Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice.

Taurcon 2005

18. prosince 2006 v 18:10 | Jana Dvořáčková |  Reportáže
Cesta tří poutníků aneb jak jsem k tomu vlastně přišla
Co se týče conů, jsem zelenáč. Z hlediska účasti toho mám za sebou tolik co právě se klubající mládě vetřelce (i když nejsem tak slizká), zato však (stejně jako onen neodbytný odporný…), mám fůru odhodlání stát se conovým profíkem (i když… on stojí o uznání úplně někde jinde).

Ono zatím není čím se chlubit. Nastartovalo mě setkání s A.J. Robinsonem (pro neznalé: hercem Garaka ze série Star Trek - DS9), který k nám zavítal v roce 2004. Ve stejném roce následoval jeden den na Festivalu Fantazie v Chotěboři, kam jsme se vydaly s kamarádkou, ale bohužel nemohly zůstat déle. Pokračovalo to už jen (nikoli conem), ale prosincovým setkáním se členy CZ Kontinua (pro neznalé: Star Trek fan klubu).

Rok 2005 byl bohatší o Pragocon, kde se mi líbilo tak moc, že jsem si odtamtud vezla sedm knih, které jsem tam stihla nakoupit a devětatřícítku horečku o kterou jsem se mimochodem vůbec neprosila. Ale i tak to bylo naprosto dokonalé.

Plán na návštěvu Festivalu Fantazie 2005 ztroskotal na tom, že jsem si těsně před ním našla novou práci (o kterou jsem se také neprosila, ale co má chudák scifista dělat, když má hlad), přičemž mi bylo okamžitě sděleno, že mám smůlu, nikam nepojedu, protože do července toho nenadělám tolik, abych si zasloužila dovolenou.
I proklela jsem svoje zaměstnavatele, pro jistotu seslala kletbu i na jejich děti a jala se přemýšlet o tom, kam bych letos ještě mohla jet.
Druhého poutníka pro cestu na Taurcon jsem poznala tady:
respektive v Čítárně pod jménem Hanina Nera Veselá.
Tak tedy: Nera mě zaujala svou originální, temnou a drsnější tvorbou (i když ona říká, že má raději fantasy), kterou moje morbidní hltalo plnými doušky, přičemž jsem zjistila, že ona jen píše o tom, co je prostou podstatou mé existence (tohle prosím nikde neříkejte, doma mě mají za hodnou a normální).
Mělo to pokračování.

Během léta se stala ještě jedna prima věc a sice, H.R. Giger (pro neznalé: otec vetřelce - odtud ta zmínka o onom tvorečkovi na začátku) měl v Praze v Technickém muzeu, výstavu. Poprvé jsem na ní jela s kamarádkami, které znám už nějakých deset let (jedna je naším třetím poutníkem) a o kterých jsem si fakt nemyslela, že to vezmou stejně jako já, tedy úplně v pohodě (později jedna z nich prohlásila, že je to první výstava, po jejímž schlédnutí se jí chce zvracet), což ve mně zanechalo jen lehký pocit mrazení v zádech.
Mě bylo dobře.

Výstava skončila, odjely jsme domů, ale ještě téhož dne jsem zavítala do Čítárny a svěřila se se svými dojmy. Hned vzápětí jsme se s Nerou domluvily (ona měla za sebou též jedno schlédnutí výstavy), že pojedeme zase.
A tak jsme jely a musím říct, že se mi tam líbilo ještě víc, než poprvé. Kromě toho Nera říkala, že obrazy jsou nabity pozitivní energií, s čímž jsem musela souhlasit, protože jsem se na výstavě cítila opravdu dobře (už zase).

Poznámka pro zmatené čtenáře:
Pokud máte už delší dobu dojem, že jaksi nemluvím k tématu, tedy k Taurconu, máte pravdu.
Pokračování:
Dne 3. září léta páně 2005, nastal onen očekávaný den odjezdu do Nymburka, kde se Taurcon konal.
Poznámka pro stále ještě trochu zmatené čtenáře:
Pokud si teď myslíte, že už k tématu mluvit budu, nemýlíte se.
Sraz byl u Anděla v metru ve čtvrt na osm. Jenomže tam jsme já a Martina (náš třetí poutník, se kterým jsem se seznámila na škole v přírodě v šesté třídě jen díky tomu, že nás učitelka vyhodila z karnevalu. Neměly jsme masky a fakt, že chceme jít samy za sebe, jaksi neprošel, takže nás odtamtud vyhodili a my je celé dvě hodiny ukrutně pomlouvaly).
Ehm… kde jsem to přestala? Jo, musely jsme tam teprve dojet.

Vstávání v pět trochu zabolelo, ale při pomyšlení na to co mě čeká, jsem vyskočila z postele, dala si rozcvičku (kecám, ráno sotva chodím, natož abych cvičila). Tedy, dala jsem si čaj a sušenky a vyrazila na autobus. Martina se ke mně přidala o pár stanic dál, už nám nic nestálo v cestě.

U Anděla jsme se našly a po krátkém seznámení (Nery s Martinou a Martiny s Nerou) jsme se vydaly na vlak odjíždějící v osm z Hlavního nádraží.
Ve vlaku bylo celkem plno (to, že za stejným cílem jede ještě někdo, mě nenapadlo). První metry na trati byly za námi, odpočet času započal. Asi tak po pětačtyřiceti minutách jsme vystoupily. Stály jsme na nástupišti a rozhlížely se kolem.
"Kam teď," povídá jedna.
"Asi tam, je to tři minuty cesty od nádraží," povídá druhá. (tak nějak to asi bylo)

Už už jsme se vydaly oním směrem, když tu nás uhodila do očí tabule se skutečným názvem místa, kde jsme se nacházely Lysá nad Labem. Zmatek vystřídalo zděšení, vlak se chystal k odjezdu. Jak k té drobné chybce vlastně došlo, jsme zjistily zanedlouho. Stopky, které měřily čas naší cesty, nepočítaly se zpožděním na trati. No nic, řekly jsme si a nenápadně zalezly zpět do vlaku. Protože by to působilo tak trochu trapně, raději jsme se ani nevrátily do kupé. Zbytek cesty jsme prostály u dveří.

Kdybychom nevěděly, kudy se přesně vydat, řekly jsme si, že budeme následovat meč, elfa, nebo cokoli, co nepřipomíná tento svět. Ani ve snu by nás nenapadlo, že z vlaku s námi vystoupí i jeden hrdý držitel meče, kterého jsme tiše (za hlasitého smíchu) a nenápadně (přímo za ním, bez jakékoli snahy se ukrýt) následovaly až k místu konání conu.

U registrace jsme dostaly pokoj v desátém patře (o tom, že nejede výtah, jsme nevěděly) a já navíc dostala na starost klíč od pokoje (asi proto, že vypadám opravdu odpovědně, o čemž bych pochybovala, ale onomu laskavému mladíkovi jsem to raději neřekla).
Naše víkendová pohoda mohla začít.
K smrti vyčerpané z nekonečného stoupání jsme se doplazily do pokoje, kde jsme si oddechly, udělaly pár fotek na důkaz naší návštěvy, prohlédly program a chvíli kecaly na balkóně.

A pak už to šlo ráz na ráz.
Stihly jsme konec přednášky Miloše Ferka o poslední zemi v Evropě, která přijala křesťanství (nevěděla jsem, že to byla Litva ) - O bozích a bohyních, mýtech a mytologii. Paráda!

Poté nás Slavoj Šefců zasvětil do umění nadávek a urážek, které jsou mi vcelku vlastní, však coby slušná dívka jich neužívám (asi mi to nevěříte, dobře děláte).

V čajovně jsme poseděly při literárním workshopu a minimálně já se hrozila toho, co mě čeká příští rok. Rozhodly jsme se s Haninou, že tohoto bobříka odvahy, protože nechat se rozcupovat na kousky při rozboru svojí přeci tak geniální tvorby jí chce alespoň trochu, bychom si také mohly odnést.

Na přednášku Egona Čierného jsme dorazily později, ale minimálně polovinu jsme vyslechly. Musím říct, že Anglie na počátku našeho letopočtu byla opravdu zajímavá. Bohužel, já jsem přeci jen spíše scifista a tedy v návratech do minulosti vidím méně kouzla, než v cestách tam, kam se člověk ještě nevydal.

Vzhledem k tomu, že jsem ještě nikdy nebyla při vyhlašování výsledků nějaké literární soutěže a hlavně proto, že Hanina byla přímo přispěvatelkou, zůstaly jsme i na Stříbřitě lesklý halmochron.

V davu návštěvníků (bylo nás tam asi deset) se našli hned čtyři soutěžící, z toho dokonce jeden vítěz! Byli jsme svědky například radosti Petry Purketové, která sice přišla později, viděla, a i když nakonec nezvítězila, měla ze šestého místa opravdu upřímnou radost.

Vzhledem k tomu, že atmosféra ve třídách se svými rozličnými vůněmi a uspávacím účinkem mnohdy připomínala vzduch z jiné planety, musel se pozemšťan sem tam občerstvit někde venku. My tři poutníce jsme si vybraly schody před místním bazénem - jezírkem se svou Nessie, kterou bychom v té průzračné vodě (škoda, že to nebylo vyčištěné, vlezla bych tam), stejně neměli možnost spatřit.
Stejně ale věřím, že tam něco žije.

Z rozjímání nad šálkem (hnědým plastikovým kelímkem čaje) nás opět vytrhly tóny harfy. Hra obou harfenistek v odpoledních hodinách v čajovně ve mně zanechala pocity blížící se spíše sladkému kómatu, ze kterého bych se nejraději neprobudila, tak se mi to líbilo. Zpěv v čajovně, který prý mnohým vadil, se mi líbil také a oné slečně nezbývá než pogratulovat.
Slavnostní večer se vyvedl nad veškerá moje očekávání. Před ním nám však ještě velký černý pes Ivany Kuglerové (jehož jméno si bohužel nepamatuji), objednal párky s hořčicí. Tak byl hodný. Ne, abyste se neděsili. On se jen předními tlapkami opřel o pult a nechal se krmit od zdejší kantýnské.

Řeči o tom, že na Taurconu je nuda a nic se tam neděje, které jsem slyšela od některých, teď vím, že naprosto nezasvěcených se mi nepotvrdily, ba právě naopak.
Proběhl křest sbírky povídek v duchu Dračího doupěte pod názvem Kostky jsou vrženy a dražba předmětů z korálků, z nichž na mě udělala dojem především piraňa proužkatá a čtveřice želv ninja, které si za tři stovky vybojoval, kdo jiný než Hanina, která k živým želvám doma prostě musela přidat i ty korálkové.

Naprosto úžasný koncert obou harfenistek Jany Šouflové a Věry Kadeřábkové nás okouzlil (jinak se to prostě říct nedá). Trochu přidušené, protože z překrásných tónů harfy jsme ani nedýchaly, jsme odešly ještě před tombolou, do které jsme si nekoupily lístky (snad příště).
Večer završila ohňová šou, která se nám moc a moc líbila.
Trochu na nás padla únava, a ač nerady, odebraly jsme se do pokoje, kde jsme za chvíli usnuly.

V neděli nás čekala ještě přednáška Martina Chlebka o čarodějnických procesech, na které jsem dávala pozor především já, to abych se vyhnula trapnému incidentu s podivně vypadající hromadou dřeva, kůlem a jedním žhářem, které jsem tak často potkávala v minulosti.

Cesta domů (Haniny do Prahy a nás dvou do Příbrami) proběhla v pohodě (ve vlaku na hromadnou jízdenku, v autobuse každá za své).
Už se nemůžu dočkat dalšího Tauconu, tentokráte spojeného s Parconem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.