Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice.

Můj svět

20. prosince 2006 v 19:43 | Jana Dvořáčková
Ležím na písku, oči zavřené, vnímám jen hučení příboje. Pomalu začínám přicházet k sobě. Slyším, jak zpěněné mořské vody narážejí na útesy, jak divoké vlny umírají na už téměř hladké skále. Nemám tušení, co mě tak vyčerpalo, ale cítím se strašlivě unavená, odevzdaná osudu, ať už je jakýkoli.
V uších, očích a nose mám slanou vodu, písek mě škrábe do zad. Seberu zbytek sil a pomalu se přetočím na pravý bok - směrem k moři. Zbytek vody v plicích mě nutí k nesnesitelnému, dávivému kašli, oči mě pálí, v ústech mám kyselou pachuť. Nepamatuji si, že bych zvracela, ale zjevně ano. Nejen ten pocit, ale i moje šaty jsou toho důkazem.
Nevzpomínám si, že jsem byla ve vodě, natožpak na to, jak jsem se dostala na útes třicet metrů nad hladinou moře. Za zavřenými víčky vídám obrovské valící se vlny - vlny velké jako domy, které si se mnou hrají jako s papírovou loďkou. Nejprve mnou něžně pohupují na hladině, ale pak ztěžknu a ony mě pohltí. Voda nade mnou se zavře a já se vší silou snažím vyplavat na hladinu. Jdu za světlem, rukama rozhrnuji vodu před sebou, nad sebou, všude… kopu nohama a snažím se potlačit chuť se nadechnout. To vše v marné snaze přemoci proud, který mě táhne do hlubiny.
Papírová loďka se ve vodě pomalu rozpouští a já s tím nemohu nic dělat.
Ale teď už nejsem ve vodě, jsem za to ráda, nesmírně ráda. Ležím na písku a snažím se přijít na to, co se stalo.

Pomalu a neohrabaně se posadím, vlhké šaty mě tíží. Schoulím se do klubíčka, kolena skrčená pod bradou obejmu rukama. Po ramenou mě hladí vítr - studený a tichý, nese s sebou slanou vůni moře. Je mi zima a co je nejhorší, vůbec nic nechápu. Jako by má mysl byla prázdná kniha. Není v ní nic, než mlhavá vzpomínka na vodu a strach.
Nic před tím a nic potom.

***

Občas mám výpadky paměti. Občas, jako třeba… teď. Mám problém vnímat plynutí času. Nechápu pojmy jako minulost, budoucnost, teď. Jen sedím na písku, na stejném místě, kde jsem se probudila. Šaty už jsou suché, rozcuchané, dlouhé hnědé vlasy mi neposedně poletují kolem hlavy, padají na záda, lezou do úst.
Zima už mi také není.
Všudypřítomnou slanou vůni moře přestávám vnímat a vzpomínky s ní spojené už mě tolik neděsí. Jemný dotek písku, jenž mi opadává z těla, působí blahodárně.

***

Nevím kolik času opět uplynulo. Nemám nejmenší tušení, jak dlouho mi trvalo, než jsem se doplazila na okraj útesu. Podle odhadu je to jen nějakých patnáct, dvacet metrů, ale mám dojem, že to trvalo snad celou věčnost.
Ačkoli se snažím, nemohu vstát. Nohy mě přestaly poslouchat, ani nevím kdy. Stále fungují to ano. Dokáži jimi pohnout, cítím je, ale když chci přinutit svůj mozek k tomu, aby jim nařídil postavit se, nejde to. Pokaždé se zaseknu u toho, co chci a už nevím, jak to udělat.

***

Zahledím se vzhůru. Šedé mraky visí nízko, bez pohybu, bez náznaku bouřky, kterou obvykle přinášejí, bez chuti, či vůně přicházejícího deště. Mraky jsou i nad mořem, táhnou se, kam až moje oči dohlédnou - daleko za obzor. Sem tam jimi probleskne světlo. Snad modré letní nebe? Kéž by, ale moc tomu nevěřím. Je však lepší dívat se na moře, než… na druhou stranu. Tam se šedé mraky mění v černé a obzor mizí v písečných dunách, jež pokrývá příchod noci.

***

Probudím se leknutím. Mám totiž dojem, že jsem oslepla, protože zpočátku vůbec nic nevidím.
Všude je tma.
Je to jen klam. Uvědomím si, že se moje oči musí okolí teprve přizpůsobit. Ležím na písku a poslouchám ticho noci.
Příboj mlčí, moře už se uklidnilo, i vítr se utišil.
Ačkoli je mi záhadou proč, je mi příjemné teplo. Možná proto, že ležím v… jámě? Písek mě obklopuje. Můj hrob, napadne mě náhle a přeběhne mi mráz po zádech. Nevzpomínám si, že bych si ji vyhrabala, na druhou stranu vím jistě, že tu jsem úplně sama.
Jak to vím?
To, co mě obklopuje, je obyčejná noc. Oči si už přivykly. Dívám se na hvězdy, mraky jako by se rozplynuly. Prostě tam nejsou - ani náznak.
Hvězdy. Vidím jich snad miliony. Vím, lidské oči jich tolik vidět nemohou, ale i přes to mám dojem, že tohle je jedna z věcí, kterou jsem si naprosto jistá.
Vidím miliony hvězd!

***

Opět je den a já se zase plazím na okraj útesu.
Jak dlouho tu trvá den?
Jak dlouho noc?
Má smysl se na to ptát, když tady čas nejspíš ani neexistuje?

Na noc jsem u kraje nezůstala, zase až tolik si nevěřím. Pád dolů bych dozajista nepřežila, a pokud ano, trvalo by dlouho, než bych podlehla zraněním, která by mi způsobil.
Představa bolesti mnou projela jako nůž máslem - tak snadno, tak nečekaně. Cítím jí po celém těle. Bolí mě na plicích, v tepnách na spáncích a krku divoce pulsuje krev. Pálí mě kůže, před očima se mi rozprostírá mlha, lapám po dechu.
Výhled na moře zakalila mléčná slepota, zůstal jen záblesk dávné vzpomínky - moře a ruce snažící se přinutit ho, aby se rozestoupilo, aby mi dovolilo odejít.
Mé tělo mě přestává poslouchat. Ležím na břiše, pomalu se sunu kupředu, bradou se téměř dotýkám země.
Nelíbí se mi to.
Písek už nehladí, ale řeže jako tisíce malých, ostrých žiletek. Bezvládné nohy za mnou zanechávají dvě křivolaké stopy. Jako… vzpomenu si na podivné přirovnání, od pouštních červů? Vybaví se mi vzpomínka na někoho - na dívku, která měla ráda knihu, jež vyprávěla jejich příběh.
Vzpomínka zmizí a vzápětí mě napadne další podivná věc. Pokud tu takoví tvorové jsou, neměla bych svoje nohy raději donutit k pohybu co nejdříve?

Netrvalo to dlouho. Bolest, stejně jako vzpomínka na podivné tvory se za okamžik úplně vytratila a moje tělo, v rámci možností a zákonů tohoto místa, zase normálně funguje.

***

Doplazila jsem se až na okraj. Šedavá skála prosta písku mi chladí bolavé ruce. Ještě kousek - pár centimetrů a mohla bych se podívat dolů. Držím se pevně, bojím se pádu, zároveň mě to láká.
Dívám se do dálky - do vln a v tom se vybaví další neurčitá vzpomínka. Moře má kaštanovou barvu, na okamžik cítím povědomou vůni - vůni podzimu. Na chvíli, jen… na nepatrný okamžik, který se nerovná ani jedinému tepu lidského srdce se něco stane, ale než si to stačím uvědomit, opět přestávám vnímat plynutí času. V tom okamžiku se dva dílky skládačky spojily a já věděla, uvědomila si, cítila.
Jenomže… už je to zase pryč.
Nemohu tušit jak dlouhá je chvíle, jaký má význam, jakou cenu… Prchavý okamžik uvědomění si ve mně zanechává zvláštní pocit. Jako bych udělala krok kupředu.
Nikam nejdu, stále nechodím, jsou to kroky na pomyslné cestě, kterou tady, ať už je to kdekoli, zavály tuny písku. Nic jiného tu není. Buď výhled na moře na jedné straně, nebo do pouště - nekonečné pouště bez hranic, nebo kvetoucích oáz na druhé.
A moře je už zase takové jaké má být.

***

Něco mě napadne. Mohla bych se dostat k některé z písečných dun a podívat se, co je za ní. Můj instinkt mi ale říká, že jen další písek.
Přesto to udělám.
Cítím, že to musím alespoň zkusit.

Rozloučím se s mořem a vydám se na cestu. Jde to těžko, mám od písku, od věčného plazení odřené nohy, ruce a vlastně skoro celé tělo. Mojí jedinou útěchou je to, že skoro necítím hlad, ani žízeň, nesnesitelné horko pouště, většinou ani chlad noci, či potřeby mého těla.
Nepřemýšlím nad tím, je to jen další věc, která mi tu nedává smysl.

***

Musela jsem usnout, protože když jsem se probudila, mraky, které mě po celou dobu mé cesty pouští pronásledovaly, byly ty tam.
Nad hlavou mi teď plují malí bílí beránci. Modré nebe slibuje krásný den, první od okamžiku, kdy jsem se tu poprvé probudila. Cítím teplo vlnícího se vzduchu, vnímám světlo dne, ale nevidím slunce. Moje tělo nevrhá žádný stín.
Co to znamená?
Střídá se tu den a noc, ale já ještě nikdy neviděla svítání, či soumrak. Pokaždé se probudím buď uprostřed noci, kdy pozoruji hvězdy, nebo ve dne, který až doteď halila bouřková mračna, ze kterých však za tu dobu nespadla jediná kapka deště.
A pak se mě zmocní ten pocit. Ten… jako prve, když jsem si myslela, že jsem oslepla, jako tu noc, kdy jsem tu poprvé pozorovala hvězdy.
A já najednou… padám!
Písečné duny se z ničeho nic rozestoupí a já se mezi ně propadnu. Vím, a je to pocit velmi silný, že jsem se vydala na cestu bez návratu. Nad hlavou už není modré nebe, beránci jsou ti tam. Nemusím se dívat, tuším písek, stále se násobící tuny písku...
A pak… znovu oslepnu, ale tentokrát z nečekaného přívalu světla.

Slyším hlasy. Poprvé slyším lidské hlasy. Vím, že jeden z nich patří někomu, koho znám - člověku, na kterého jsem často myslela…

***

"Vaše matka si prošla těžkou zkouškou," říká kdosi.
"Vím, ale teď už bude v pořádku, že doktore?"
Moje… moje dcera! Vzpomínám si, nebo spíš… jak jsem jen mohla zapomenout?!
Anna sedí u mé postele v nemocnici a drží mě za ruku a já si začínám uvědomovat zdánlivě nesouvisející souvislosti. Musela mě za ní držet celou dobu, asi proto mi skoro nikdy nebyla zima. Cítím teplo její dlaně a najednou také vím, ne… jsem si jistá, že právě ona byla tou dívkou, která tak moc milovala tajemné příběhy z pouště.
Vzpomínka na nehybné nohy v písku…
Mrknu, abych ji odehnala, ale vím, že tak jednoduché to nebude. Mojí mysl zahltí stovky vjemů a nejrůznějších pocitů od úzkosti přes strach, až k příjemně hřejivé euforii.
A bariéra, která zadržovala moje vzpomínky, pomalu mizí.

Bolí mě ruka. Stočím pohled k pravé straně a všimnu si kapačky. Cítím slabou bolest dlouho nenaplněného žaludku.
Mám hlad.
Tam… jsem ho ale neměla, protože… do mého těla po celou dobu vpravovali živiny. Nepotřebovala jsem jíst, ani pít.
Náhle si vybavuji úplně všechno, už konečně všemu rozumím.

Ležím v teplé posteli v pokoji páchnoucím dezinfekcí. Na stolku po pravici zaregistruji kytici žlutých růží, jejichž vůně však nestačí na to, aby ten zápach přebila. Nemocniční košile mě příjemně hladí, vlasy lemují tvar mého těla. Ležím klidně. Čas má zase svůj význam, svou cenu…
"Myslím, že ano. Věřím tomu," přisvědčí doktor. "Byla v kómatu jen dva týdny a její tělo se regeneruje neuvěřitelně rychle. Myslím, že jsme na dobré cestě k úplnému uzdravení."
Doktor stojí u hlavy postele a mluví k Anně. Má měkký starší hlas, mluví klidně, konejšivě. Anna mě stále drží za ruku, ale už ne tak křečovitě, jako by mě nechtěla pustit.
Ale kam?
"Málem ses utopila mami," říká, když si všimne, že jí pozoruji, když se mé rty nenápadně pohnou, když vyslovuji tu jedinou možnou otázku.
"Co se stalo?"
Její kaštanové vlasy jí neposedně padají do obličeje. Usmívá se a hladí mě po tváři.
"Teď už bude všechno v pořádku," říká jemně. "Pluli jste daleko od břehu. Neboj… Adamovi nic není." Jako by cítila otázku, která se mi teprve začínala formovat v mysli. "Ale ty jsi přepadla přes palubu… Skočil pro tebe, vytáhl tě do člunu, ale nemohl tě probudit," nadechne se a hlas se jí nepatrně zachvěje. Jen trochu. Nechce, abych si dělala starosti. Ona je měla za nás za obě a to stačilo.
"Nezpanikařil a dostal vás oba na břeh, zavolal pomoc," usměje se na mě. "Stalo se to před dvěma týdny a od té doby jsi v nemocnici," opět mě pohladí mě po vlasech. "Adam přijde za chvíli," dodá a poodstoupí.
"Vzpomínám si," zašeptám tiše.

Adam je můj syn, moje zlatíčko, můj šestnáctiletý zachránce.
Slavil narozeniny. Slíbila jsem mu výlet na moře. Chtěl si zarybařit tak, jako když byl ještě naživu jeho otec. Chtěl tak zavzpomínat na minulý rok, kdy tu ještě byl, na všechny týdny a měsíce před tím, než mu jeho, od narození nemocné srdce vypovědělo službu.
Byl pro to den jako stvořený, ale pak se nebe zatáhlo šedými mraky a přišla bouře. Zasáhla nás bez varování a… tak rychle.
Netrvalo to dlouho, ale poznamenalo nás to na celý život. Vlny se přelévaly přes palubu našeho malého člunu a jedna z nich… mě strhla do hlubin a pak… jsem se probudila na písku.

Vzpomínám si. Bože, jsem tak šťastná, že si mohu vzpomenout!
Jako by z mé mysli někdo sejmul těžkou závoru. Myšlenky se valí silou hurikánu a slévají se v průzračný celek pochopení.
Byla jsem na místě, které se na okamžik stalo mým světem. Byla jsem na prahu neznáma a… vrátila jsem se zpět k Anně a Adamovi.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lory Lory | E-mail | Web | 23. prosince 2006 v 17:56 | Reagovat

Už jsem ti to říkala, ale líbí se mi jak povídka, tak i tvé stránky. :)

2 Hana Dufkova Hana Dufkova | E-mail | 7. února 2007 v 13:15 | Reagovat

Jani, je to dost dobrý. Líbilo se mi to. Měj se hezky. Hanka

3 Marshall Marshall | E-mail | 27. října 2010 v 21:39 | Reagovat

zajímavá myšlenka... četl jsem to kdysi, ale nemohl jsem si vzpomenout jak to dopadne, asi jako ona... ale pocitově jsem to vnímal, že ten konec je takový...

a to jsem se vlastně jen překlikl v záložce

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama