží obdiv.

V přestávce na večeři jsme měly na vybranou. Buď jít ven, nebo sledovat některé s dílů ST Enterpirse, což jsme nakonec shledaly logičtějším a na více než hodinu jsme se uchýlily do prvního patra.

Hlavní večerní program - divadlo, beseda, finále soutěže, tombola, překvapení, taneční zábava.
Jeden by řekl, že se to za večer nedá stihnout, ale opak byl pravdou. Nejen já a 2 z 50, ale jsem si jista, že všichni se bavili vskutku královsky.
Byla jsem jen na pár conech a musím říct, že tak prima a uvolněnou atmosféru neměl ještě žádný z nich.

Divadelní představení o hledání ztraceného konce nakonec bohužel skončilo.
Finále velké soutěže mělo tři účastníky, kterým byli přiděleni taktéž tři poradci. Otázek, jak jinak točících se kolem Star Treku, fan klubu, či rolí účastníků divadelního představení bylo třicet, odpovědi mnohdy matoucí a poradci se ukázali být jak dobrými rádci, tak i pěknými záškodníky. Výborně jsem se bavila. Čestné místo v Unimatici 0 nakonec vybojovala Katka mk, i když Diegina měla také namále.
Beseda s hosty - vydavatelem ST knížek panem Karlem Petříkem majitelem nakladatelství Netopejr, překladatelkou Věrou Ježkovou a Janem Pavlíkem, kteří zavzpomínali na začátky Star Treku u nás, jakožto i u sebe samých se mi líbila. Přesto jsem místy měla dojem, že můžu být ještě ráda za to, že si něco pod názvem Star Trek od Netopejru mohu vůbec přečíst, neboť ruka, která nás tímto chlebem živí se ke ST odkazu příliš nehlásila, což by mohl být také počátek jeho konce a to i přes to, že v něj nevěřím. Jen doufám, že naše žalostné prosby vyslyšeny budou a dočkáme se dalších a dalších knih.
Od pořadatelů důmyslně připravené lístečky určené pro otázky hostům se nakonec minuly účinkem. Nastala chvilka pro improvizaci aneb, jak to vlastně začít a první dotazy položili Martin s Janou doufajíce, že ostatní se už nějak chytí. To se nakonec stalo a v průběhu besedy došlo mimo jiné i na rady začínajícím spisovatelům. Tady bych si dovolila zmínit jednu svojí. Mám dojem, že fňukání po prvním neúspěchu moc ovoce nepřinese, tak doporučuji zkoušet to dál a nevzdávat se (vlastní zkušenost) a reakce na Martu, která poslala fanfiction do soutěže, v níž se tahle odnož prostě nemá šanci chytit.

Tombola byla bohatá, ale nejen já jsem byla odsouzena pouze ke sledování jejího průběhu stejně tak jako mu Guinan tak výtečně naslouchala. Zajímavé ceny, jako dvě lahve Krvavého vína, čaj kapitána Picarda, kafčo přímo od Káti, minulý ročník Irelevantního světa, fotky herců ze Star Treku, stále ještě živý gagh v sáčku, jakožto i jiné zajímavé předměty, našly svoje šťastné majitele.
Překvapení onoho večera přineslo nakladatelství Netopejr v podobě všech ST knih, které vydalo.

Poté zbyl čas už jen na to asimilovat znalosti jazyka německého, a tedy jsme se rozhodly (nejen já a 2 z 50) shlédnout německou parodii (T)Raumschiff Surprise, která se nám moc líbila (obzvláště pak a jak jinak části parodující Star Trek a Star Wars).

Bohužel poslední transport nám frnknul přímo před nosem, a tak jsme se vydaly opět chladnou a nehostinnou krajinou, poháněny voláním borgského vinkula a chutí na teplý měkký pelíšek (několikahodinové stání ve výklenku), zpět do základního tábora - tedy k domovu 2 z 50.

Claricin deník, dodatek:
Obávám se, že mne tak trochu asimiloval můj vlastní výtvor. Takže… si jdu srovnat myšlenky (doufám, že ty ostatní hlasy z mé hlavy už brzy zmizí) a trochu regenerovat… ehm, trochu se vyspat. Neboť jak naše Královna - matka říká "Odpor je marný."

Star Trek - Moje první mise

18. prosince 2006 v 18:21 | Jana Dvořáčková |  Reportáže
Setkání se sympatickým padouchem

Claricin deník, hvězdné datum 662004.14:00.
Praha - hotel Regina. Takový byl cíl mé cesty. Mě, která se v neděli 6. června 2004 rozhodla načerpat nové vědomosti, získat nové poznatky a přátele. Odvážně, docela odhodlaně a plna optimismu (i když jsem to hledala celkem dlouho), jsem se vydala tam, kde jsem ještě nikdy před tím nebyla.

Další z řady setkání fanoušků Star Treku proběhlo podle předem připraveného a už osvědčeného scénáře. Hlavní hvězdou odpoledne byl Andrew J. Robinson (Garak - DS9), jehož příchod na scénu doprovázel bouřlivý potlesk všech přítomných. Pan Robinson nás pozdravil česky a pak se přiznal, že čeština je pro něj naprosto nesrozumitelným jazykem.
Když jsme se uklidnili (a to pravda chvíli trvalo), začala určitě nejzajímavější a nejméně předvídatelná část programu - otázky a odpovědi.
Přes poněkud trpké zjištění toho, že Andyho (jak si nechal říkat) otec zemřel za druhé světové války v Evropě a jeho matka (a není se čemu divit) se s tím dlouho nemohla vyrovnat, jsme se dostali k jedné tragykomické historce z natáčení, několika typickým dotazům týkajících se některých dílů Hlubokého vesmíru 9 až k tomu, jak vlastně vypadá takový malý Cardassijský novorozenec.
Dotaz, jak že se to ti Cardassiané vlastně rodí - jako živá mláďata, nebo že by se museli na svět teprve vyklubat z vejce všem (a mě ještě cestou domů) přivodil krátký záchvat smíchu. Andy odpověděl vychytrale - Cardassiané přicházejí na svět s největší pravděpodobností prostě tak, že se - jak už to ve sci-fi bývá - vyskytnou. Mezi námi, ono to nebývá tak časté jen ve sci-fi.
Jenomže zvědavý český člověk chce vědět všechno, takže další dotaz zněl: A vyskytnou se jako mláďata, nebo že by se museli na svět teprve vyklubat z vejce? Naprosto nevině položená otázka, opět procvičila mé břišní svalstvo a rozmanitý proud dotazů pokračoval. Kolikrát si říkám, jestli a jak moc si zahraniční hosté kladou jiné otázky o nás zvědavcích.
Dozvěděli jsme se například, že Andyho dcera Rachel, která si také zahrála (i když jen v jedné epizodě DS9) vůbec nebyla dítkem protekce, ale naopak štěstěny, protože si svou roli po právu zasloužila, že role Garaka je pro Andyho Robinsona jeho nejmilejší (i když jí ze začátku poznamenaly trpké zkušenosti se zdlouhavým líčením a nepohodlným kostýmem) a že po zkušenosti s ní, kdyby mu byla nabídnuta, by klidně i uvažoval o práci v tajných službách.
Srovnávali jsme Star Trek a Shakespearovo dílo (a ač jsem si to před tím nikdy nemyslela, nebo spíš jsem nad tím příliš nepřemýšlela), mají mnoho společného. Pan Robinson se také přiznal, že jemu nejbližší postavou ze Shakespearovy tvorby, kterou by si rád zahrál je král Lear a na otázku, zda se vžívá do svých rolí (ať už jsou jakékoli a o vlkodlakovi z Akt X to platí také), odpověděl nekompromisně a temně Yes.

Po množství otázek a čtení z Andyho knihy se udělala malá pauza, protože nejen lidé, ale i Cardassiané potřebují občas odpočívat.
Potom jsme utvořili dlouhou frontu a jali se rozebírání si opravdu krásných fotografií, které pan Robinson podepisoval jak na běžícím pásu. K dispozici byly kromě nich také například plakáty s Voyagerem, Enterprise, nebo trička CZ Kontinua.
Pak konečně nastal čas fotografování.

Na všech fotkách vypadám jako nepovedený klon neznámé životní formy, ale tahle (s A.J. Robinsonem) bude první, u které mi to vůbec nebude vadit. Na ní totiž máme k mimozemšťanům blízko oba dva.

Claricin deník, dodatek.
Po dlouhé cestě, která přede mnou toho dne ležela, jsem na jeho sklonku dospěla k jejímu cíli. Musím říct, že odpoledne skončilo dříve, než jsem čekala a ještě dříve než bych si sama přála. Těch několik málo hodin ve mně zanechalo opravdu nádherný pocit. Musím říct, že ačkoli vyprávění o minulých setkáních s herci ze Star Treku mluví o jejich větší otevřenosti a jisté formě odvázanosti, zapůsobil na mě Andrew J. Robinson dojmem sympatického milého padoucha, jehož (stejně, jako Garaka), nebylo možné předvídat.
Už se těším, až se přede mnou začne rýsovat další neznámý obzor, za jehož hranice se vypravím.
A mimochodem - nedá mi to spát - jak se asi rodí Cardassiané?

Taurcon 2005

18. prosince 2006 v 18:10 | Jana Dvořáčková |  Reportáže

Cesta tří poutníků aneb jak jsem k tomu vlastně přišla
Co se týče conů, jsem zelenáč. Z hlediska účasti toho mám za sebou tolik co právě se klubající mládě vetřelce (i když nejsem tak slizká), zato však (stejně jako onen neodbytný odporný…), mám fůru odhodlání stát se conovým profíkem (i když… on stojí o uznání úplně někde jinde).

Ono zatím není čím se chlubit. Nastartovalo mě setkání s A.J. Robinsonem (pro neznalé: hercem Garaka ze série Star Trek - DS9), který k nám zavítal v roce 2004. Ve stejném roce následoval jeden den na Festivalu Fantazie v Chotěboři, kam jsme se vydaly s kamarádkou, ale bohužel nemohly zůstat déle. Pokračovalo to už jen (nikoli conem), ale prosincovým setkáním se členy CZ Kontinua (pro neznalé: Star Trek fan klubu).

Rok 2005 byl bohatší o Pragocon, kde se mi líbilo tak moc, že jsem si odtamtud vezla sedm knih, které jsem tam stihla nakoupit a devětatřícítku horečku o kterou jsem se mimochodem vůbec neprosila. Ale i tak to bylo naprosto dokonalé.

Plán na návštěvu Festivalu Fantazie 2005 ztroskotal na tom, že jsem si těsně před ním našla novou práci (o kterou jsem se také neprosila, ale co má chudák scifista dělat, když má hlad), přičemž mi bylo okamžitě sděleno, že mám smůlu, nikam nepojedu, protože do července toho nenadělám tolik, abych si zasloužila dovolenou.
I proklela jsem svoje zaměstnavatele, pro jistotu seslala kletbu i na jejich děti a jala se přemýšlet o tom, kam bych letos ještě mohla jet.
Druhého poutníka pro cestu na Taurcon jsem poznala tady:
respektive v Čítárně pod jménem Hanina Nera Veselá.
Tak tedy: Nera mě zaujala svou originální, temnou a drsnější tvorbou (i když ona říká, že má raději fantasy), kterou moje morbidní hltalo plnými doušky, přičemž jsem zjistila, že ona jen píše o tom, co je prostou podstatou mé existence (tohle prosím nikde neříkejte, doma mě mají za hodnou a normální).
Mělo to pokračování.

Během léta se stala ještě jedna prima věc a sice, H.R. Giger (pro neznalé: otec vetřelce - odtud ta zmínka o onom tvorečkovi na začátku) měl v Praze v Technickém muzeu, výstavu. Poprvé jsem na ní jela s kamarádkami, které znám už nějakých deset let (jedna je naším třetím poutníkem) a o kterých jsem si fakt nemyslela, že to vezmou stejně jako já, tedy úplně v pohodě (později jedna z nich prohlásila, že je to první výstava, po jejímž schlédnutí se jí chce zvracet), což ve mně zanechalo jen lehký pocit mrazení v zádech.
Mě bylo dobře.

Výstava skončila, odjely jsme domů, ale ještě téhož dne jsem zavítala do Čítárny a svěřila se se svými dojmy. Hned vzápětí jsme se s Nerou domluvily (ona měla za sebou též jedno schlédnutí výstavy), že pojedeme zase.
A tak jsme jely a musím říct, že se mi tam líbilo ještě víc, než poprvé. Kromě toho Nera říkala, že obrazy jsou nabity pozitivní energií, s čímž jsem musela souhlasit, protože jsem se na výstavě cítila opravdu dobře (už zase).

Poznámka pro zmatené čtenáře:
Pokud máte už delší dobu dojem, že jaksi nemluvím k tématu, tedy k Taurconu, máte pravdu.
Pokračování:
Dne 3. září léta páně 2005, nastal onen očekávaný den odjezdu do Nymburka, kde se Taurcon konal.
Poznámka pro stále ještě trochu zmatené čtenáře:
Pokud si teď myslíte, že už k tématu mluvit budu, nemýlíte se.
Sraz byl u Anděla v metru ve čtvrt na osm. Jenomže tam jsme já a Martina (náš třetí poutník, se kterým jsem se seznámila na škole v přírodě v šesté třídě jen díky tomu, že nás učitelka vyhodila z karnevalu. Neměly jsme masky a fakt, že chceme jít samy za sebe, jaksi neprošel, takže nás odtamtud vyhodili a my je celé dvě hodiny ukrutně pomlouvaly).
Ehm… kde jsem to přestala? Jo, musely jsme tam teprve dojet.

Vstávání v pět trochu zabolelo, ale při pomyšlení na to co mě čeká, jsem vyskočila z postele, dala si rozcvičku (kecám, ráno sotva chodím, natož abych cvičila). Tedy, dala jsem si čaj a sušenky a vyrazila na autobus. Martina se ke mně přidala o pár stanic dál, už nám nic nestálo v cestě.

U Anděla jsme se našly a po krátkém seznámení (Nery s Martinou a Martiny s Nerou) jsme se vydaly na vlak odjíždějící v osm z Hlavního nádraží.
Ve vlaku bylo celkem plno (to, že za stejným cílem jede ještě někdo, mě nenapadlo). První metry na trati byly za námi, odpočet času započal. Asi tak po pětačtyřiceti minutách jsme vystoupily. Stály jsme na nástupišti a rozhlížely se kolem.
"Kam teď," povídá jedna.
"Asi tam, je to tři minuty cesty od nádraží," povídá druhá. (tak nějak to asi bylo)

Už už jsme se vydaly oním směrem, když tu nás uhodila do očí tabule se skutečným názvem místa, kde jsme se nacházely Lysá nad Labem. Zmatek vystřídalo zděšení, vlak se chystal k odjezdu. Jak k té drobné chybce vlastně došlo, jsme zjistily zanedlouho. Stopky, které měřily čas naší cesty, nepočítaly se zpožděním na trati. No nic, řekly jsme si a nenápadně zalezly zpět do vlaku. Protože by to působilo tak trochu trapně, raději jsme se ani nevrátily do kupé. Zbytek cesty jsme prostály u dveří.

Kdybychom nevěděly, kudy se přesně vydat, řekly jsme si, že budeme následovat meč, elfa, nebo cokoli, co nepřipomíná tento svět. Ani ve snu by nás nenapadlo, že z vlaku s námi vystoupí i jeden hrdý držitel meče, kterého jsme tiše (za hlasitého smíchu) a nenápadně (přímo za ním, bez jakékoli snahy se ukrýt) následovaly až k místu konání conu.

U registrace jsme dostaly pokoj v desátém patře (o tom, že nejede výtah, jsme nevěděly) a já navíc dostala na starost klíč od pokoje (asi proto, že vypadám opravdu odpovědně, o čemž bych pochybovala, ale onomu laskavému mladíkovi jsem to raději neřekla).
Naše víkendová pohoda mohla začít.
K smrti vyčerpané z nekonečného stoupání jsme se doplazily do pokoje, kde jsme si oddechly, udělaly pár fotek na důkaz naší návštěvy, prohlédly program a chvíli kecaly na balkóně.

A pak už to šlo ráz na ráz.
Stihly jsme konec přednášky Miloše Ferka o poslední zemi v Evropě, která přijala křesťanství (nevěděla jsem, že to byla Litva ) - O bozích a bohyních, mýtech a mytologii. Paráda!

Poté nás Slavoj Šefců zasvětil do umění nadávek a urážek, které jsou mi vcelku vlastní, však coby slušná dívka jich neužívám (asi mi to nevěříte, dobře děláte).

V čajovně jsme poseděly při literárním workshopu a minimálně já se hrozila toho, co mě čeká příští rok. Rozhodly jsme se s Haninou, že tohoto bobříka odvahy, protože nechat se rozcupovat na kousky při rozboru svojí přeci tak geniální tvorby jí chce alespoň trochu, bychom si také mohly odnést.

Na přednášku Egona Čierného jsme dorazily později, ale minimálně polovinu jsme vyslechly. Musím říct, že Anglie na počátku našeho letopočtu byla opravdu zajímavá. Bohužel, já jsem přeci jen spíše scifista a tedy v návratech do minulosti vidím méně kouzla, než v cestách tam, kam se člověk ještě nevydal.

Vzhledem k tomu, že jsem ještě nikdy nebyla při vyhlašování výsledků nějaké literární soutěže a hlavně proto, že Hanina byla přímo přispěvatelkou, zůstaly jsme i na Stříbřitě lesklý halmochron.

V davu návštěvníků (bylo nás tam asi deset) se našli hned čtyři soutěžící, z toho dokonce jeden vítěz! Byli jsme svědky například radosti Petry Purketové, která sice přišla později, viděla, a i když nakonec nezvítězila, měla ze šestého místa opravdu upřímnou radost.

Vzhledem k tomu, že atmosféra ve třídách se svými rozličnými vůněmi a uspávacím účinkem mnohdy připomínala vzduch z jiné planety, musel se pozemšťan sem tam občerstvit někde venku. My tři poutníce jsme si vybraly schody před místním bazénem - jezírkem se svou Nessie, kterou bychom v té průzračné vodě (škoda, že to nebylo vyčištěné, vlezla bych tam), stejně neměli možnost spatřit.
Stejně ale věřím, že tam něco žije.

Z rozjímání nad šálkem (hnědým plastikovým kelímkem čaje) nás opět vytrhly tóny harfy. Hra obou harfenistek v odpoledních hodinách v čajovně ve mně zanechala pocity blížící se spíše sladkému kómatu, ze kterého bych se nejraději neprobudila, tak se mi to líbilo. Zpěv v čajovně, který prý mnohým vadil, se mi líbil také a oné slečně nezbývá než pogratulovat.
Slavnostní večer se vyvedl nad veškerá moje očekávání. Před ním nám však ještě velký černý pes Ivany Kuglerové (jehož jméno si bohužel nepamatuji), objednal párky s hořčicí. Tak byl hodný. Ne, abyste se neděsili. On se jen předními tlapkami opřel o pult a nechal se krmit od zdejší kantýnské.

Řeči o tom, že na Taurconu je nuda a nic se tam neděje, které jsem slyšela od některých, teď vím, že naprosto nezasvěcených se mi nepotvrdily, ba právě naopak.
Proběhl křest sbírky povídek v duchu Dračího doupěte pod názvem Kostky jsou vrženy a dražba předmětů z korálků, z nichž na mě udělala dojem především piraňa proužkatá a čtveřice želv ninja, které si za tři stovky vybojoval, kdo jiný než Hanina, která k živým želvám doma prostě musela přidat i ty korálkové.

Naprosto úžasný koncert obou harfenistek Jany Šouflové a Věry Kadeřábkové nás okouzlil (jinak se to prostě říct nedá). Trochu přidušené, protože z překrásných tónů harfy jsme ani nedýchaly, jsme odešly ještě před tombolou, do které jsme si nekoupily lístky (snad příště).
Večer završila ohňová šou, která se nám moc a moc líbila.
Trochu na nás padla únava, a ač nerady, odebraly jsme se do pokoje, kde jsme za chvíli usnuly.

V neděli nás čekala ještě přednáška Martina Chlebka o čarodějnických procesech, na které jsem dávala pozor především já, to abych se vyhnula trapnému incidentu s podivně vypadající hromadou dřeva, kůlem a jedním žhářem, které jsem tak často potkávala v minulosti.

Cesta domů (Haniny do Prahy a nás dvou do Příbrami) proběhla v pohodě (ve vlaku na hromadnou jízdenku, v autobuse každá za své).
Už se nemůžu dočkat dalšího Tauconu, tentokráte spojeného s Parconem.