Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice.

Životopis naruby

29. března 2007 v 11:23 | Jana Dvořáčková
Vznikla jsem omylem zhruba před čtvrt stoletím. Naši mě plánovali asi tak, jako byste si třeba vy plánovali živelnou pohromu. Moje máma, pokud by si psala deník, by si do něj napsala:
Úterý - žiju si v pohodě.
Středa - zaděláno na malér.
Fakt, že ve středu o mě ještě nevěděla, není důležitý.
Takže jsem devět měsíců rostla a čekala, až z té tmy konečně vypadnu.

Měla jsem se narodit na silnici mezi Světlou nad Sázavou a Havlíčkovým Brodem. Asi proto, že moje babička v té době ve Světlé bydlela a já samozřejmě už tehdy věděla, že si toho města užiji ještě dost, rozhodla jsem se, že to do Brodu vydržím a narodila se až tam.
Jako první věc, kterou jsem si uvědomila, když jsem poprvé otevřela oči bylo to, že s tím sympatickým mladým pánem a tou milou paní, která mě celou dobu krmila dobrotami a která tak pěkně voněla, budou problémy.
To jsem věděla jistě.

Odnesli mě domů jako nějaké zvířátko a dali do proutěného koše, který jsem měla místo postýlky. Podle měřítek moderní společnosti jsme byli průměrně chudí, což v praxi znamenalo, že pokud bychom měli šetřit třeba na rodinný domek, trvalo by dva životy, než bychom se do něj vůbec mohli nastěhovat.
Potom si ještě matně vzpomínám na žlutý kočárek, ve kterém mě vozili ven a ukazovali sousedkám, které se na mě culily a byly samé "ťuťu a ňuňu," což jsem se jim v budoucnu, nutno říct, že ne tak mile, chystala vrátit.

V košíku se nežilo špatně. Měla jsem jídlo pětkrát denně, chodili se na mě dívat a když jsem byla hodná, četli mi pohádky (až později se ukázalo, že kdyby mi místo Sněhurky četli o Vetřelcích, ušetřili by čas). Moji zálibu v hororovém čtení rozpoznali už někdy v pěti letech (nemusím říkat, že to bylo poněkud brzy), protože jsem pak, vyděšená z Erbenovy Kytice, usínala při rozsvíceném světle ještě dalších pět.
Obzvláště věta U lavice dítě stálo, mě nejvíc děsila u tety na chatě a to v kuchyni, kde jsem spávala a kde nebylo nic jiného, než starodávná dřevěná kredenc, dřevěný stůl a jedna vyřezávaná lavice, ke které jsem se pravidelně otáčela zády.
Pak mě ještě děsila báseň pod názvem Svatební košile, ale vzhledem k tomu, že jsem si už v té době byla jistá, že se snad nikdy nevdám, trochu méně než Polednice.

U babičky ve Světlé, jsem trávila každé letní prázdniny. Tam jsem si také zadělala na další noční můru. Věta "Nechoď do sklepa" se ukázala jako zbytečná. Sklep u babičky byla vlastně jedna dlouhá, temná chodba bez oken, po jejíchž stranách byly vchody do samotných sklepů. Babička totiž bydlela v domě ještě s dalšími zhruba sedmi nájemníky, takže si asi dovedete představit, jak byla ta chodba dlouhá.
No a jednou (bylo mi asi šest) jsem si takhle hrála s kamarádkou Katkou, která byla o rok mladší, a která mě přesvědčila, že jít až na konec a pak zhasnout, je opravdu dobrý nápad. Tak jsme to udělaly a další dvě, tři noci jsem se budívala z pocitem, že utíkám chodbou a podivné cosi utíká za mnou. Nutno podotknout, že Katka se vůbec nebála.
Potvora jedna.

Poznámka:
Naposledy se mi to zdálo asi před dvěma lety a jak tu tak sepisuji svoje paměti, mám dojem, že ne naposledy.

A pak se to všechno nějak zvrtlo. Začala jsem chodit do školy, kde mě učili samé důležité věci (většinu z nich jsem již zapomněla), ale to nevadí, protože nějak jsem se tehdy zabavit musela.
Potom se to zvrtlo ještě dvakrát, když jsem jednou v létě (to mi bylo pět) dostala sestřičku a jednou na Vánoce (to už jsem byla velká, osmiletá holka), brášku.

Chodila jsem celkem na tři základní školy. Ta první byla internátní a byla v Praze. Tam jsem poznala, že být týden bez rodičů je do druhé třídy samé stýskání, od třetí do páté, kdy jsem ji opustila, samá radost a prima dobrodružství.
Další dvě byly v Příbrami. Na té první jsem si našla dvě skvělé kamarádky, na té druhé jsem si poprvé půjčila knížku Arthura C. Clarka. Byla to 2010 - Vesmírná odysea. Teď vím, že kdybych to neudělala, nikdy bych nepřilnula k tomu tolik podivnému žánru.

Život šel dál.
Střední škola mě naučila… chodit za školu (samozřejmě až v době mé dospělosti - to, abych si mohla sama psát omluvenky a nepřidělávala starosti mým už tolik utrápeným rodičům).
Chovala jsem se vzorně, ušetřený čas jsem trávila v knihovně (většinou), nebo v čajovně, (to byly čtvrtky, když byla knihovna zavřená) a prozkoumávala taje převážně science-fiction.

Poznámka:
Nikdy se na to nepřišlo, rodičům jsem se přiznala v den, kdy jsem udělala maturitu.
Moje legendární omluvenky typu "opravdu strašné zažívací, případně přímo střevní potíže," vylučovaly ze strany učitelů jakékoliv další dotazy, či pátrání po podrobnostech. Ono přídavné jméno též zajišťovalo, že vzhledem k tomu, že jsem je mívala i třikrát do měsíce, musejí být… no, opravdu strašné.
A tak jsem prošla střední školou.
Měla bych se pochlubit, že pětileté studium jsem zvládla již za šest let, a tak si podle některých prodloužila dětství o rok, což mi v mých dvaadvaceti, kdy jsem dělala maturitu, opravdu nevadilo.
Později jsem za to byla ráda, protože ono opravdu nebylo kam spěchat.

Moje setkání s tajemnem vyvrcholilo docela nedávno, když jsem si našla práci. Abych to vysvětlila. Můj šéf je opravdový Ďábel, dřeme jako otroci a peníze, které dostáváme jsou často špinavé (ne v tom nelegálním slova smyslu).
Ale… to už je jiný příběh.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lory Lory | 5. dubna 2007 v 15:17 | Reagovat

Docela zajímavý životopis. :) Klidně bych ho dala do rubriky "O mně," tedy o tobě, :) ale když už to máš v Čítárně pod prózou, asi je to jedno.

2 RTC RTC | 7. dubna 2007 v 22:07 | Reagovat

...pěkné, jen nevím...nebyla to náhodou 2001 Vesmírná odysea  ???

3 Jana Jana | 8. dubna 2007 v 12:28 | Reagovat

RTC: Ne ne, já jsem exot. Četla jsem to od druhého dílu -:).

4 Petra Štarková Petra Štarková | 26. dubna 2007 v 0:10 | Reagovat

No, ono je to spíš skvělě zábavné literární dílko, než životopis.... originální. .-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama