Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice.

Star Trek - Moje první mise

18. prosince 2006 v 18:21 | Jana Dvořáčková |  Reportáže
Setkání se sympatickým padouchem

Claricin deník, hvězdné datum 662004.14:00.
Praha - hotel Regina. Takový byl cíl mé cesty. Mě, která se v neděli 6. června 2004 rozhodla načerpat nové vědomosti, získat nové poznatky a přátele. Odvážně, docela odhodlaně a plna optimismu (i když jsem to hledala celkem dlouho), jsem se vydala tam, kde jsem ještě nikdy před tím nebyla.

Další z řady setkání fanoušků Star Treku proběhlo podle předem připraveného a už osvědčeného scénáře. Hlavní hvězdou odpoledne byl Andrew J. Robinson (Garak - DS9), jehož příchod na scénu doprovázel bouřlivý potlesk všech přítomných. Pan Robinson nás pozdravil česky a pak se přiznal, že čeština je pro něj naprosto nesrozumitelným jazykem.
Když jsme se uklidnili (a to pravda chvíli trvalo), začala určitě nejzajímavější a nejméně předvídatelná část programu - otázky a odpovědi.
Přes poněkud trpké zjištění toho, že Andyho (jak si nechal říkat) otec zemřel za druhé světové války v Evropě a jeho matka (a není se čemu divit) se s tím dlouho nemohla vyrovnat, jsme se dostali k jedné tragykomické historce z natáčení, několika typickým dotazům týkajících se některých dílů Hlubokého vesmíru 9 až k tomu, jak vlastně vypadá takový malý Cardassijský novorozenec.
Dotaz, jak že se to ti Cardassiané vlastně rodí - jako živá mláďata, nebo že by se museli na svět teprve vyklubat z vejce všem (a mě ještě cestou domů) přivodil krátký záchvat smíchu. Andy odpověděl vychytrale - Cardassiané přicházejí na svět s největší pravděpodobností prostě tak, že se - jak už to ve sci-fi bývá - vyskytnou. Mezi námi, ono to nebývá tak časté jen ve sci-fi.
Jenomže zvědavý český člověk chce vědět všechno, takže další dotaz zněl: A vyskytnou se jako mláďata, nebo že by se museli na svět teprve vyklubat z vejce? Naprosto nevině položená otázka, opět procvičila mé břišní svalstvo a rozmanitý proud dotazů pokračoval. Kolikrát si říkám, jestli a jak moc si zahraniční hosté kladou jiné otázky o nás zvědavcích.
Dozvěděli jsme se například, že Andyho dcera Rachel, která si také zahrála (i když jen v jedné epizodě DS9) vůbec nebyla dítkem protekce, ale naopak štěstěny, protože si svou roli po právu zasloužila, že role Garaka je pro Andyho Robinsona jeho nejmilejší (i když jí ze začátku poznamenaly trpké zkušenosti se zdlouhavým líčením a nepohodlným kostýmem) a že po zkušenosti s ní, kdyby mu byla nabídnuta, by klidně i uvažoval o práci v tajných službách.
Srovnávali jsme Star Trek a Shakespearovo dílo (a ač jsem si to před tím nikdy nemyslela, nebo spíš jsem nad tím příliš nepřemýšlela), mají mnoho společného. Pan Robinson se také přiznal, že jemu nejbližší postavou ze Shakespearovy tvorby, kterou by si rád zahrál je král Lear a na otázku, zda se vžívá do svých rolí (ať už jsou jakékoli a o vlkodlakovi z Akt X to platí také), odpověděl nekompromisně a temně Yes.

Po množství otázek a čtení z Andyho knihy se udělala malá pauza, protože nejen lidé, ale i Cardassiané potřebují občas odpočívat.
Potom jsme utvořili dlouhou frontu a jali se rozebírání si opravdu krásných fotografií, které pan Robinson podepisoval jak na běžícím pásu. K dispozici byly kromě nich také například plakáty s Voyagerem, Enterprise, nebo trička CZ Kontinua.
Pak konečně nastal čas fotografování.

Na všech fotkách vypadám jako nepovedený klon neznámé životní formy, ale tahle (s A.J. Robinsonem) bude první, u které mi to vůbec nebude vadit. Na ní totiž máme k mimozemšťanům blízko oba dva.

Claricin deník, dodatek.
Po dlouhé cestě, která přede mnou toho dne ležela, jsem na jeho sklonku dospěla k jejímu cíli. Musím říct, že odpoledne skončilo dříve, než jsem čekala a ještě dříve než bych si sama přála. Těch několik málo hodin ve mně zanechalo opravdu nádherný pocit. Musím říct, že ačkoli vyprávění o minulých setkáních s herci ze Star Treku mluví o jejich větší otevřenosti a jisté formě odvázanosti, zapůsobil na mě Andrew J. Robinson dojmem sympatického milého padoucha, jehož (stejně, jako Garaka), nebylo možné předvídat.
Už se těším, až se přede mnou začne rýsovat další neznámý obzor, za jehož hranice se vypravím.
A mimochodem - nedá mi to spát - jak se asi rodí Cardassiané?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.