Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice.

Březen 2007

Životopis naruby

29. března 2007 v 11:23 | Jana Dvořáčková
Vznikla jsem omylem zhruba před čtvrt stoletím. Naši mě plánovali asi tak, jako byste si třeba vy plánovali živelnou pohromu. Moje máma, pokud by si psala deník, by si do něj napsala:
Úterý - žiju si v pohodě.
Středa - zaděláno na malér.
Fakt, že ve středu o mě ještě nevěděla, není důležitý.
Takže jsem devět měsíců rostla a čekala, až z té tmy konečně vypadnu.

Měla jsem se narodit na silnici mezi Světlou nad Sázavou a Havlíčkovým Brodem. Asi proto, že moje babička v té době ve Světlé bydlela a já samozřejmě už tehdy věděla, že si toho města užiji ještě dost, rozhodla jsem se, že to do Brodu vydržím a narodila se až tam.
Jako první věc, kterou jsem si uvědomila, když jsem poprvé otevřela oči bylo to, že s tím sympatickým mladým pánem a tou milou paní, která mě celou dobu krmila dobrotami a která tak pěkně voněla, budou problémy.
To jsem věděla jistě.

Odnesli mě domů jako nějaké zvířátko a dali do proutěného koše, který jsem měla místo postýlky. Podle měřítek moderní společnosti jsme byli průměrně chudí, což v praxi znamenalo, že pokud bychom měli šetřit třeba na rodinný domek, trvalo by dva životy, než bychom se do něj vůbec mohli nastěhovat.
Potom si ještě matně vzpomínám na žlutý kočárek, ve kterém mě vozili ven a ukazovali sousedkám, které se na mě culily a byly samé "ťuťu a ňuňu," což jsem se jim v budoucnu, nutno říct, že ne tak mile, chystala vrátit.

V košíku se nežilo špatně. Měla jsem jídlo pětkrát denně, chodili se na mě dívat a když jsem byla hodná, četli mi pohádky (až později se ukázalo, že kdyby mi místo Sněhurky četli o Vetřelcích, ušetřili by čas). Moji zálibu v hororovém čtení rozpoznali už někdy v pěti letech (nemusím říkat, že to bylo poněkud brzy), protože jsem pak, vyděšená z Erbenovy Kytice, usínala při rozsvíceném světle ještě dalších pět.
Obzvláště věta U lavice dítě stálo, mě nejvíc děsila u tety na chatě a to v kuchyni, kde jsem spávala a kde nebylo nic jiného, než starodávná dřevěná kredenc, dřevěný stůl a jedna vyřezávaná lavice, ke které jsem se pravidelně otáčela zády.
Pak mě ještě děsila báseň pod názvem Svatební košile, ale vzhledem k tomu, že jsem si už v té době byla jistá, že se snad nikdy nevdám, trochu méně než Polednice.

U babičky ve Světlé, jsem trávila každé letní prázdniny. Tam jsem si také zadělala na další noční můru. Věta "Nechoď do sklepa" se ukázala jako zbytečná. Sklep u babičky byla vlastně jedna dlouhá, temná chodba bez oken, po jejíchž stranách byly vchody do samotných sklepů. Babička totiž bydlela v domě ještě s dalšími zhruba sedmi nájemníky, takže si asi dovedete představit, jak byla ta chodba dlouhá.
No a jednou (bylo mi asi šest) jsem si takhle hrála s kamarádkou Katkou, která byla o rok mladší, a která mě přesvědčila, že jít až na konec a pak zhasnout, je opravdu dobrý nápad. Tak jsme to udělaly a další dvě, tři noci jsem se budívala z pocitem, že utíkám chodbou a podivné cosi utíká za mnou. Nutno podotknout, že Katka se vůbec nebála.
Potvora jedna.

Poznámka:
Naposledy se mi to zdálo asi před dvěma lety a jak tu tak sepisuji svoje paměti, mám dojem, že ne naposledy.

A pak se to všechno nějak zvrtlo. Začala jsem chodit do školy, kde mě učili samé důležité věci (většinu z nich jsem již zapomněla), ale to nevadí, protože nějak jsem se tehdy zabavit musela.
Potom se to zvrtlo ještě dvakrát, když jsem jednou v létě (to mi bylo pět) dostala sestřičku a jednou na Vánoce (to už jsem byla velká, osmiletá holka), brášku.

Chodila jsem celkem na tři základní školy. Ta první byla internátní a byla v Praze. Tam jsem poznala, že být týden bez rodičů je do druhé třídy samé stýskání, od třetí do páté, kdy jsem ji opustila, samá radost a prima dobrodružství.
Další dvě byly v Příbrami. Na té první jsem si našla dvě skvělé kamarádky, na té druhé jsem si poprvé půjčila knížku Arthura C. Clarka. Byla to 2010 - Vesmírná odysea. Teď vím, že kdybych to neudělala, nikdy bych nepřilnula k tomu tolik podivnému žánru.

Život šel dál.
Střední škola mě naučila… chodit za školu (samozřejmě až v době mé dospělosti - to, abych si mohla sama psát omluvenky a nepřidělávala starosti mým už tolik utrápeným rodičům).
Chovala jsem se vzorně, ušetřený čas jsem trávila v knihovně (většinou), nebo v čajovně, (to byly čtvrtky, když byla knihovna zavřená) a prozkoumávala taje převážně science-fiction.

Poznámka:
Nikdy se na to nepřišlo, rodičům jsem se přiznala v den, kdy jsem udělala maturitu.
Moje legendární omluvenky typu "opravdu strašné zažívací, případně přímo střevní potíže," vylučovaly ze strany učitelů jakékoliv další dotazy, či pátrání po podrobnostech. Ono přídavné jméno též zajišťovalo, že vzhledem k tomu, že jsem je mívala i třikrát do měsíce, musejí být… no, opravdu strašné.
A tak jsem prošla střední školou.
Měla bych se pochlubit, že pětileté studium jsem zvládla již za šest let, a tak si podle některých prodloužila dětství o rok, což mi v mých dvaadvaceti, kdy jsem dělala maturitu, opravdu nevadilo.
Později jsem za to byla ráda, protože ono opravdu nebylo kam spěchat.

Moje setkání s tajemnem vyvrcholilo docela nedávno, když jsem si našla práci. Abych to vysvětlila. Můj šéf je opravdový Ďábel, dřeme jako otroci a peníze, které dostáváme jsou často špinavé (ne v tom nelegálním slova smyslu).
Ale… to už je jiný příběh.

Spořič obrazovky

24. března 2007 v 19:41 | Jana Dvořáčková |  Publikováno

Spoříč obrazovky vyšel v roce 2006, v říjnovém čísle časopisu CLICK, kde se objevila zkrácená verze této povídky.
Sem dávám tu původní - tu, kterou jsem nejprve posílala do soutěže O Cenu Karla Čapka, konkrétně do ročníku 2005/2006. Bohužel dopadla katastrofálně. Umístila se až na 67 místě, což mi málem způsobilo infarkt.
Další náhlá příhoda se dostavila, když jsem se dozvěděla, že právě tento kousek bude můj první, za který dostanu honorář. Tak tomu se říká satisfakce :)!
A kdyby chtěl někdo náhodou vědět, co jsem si za svůj první honorář koupila, odpověď musí znít NIC. Těch bezmála tisíc korun mi tehdy přišlo na účet právě včas - v době, kdy na mě v práci zapomněli s výplatou (stávalo se jim to často). Kdyby tam ty peníze nebyly, platila bych penále za nezaplacení pravidelné splátky úvěru a TO by mě do smrti strašlivě užíralo.
Nutno podotkout, že jsem tehdy do telefonu do práce... nebyla zrovna dvakrát slušná. Ale co, krást se nemá, ne?

Čas setby

22. března 2007 v 20:40 | Jana Dvořáčková |  Publikováno

Zlaté zebry jsem se poprvé účastnila roku 2006. Bohužel se zdálo, že téma "Jede traktor, je to Zetor :), aneb zemědělské technologie v jiných vesmírech," příliš mnoho lidí nezaujalo. Asi proto se tohoto ročníku účastnilo jen sedm lidí, z nichž já byla s povídkou "Čas setby" přesně uprostřed :).
Pro rok 2007 bylo vyhlášeno téma "Záložní kopie sluneční soustavy." Tak uvidíme.

Vyprávění vymyšlené večer

22. března 2007 v 20:23 | Jana Dvořáčková |  Publikováno

Toto byl úplně první text, který se mi kdy objevil v nějakém časopise. Tady jde o klubový časopis CZ Kontinua - Star Trek fan klubu.
Vlevo obálka čtvrtého čísla z roku 2004.

Tato povídka, jak si jistě brzy všimnete, je slovní hříčka. Vznikla z inspirace jinou startrekovou slovní hříčkou, která se objevila v čísle 1/2004 a jejímž autorem je Samuel David Thorn. Děkuji.

Vzpomínky na smrt

22. března 2007 v 19:32 | Jana Dvořáčková
Myslím, že snad už konečně poslední verze. Zárodek je starý dvanáct let a doufám, že na netu už k dohledání nebude. Jen tedy omluvte "dvoubarevnost" textu. Netuším, kde je zakopaný pes. Asi ho někdo vyhodil do vesmíru stejně jako hrdinku té povídky.

Pár informací o mně

18. března 2007 v 12:22 | Jana Dvořáčková |  O mně

Jsem tady a tady. A ještě také třeba tady. Přestože se tu možná prezentuji jako "samolibá potvora," jsem v jádru fakt hodná holka -:))).

Narodila jsem se v Havlíčkově Brodě v roce 1979. Od dvou let žiji v Příbrami.
Vystudovala jsem obchodně zaměřenou střední školu.
O psaní se zajímám zhruba od osmi let. Moje počáteční pokusy, a nevím, jestli i teď se na tom něco změnilo, byly... přinejmenším zvláštní. Vlastně asi nikdy neuveřejním nic, co se skrývá ve třiadvaceti A5kových sešitech, které stále bedlivě střžím :).
Zato, a v posledních letech dost pravidelně, obesílám nejrůznější literární soutěže s více, či méně patrnými úspěchy. No co, jak bylo už někdy někde řečeno, "na začátku bývá vždycky tma."
Důležité je, že mě to baví.

Mou vášní, dá-li se to tak nazvat, je science-fiction. Když jsem ve třinácti poznala Arthura C. Clarka a mnohé další, nebylo cesty zpět.

"To není literatura pro dívky," říkávala moje češtinářka, když jsem jí v deváté třídě přinesla referát z "2010" mistra Clarka. "Příště si vyber něco, co je hodno čtrnáctileté dívky." Ano, vybrala jsem si "Střetnutí na Farpointu" ze série Star Trek - Nová generace. Učitelka rezignovala :) a já dostala dvojku. Mám podezření, že to bylo jen kvůli tomu, že učitelka sci-fi nemusela a já ji tím pádem dvakrát zavedla někam, kam ani sama nedoufala, že se kdy vydá :). Dobře jí tak.

Další zálibu nacházím v poezii. Mám raději prózu, ačkoli bych někdy moc ráda vydala sbírku básní.
Poezie je moje zpověď, nezpovídám se moc často.
Próza moje záliba.
A toto je pouze lehce informativní článek.

Chcete vědět víc?
Napište.

Fénixcon okem kanibala

7. března 2007 v 20:11 | Jana Dvořáčková |  Reportáže


Je to tak. Když píšu tyto řádky, už nejsem člověk. Bude tomu již několik dní, co jsem se stala kanibalem. Přiznávám se, jedla jsem lidské maso! A víte co? Vůbec se za to nestydím, protože ten mladý černošský sirotek bez budoucnosti byl zatraceně dobrý!

Jmenoval se Nathaniel. Jméno oběti mělo patrně vzbudit soucit u těch, kteří se s ním měli tu čest seznámit trochu blíže, jenomže nikdo netruchlil. Naopak, smlsli jsme si, a jestli bude ještě někdy příležitost, ráda si to zopakuji.
Ale k tomu se ještě dostanu

Pátek:
Protože dvojice, která se mnou jela, nechce být jmenována, říkejme jim pracovně pan M a slečna H. Vyjeli jsme z Prahy ve dvojici s panem M. Slečna H. odjela dříve, v pokoji zabrala postel u zdi, na polštář umístila medvídka a věrně očekávala náš příjezd.
Po třech a půl hodinách ve vlaku jsme o půl desáté v noci dorazili do Brna a hned na nádraží nás okradli. Tedy poté, co jsme do automatu na jízdenky naházeli zhruba čtyřicet korun, vypadly dva dohromady za šestadvacet.

Hledání hotelu na cílové zastávce zpestřila skupinka místních.
"Nevíte, kde je hotel Avanti?" zeptal se pan M jednoho z nich.
"Jo, to je doprava, pak doleva, pak zase doleva, pak rovně a jste tam…. A víte co, já vás tam zavedu," řekl a vyrazil opačným směrem, než který nám původně ukázal. Asi si všiml, že jsme trochu váhali a poté, co se k němu připojili další tři místní, řekl nám, že to vezmeme okolo, že nás doprovodí. Vedli nás takovou temnou uličkou a nás oba napadlo, že se co chvíli otočí, okradou nás, znásilní pana M, mě zmlátí, případně v souboji zabijí a naše rodiny se nikdy nedozvědí, kde jsme skončili.
Naštěstí se nic takového nestalo, hotel jsme po chvíli našli, ale ten pocit byl vážně docela nepříjemný.

V hale hotelu bylo jasné, že většina účastníků akce už přijela a že se výborně baví. Bylo tam tak trochu jako ve včelím úle. Jednak podle hukotu, pak také proto, že polovina návštěvníků už hodnou chvíli slušně nasávala.
Abych to upřesnila. Jednou nebo dvakrát mi bylo vytýkáno, že se nějak moc často zmiňuji o tom, jak se na conech pije a co z toho pak vzejde. Z pohledu abstinenta je to bohužel věc, kterou nemusím, tedy je pravděpodobné, že se o tom i zmíním. Je mi jedno jakým způsobem někteří zabíjejí své mozkové buňky, je to jejich věc, ale když psát reportáž o všem čeho jsem si všimla, tak tedy o všem. No a jestli se to někomu nelíbí, může mi ve vší vážnosti přijet políbit... ruku.

A teď zpět k Fénixconu:
Protože v pátek už nebylo v programu nic, co bychom chtěli navštívit, připojili jsme se ke slečně H. a asi do jedné do rána jsme seděli a bavili se v přítomnosti ostatních.

Sobota:
Ta byla, co se program týče rozhodně bohatší. Zaprvé od devíti měl Tomáš Němec a spol. hájit Pevnost. Moc jsem se na to těšila, ale asi se někde zasekli, takže se přednáška nekonala. Ehm, zaspali.

Od jedenácti dopoledne měla Edita Dufková přednášku o kosmických pohonech. Lákalo mě to, protože mám ráda sci-fi, kolikrát nevím, na co všechno jak a proč vesmírné lodě létají a jak to vlastně funguje.
Nakonec jsem se poučila třeba jednou perličkou (ne, že by byla jediná), a sice že některé kosmické lodě mohou létat třeba na sexuální energii medvídků. Hmmm, tak to bych nechtěla být inženýr na lodi v době výpadku. Uklidňovat rozhádané brumlající páry, nebo jak se vlastně medvědí sex opravuje…
Jedinými cestovateli černou dírou by pak mohly být žížaly, neboť těm nevadí, když se natáhnou na délku neuvěřitelnou, dlouhou a pro mě nepředstavitelnou. Pro žížaly asi taky.
Nebo třeba kosmická loď na uhlí by mohla být skutečně lodí generační, neboť v kosmu je uhlí už nějaký ten čas značný nedostatek a setrvačností to na dlouhé vzdálenosti moc nefrčí.
Zjistilo se také, že na mnohým známý warp pohon, který hraje jednu z hlavních rolí ve Star Treku a asi nejen tam, existuje patent! V USA. Mno, kde jinde. Když si vezmete, že tamní právní řád umožňuje rozprodávat pozemky na Měsíci a Marsu, není se čemu divit. Nebo je vážně pravda, že už někdo udělal krok, který nám jednou dovolí z téhle modré koule vypadnout.
Fakt prototyp?
Kdo ví?
Už aby to bylo.

Poté jsem měla hodinku čas, takže jsem bloudila po hotelu a hledala další přednáškové prostory, zejména pak ty, kde měl probíhat workshop, kam jsem letos už potřetí poslala povídku. Našla jsem jak tohle, tak Melkorovu čajovnu ve druhém patře hotelu, kde jsme později chvíli poseděli. Mám ale dojem, že hojně navštěvovaná nebyla, jelikož tam bylo spíš pusto a prázdno, zato alespoň ticho a voňavo.

Od jedné měl Martin Šust přednášku nejen o FaSF magazínu, jehož mám za letošek všech pět čísel a chystám se na další předplatné už proto, že je to po dlouhé době vážně něco, co se dá číst (časopisy, které mám ráda, se dají počítat na prstech jedné ruky a to bych klidně mohla být i tříprstá).
Mimo jiné zmínil něco málo z edičního plánu nakladatelství Laser. Takže milovníci space oper, udělejte si v knihovnách místo, prý bude na co. Také přibudou další knihy z edice new wierd, do budoucna třeba další dvě knihy Steph Swainstonové, jejíž první "Rok naší války" tu vyšla v roce 2005. Navíc autorka prý plánuje celkem knih pět, takže kdo ví, kolik místa nakonec budete potřebovat.

Bylo tři čtvrtě na dvě a já měla zase trochu času. Zakoupila jsem si tedy tři knížky u stánku (oba díly "Planety, která neexistovala Philipa K. Dicka a nejnovější Star Trek - TNG 12 - Svět zkázy). Později ještě vážně povedenou lidskou lebku, uzpůsobenou, jako stojan na tužky a dva hrnečky s motivem orla a běžícího koně. Velmi povedené.

Zhruba kolem třetí hodiny odpolední jsem si zakoupila vstupenku na kanibalskou hostinu Edity Dufkové a Františky Vrbenské a ještě před tím šla na přednášku druhé jmenované o Afrických mýtech, kterou by se vyplatilo citovat, ovšem moje interpretace by nebyla tak procítěná, jak se píše v programu emotivní, naturalistická a ještě drsnější.
Šlo o lidové pověry, příběhy předávané ústně, neboť jak paní Vrbenská poznamenala "psaný projev je jen fotografie skutečnosti." To se mi hodně líbí. Tím chci ovšem také říct, že i když si tuhle mou reportáž přečtete, nebudete z toho mít takový pocit jako já z toho co jsem vyslechla. A tady si dovolím ještě jedno zamyšlení. Nepřemýšleli jste třeba někdy nad tím, jak mohla vypadat původní verze starých příběhů, které máte rádi? Pokud byly součástí dědictví lidí, dozajista si každý další posluchač přidal svůj vlastní malý kousíček, postřeh ze života zbarvený do podoby jakou vystihovala jeho tehdejší nálada, životní zkušenost, konkrétní situace. Jak se bude za pět set let mluvit o conech, o scifistické závislosti na věcech, které třeba už budou součástí životů našich potomků? Tohle by mě opravdu zajímalo.

Od čtyř měl František Novotný přednášku nejen o Vikinzích, jenomže ta se stočila k tomu "nejen," takže jsem se dozvěděla jen pár postřehů z autorova bohatého života, jeho smůle při pokusech vydat něco v zahraničí, což je věc těžká a plánech do budoucna.
Snad popřát všem, kteří na spisovatelském poli neustále bojují, ať svoje boje nevzdávají, ať se rvou za to, aby si jejich příběhy přečetlo co největší množství lidí, ať jezdí na setkání a neztrácejí inspiraci.

A pak se prostor v malém sále uzpůsobil příchodu tlupy kanibalů. Stolů bylo málo, ale nakonec jsme se k nim všichni vešli. Nejprve jsme se dozvěděli, že už možná další podobná hostina nikdy nebude. Dodavatele masa totiž nedávno zatkli a uvěznili a nikdo neví, kdy a pokud vůbec se dostanou na svobodu.
Ještě před samým začátkem hostiny, museli jsme podepsat prohlášení týkající se možných pozdějších vedlejších následků, za které organizátorky nenesou odpovědnost.
Podávalo se osm chodů. A každý, moji milí, pojil se s nějakým příběhem. Toho dne jsem tedy snědla osm kousků z malého sirotka, každý výborný, jak jinak. Nelituji.
Docela by mě zajímalo, jestli ono prohlášení podepsali i dva jedinci, kteří hostinu v polovině opustili.

S plným bříškem jsem se vydala do haly, kde jsem se ve společnosti bavila až do chvíle očekávané, a nebylo to vyhlašování soutěží Ikaros, Trifid a dalších, ačkoli i na to jsem chtěla zajít. Byl to literární workshop, který začínal v půl osmé a trval s menšími přestávkami až přibližně do jedenácti do večera. Tedy ws. blok běžel po celý den a byla jsem se tam několikrát podívat, ale to pro mě nejdůležitější proběhlo až večer a proběhlo to ke spokojenosti snad všech zúčastněných.
Na rozdíl od pěti v Neratovicích a nějakých jedenácti na domácím ws. u Jiřiny Vorlové, se v Brně probíraly jen tři povídky, ale o to podrobněji.
Pár postřehů jsem si odtamtud odnesla, takže budu radikálně měnit to, co jsem do té doby považovala za "dokonalé," teď už bohužel jen v uvozovkách.
Určitě ale nebyl poslední, kterého jsem se účastnila, což jak doufám neděsí jeho pořadatele, kterým chci tímto dodatečně poděkovat za trpělivost a čas, který nad čtením povídek museli trávit.

Ačkoli se zdá, že jsem toho mnoho nenavštívila, neslyšela a neviděla, opak je pravdou. Duševní potravy bylo mnoho a já si ji vychutnala. Musím říct, že zážitky z Fénixconu jsou bohaté. Ale to víte, kdo jezdí na cony jen a výhradně za přednáškami?
Nevadí, tak třeba příště.
V neděli jsme odjížděli v půl osmé vlakem do Prahy, domů jsem dojela ve dvě hodiny odpoledne a k mé spokojenosti zjistila, že jsem nic nezapomněla a hrnečky i lebku dovezla v původním stavu.

Jedna poznámka na konec:
Vzhledem k tomu, že se mi v hotelu Avanti líbilo a chtěla bych tam jet znovu, neodvezla jsem si domů nic z vybavení hotelu, zato jsem se každý den hodinu sprchovala, což jak doufám nezpůsobí, že zásoby vody na Zemi nedojdou zrovna v době, kdy se to bude nejméně hodit.
Děkuji za pozornost.

Co kdyby... zvíře

7. března 2007 v 19:53 | Jana Dvořáčková |  Poezie
Co kdybych…
se narodila třeba jako zvíře?
Čemu bych pak dala přednost?
Instinktům, nebo možná víře?

V hejnu ptáků, stádu koní…
znala bych, jak život chutná, čerstvá tráva voní.
Ve smečce vlků, hejnu ryb…
Poučila bych se z chyb.

Z těch, které zradí zvíře
dá-li před instinkty přednost víře
že se dnes do pasti nechytí
a nezabije svoje přežití.

Přestože už od věků
přicházelo zvíře k člověku.
Staré legendy nelžou, když praví
že právě on na ně pasti staví.

Ukrytý v tichu lesa, vyčkává.
Na malá zvířátka - hloupá a zvědavá…

Můj nejlepší přítel

7. března 2007 v 19:45 | Jana Dvořáčková |  Poezie
Znám tě už od narození.
Nikdo lepší, než ty není.
Probouzím se vedle tebe
(spíš na nočním stolku)
Usínám, když zčerná nebe.
(prostě víš, jak sbalit holku)

Zbožňuji tvou vůni.
Miluji tvou chuť.
Nesnesu, když odcházíš.
Prosím, dál tu se mnou buď!

Žadoním.
Teskně sním.
Když nejsi se mnou
myslím, že si ublížím.

A pak navrátíš se zpátky
moje srdce taje.
Je čas na naše hrátky
Můj ranní šálku čaje.

Beze smyslu

7. března 2007 v 19:42 | Jana Dvořáčková |  Poezie
Zvuky ticha, hlasy z temnoty…
buďte prosím od té dobroty.
Pomozte mi, prosím, najít cestu
z tohoto bludiště k rodnému městu.

Zbloudila jsem v tmavém lese
kterým se můj křik neroznese.
Až padne soumrak, usne den
jen ticho a tma zbude jen.

A na mou hlavu shůry
snesou se moje noční můry
které provázet mne budou nocí temnou
jenž však i ve dne jsou stále se mnou.

Sny o tom, jak zmařila jsem život svůj.
Jak kolem místo vůně růži páchne hnůj.
Jak čas vpřed se řítí stůj co stůj.
Jak blíží se neodvratný konec tvůj i můj.
Jak lidé, jako stádo ovcí
neprchají.
Ženou se vstříc svému lovci.
Neptají se, nereptají.

Jen v hluku a shonu dnešní společnosti
nenasytně berou, co jim dáme.
Dokud neshnijou tu jejich kosti.
Berte! Stále ještě hojnost máme!

Je tu pro každého dosti.
Hanby, Proradnosti, Zlosti.
Stačí jen zbavit se ctnosti, přes oči páska
abyste neviděli, jak zemřela naděje a láska.

A já usnu někde ve křoví.
Nikdo nikdy se už nedozví
že právě tady zhasla moje svíce.
Co napsat dál? Už není více.

Než dovětek k onomu dílku
které napsat trvalo jen chvilku
jenž zaměstnalo mojí mysl
však postrádá barvu, příběh, smysl…

Nebo snad ne?

Zvuky ticha, hlasy z temnoty…
buďte prosím od té dobroty.
Pomozte mi najít směr
tím tvrdým sýrem plným děr.

Zbloudila jsem v temném lese
v bludišti svého bytí
kde stejně, jako myš v tom sýru
jsem, dokud nenaleznu díru
kterou však neprolezu ven
protože už přejedená jsem.
Požitkářka, panovačná.
Vždyť život je jen krásný sen.

Zvuky ticha, hlasy z temnoty…
buďte prosím od té dobroty.
Zbavte mě lidskosti - toho břemene.
Dejte mi jazyk hadí a srdce z kamene!