Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice.

Fénixcon okem kanibala

7. března 2007 v 20:11 | Jana Dvořáčková |  Reportáže


Je to tak. Když píšu tyto řádky, už nejsem člověk. Bude tomu již několik dní, co jsem se stala kanibalem. Přiznávám se, jedla jsem lidské maso! A víte co? Vůbec se za to nestydím, protože ten mladý černošský sirotek bez budoucnosti byl zatraceně dobrý!

Jmenoval se Nathaniel. Jméno oběti mělo patrně vzbudit soucit u těch, kteří se s ním měli tu čest seznámit trochu blíže, jenomže nikdo netruchlil. Naopak, smlsli jsme si, a jestli bude ještě někdy příležitost, ráda si to zopakuji.
Ale k tomu se ještě dostanu

Pátek:
Protože dvojice, která se mnou jela, nechce být jmenována, říkejme jim pracovně pan M a slečna H. Vyjeli jsme z Prahy ve dvojici s panem M. Slečna H. odjela dříve, v pokoji zabrala postel u zdi, na polštář umístila medvídka a věrně očekávala náš příjezd.
Po třech a půl hodinách ve vlaku jsme o půl desáté v noci dorazili do Brna a hned na nádraží nás okradli. Tedy poté, co jsme do automatu na jízdenky naházeli zhruba čtyřicet korun, vypadly dva dohromady za šestadvacet.

Hledání hotelu na cílové zastávce zpestřila skupinka místních.
"Nevíte, kde je hotel Avanti?" zeptal se pan M jednoho z nich.
"Jo, to je doprava, pak doleva, pak zase doleva, pak rovně a jste tam…. A víte co, já vás tam zavedu," řekl a vyrazil opačným směrem, než který nám původně ukázal. Asi si všiml, že jsme trochu váhali a poté, co se k němu připojili další tři místní, řekl nám, že to vezmeme okolo, že nás doprovodí. Vedli nás takovou temnou uličkou a nás oba napadlo, že se co chvíli otočí, okradou nás, znásilní pana M, mě zmlátí, případně v souboji zabijí a naše rodiny se nikdy nedozvědí, kde jsme skončili.
Naštěstí se nic takového nestalo, hotel jsme po chvíli našli, ale ten pocit byl vážně docela nepříjemný.

V hale hotelu bylo jasné, že většina účastníků akce už přijela a že se výborně baví. Bylo tam tak trochu jako ve včelím úle. Jednak podle hukotu, pak také proto, že polovina návštěvníků už hodnou chvíli slušně nasávala.
Abych to upřesnila. Jednou nebo dvakrát mi bylo vytýkáno, že se nějak moc často zmiňuji o tom, jak se na conech pije a co z toho pak vzejde. Z pohledu abstinenta je to bohužel věc, kterou nemusím, tedy je pravděpodobné, že se o tom i zmíním. Je mi jedno jakým způsobem někteří zabíjejí své mozkové buňky, je to jejich věc, ale když psát reportáž o všem čeho jsem si všimla, tak tedy o všem. No a jestli se to někomu nelíbí, může mi ve vší vážnosti přijet políbit... ruku.

A teď zpět k Fénixconu:
Protože v pátek už nebylo v programu nic, co bychom chtěli navštívit, připojili jsme se ke slečně H. a asi do jedné do rána jsme seděli a bavili se v přítomnosti ostatních.

Sobota:
Ta byla, co se program týče rozhodně bohatší. Zaprvé od devíti měl Tomáš Němec a spol. hájit Pevnost. Moc jsem se na to těšila, ale asi se někde zasekli, takže se přednáška nekonala. Ehm, zaspali.

Od jedenácti dopoledne měla Edita Dufková přednášku o kosmických pohonech. Lákalo mě to, protože mám ráda sci-fi, kolikrát nevím, na co všechno jak a proč vesmírné lodě létají a jak to vlastně funguje.
Nakonec jsem se poučila třeba jednou perličkou (ne, že by byla jediná), a sice že některé kosmické lodě mohou létat třeba na sexuální energii medvídků. Hmmm, tak to bych nechtěla být inženýr na lodi v době výpadku. Uklidňovat rozhádané brumlající páry, nebo jak se vlastně medvědí sex opravuje…
Jedinými cestovateli černou dírou by pak mohly být žížaly, neboť těm nevadí, když se natáhnou na délku neuvěřitelnou, dlouhou a pro mě nepředstavitelnou. Pro žížaly asi taky.
Nebo třeba kosmická loď na uhlí by mohla být skutečně lodí generační, neboť v kosmu je uhlí už nějaký ten čas značný nedostatek a setrvačností to na dlouhé vzdálenosti moc nefrčí.
Zjistilo se také, že na mnohým známý warp pohon, který hraje jednu z hlavních rolí ve Star Treku a asi nejen tam, existuje patent! V USA. Mno, kde jinde. Když si vezmete, že tamní právní řád umožňuje rozprodávat pozemky na Měsíci a Marsu, není se čemu divit. Nebo je vážně pravda, že už někdo udělal krok, který nám jednou dovolí z téhle modré koule vypadnout.
Fakt prototyp?
Kdo ví?
Už aby to bylo.

Poté jsem měla hodinku čas, takže jsem bloudila po hotelu a hledala další přednáškové prostory, zejména pak ty, kde měl probíhat workshop, kam jsem letos už potřetí poslala povídku. Našla jsem jak tohle, tak Melkorovu čajovnu ve druhém patře hotelu, kde jsme později chvíli poseděli. Mám ale dojem, že hojně navštěvovaná nebyla, jelikož tam bylo spíš pusto a prázdno, zato alespoň ticho a voňavo.

Od jedné měl Martin Šust přednášku nejen o FaSF magazínu, jehož mám za letošek všech pět čísel a chystám se na další předplatné už proto, že je to po dlouhé době vážně něco, co se dá číst (časopisy, které mám ráda, se dají počítat na prstech jedné ruky a to bych klidně mohla být i tříprstá).
Mimo jiné zmínil něco málo z edičního plánu nakladatelství Laser. Takže milovníci space oper, udělejte si v knihovnách místo, prý bude na co. Také přibudou další knihy z edice new wierd, do budoucna třeba další dvě knihy Steph Swainstonové, jejíž první "Rok naší války" tu vyšla v roce 2005. Navíc autorka prý plánuje celkem knih pět, takže kdo ví, kolik místa nakonec budete potřebovat.

Bylo tři čtvrtě na dvě a já měla zase trochu času. Zakoupila jsem si tedy tři knížky u stánku (oba díly "Planety, která neexistovala Philipa K. Dicka a nejnovější Star Trek - TNG 12 - Svět zkázy). Později ještě vážně povedenou lidskou lebku, uzpůsobenou, jako stojan na tužky a dva hrnečky s motivem orla a běžícího koně. Velmi povedené.

Zhruba kolem třetí hodiny odpolední jsem si zakoupila vstupenku na kanibalskou hostinu Edity Dufkové a Františky Vrbenské a ještě před tím šla na přednášku druhé jmenované o Afrických mýtech, kterou by se vyplatilo citovat, ovšem moje interpretace by nebyla tak procítěná, jak se píše v programu emotivní, naturalistická a ještě drsnější.
Šlo o lidové pověry, příběhy předávané ústně, neboť jak paní Vrbenská poznamenala "psaný projev je jen fotografie skutečnosti." To se mi hodně líbí. Tím chci ovšem také říct, že i když si tuhle mou reportáž přečtete, nebudete z toho mít takový pocit jako já z toho co jsem vyslechla. A tady si dovolím ještě jedno zamyšlení. Nepřemýšleli jste třeba někdy nad tím, jak mohla vypadat původní verze starých příběhů, které máte rádi? Pokud byly součástí dědictví lidí, dozajista si každý další posluchač přidal svůj vlastní malý kousíček, postřeh ze života zbarvený do podoby jakou vystihovala jeho tehdejší nálada, životní zkušenost, konkrétní situace. Jak se bude za pět set let mluvit o conech, o scifistické závislosti na věcech, které třeba už budou součástí životů našich potomků? Tohle by mě opravdu zajímalo.

Od čtyř měl František Novotný přednášku nejen o Vikinzích, jenomže ta se stočila k tomu "nejen," takže jsem se dozvěděla jen pár postřehů z autorova bohatého života, jeho smůle při pokusech vydat něco v zahraničí, což je věc těžká a plánech do budoucna.
Snad popřát všem, kteří na spisovatelském poli neustále bojují, ať svoje boje nevzdávají, ať se rvou za to, aby si jejich příběhy přečetlo co největší množství lidí, ať jezdí na setkání a neztrácejí inspiraci.

A pak se prostor v malém sále uzpůsobil příchodu tlupy kanibalů. Stolů bylo málo, ale nakonec jsme se k nim všichni vešli. Nejprve jsme se dozvěděli, že už možná další podobná hostina nikdy nebude. Dodavatele masa totiž nedávno zatkli a uvěznili a nikdo neví, kdy a pokud vůbec se dostanou na svobodu.
Ještě před samým začátkem hostiny, museli jsme podepsat prohlášení týkající se možných pozdějších vedlejších následků, za které organizátorky nenesou odpovědnost.
Podávalo se osm chodů. A každý, moji milí, pojil se s nějakým příběhem. Toho dne jsem tedy snědla osm kousků z malého sirotka, každý výborný, jak jinak. Nelituji.
Docela by mě zajímalo, jestli ono prohlášení podepsali i dva jedinci, kteří hostinu v polovině opustili.

S plným bříškem jsem se vydala do haly, kde jsem se ve společnosti bavila až do chvíle očekávané, a nebylo to vyhlašování soutěží Ikaros, Trifid a dalších, ačkoli i na to jsem chtěla zajít. Byl to literární workshop, který začínal v půl osmé a trval s menšími přestávkami až přibližně do jedenácti do večera. Tedy ws. blok běžel po celý den a byla jsem se tam několikrát podívat, ale to pro mě nejdůležitější proběhlo až večer a proběhlo to ke spokojenosti snad všech zúčastněných.
Na rozdíl od pěti v Neratovicích a nějakých jedenácti na domácím ws. u Jiřiny Vorlové, se v Brně probíraly jen tři povídky, ale o to podrobněji.
Pár postřehů jsem si odtamtud odnesla, takže budu radikálně měnit to, co jsem do té doby považovala za "dokonalé," teď už bohužel jen v uvozovkách.
Určitě ale nebyl poslední, kterého jsem se účastnila, což jak doufám neděsí jeho pořadatele, kterým chci tímto dodatečně poděkovat za trpělivost a čas, který nad čtením povídek museli trávit.

Ačkoli se zdá, že jsem toho mnoho nenavštívila, neslyšela a neviděla, opak je pravdou. Duševní potravy bylo mnoho a já si ji vychutnala. Musím říct, že zážitky z Fénixconu jsou bohaté. Ale to víte, kdo jezdí na cony jen a výhradně za přednáškami?
Nevadí, tak třeba příště.
V neděli jsme odjížděli v půl osmé vlakem do Prahy, domů jsem dojela ve dvě hodiny odpoledne a k mé spokojenosti zjistila, že jsem nic nezapomněla a hrnečky i lebku dovezla v původním stavu.

Jedna poznámka na konec:
Vzhledem k tomu, že se mi v hotelu Avanti líbilo a chtěla bych tam jet znovu, neodvezla jsem si domů nic z vybavení hotelu, zato jsem se každý den hodinu sprchovala, což jak doufám nezpůsobí, že zásoby vody na Zemi nedojdou zrovna v době, kdy se to bude nejméně hodit.
Děkuji za pozornost.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama