Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice.

Červen 2007

Festival Fantazie 2006

16. června 2007 v 17:06 | Jana Dvořáčková |  Reportáže

Sice s tím přicházím drobet pozdě, ale to víte, to jsem celá já. Další FF se blíží, takže tohle berte jako připomínku toho, co bylo a snad bude letos ještě lepší. Je to vůbec možné?


Letošní Festival Fantazie, když nepočítám jednodenní účast na tom před dvěma lety, byl můj první a už teď vím, že rozhodně ne poslední.
Během mojí návštěvy, tedy od 3. do 8. července jsem se výborně bavila a za to chci hned na úvod poděkovat všem organizátorům, obsluze v jídelně, čajovně a baru, konec konců i té paní, která nám tuhle vynášela odpadky z pokoje. Prostě organizace byla dokonalá, ať si zlé jazyky říkají co chtějí.
Do Chotěboře jsem jela se dvěma naprosto skvělými lidmi - Helenou a Haninou a tak trochu tušila drobné problémy v tom, že co se týče zájmů, budu se pohybovat někde mezi nimi. Helena miluje Star Trek, Hanina zase psaní a fantasy, takže společná účast na programech většinou opravdu nehrozila.
Přesto si myslím, že si tam každá našla to, na co se těšila a užila si FF jak nejvíce to šlo.
FF byl zvláštní také, nebo hlavně v tom, že Star Trek, všemi milovaný/nenáviděný seriál, což záleží na úhlu pohledu, slavil čtyřicet let své existence. Proto byl program dlouhý a bohatý.
Ještě jednou blahopřeji!
Takže, abych to neprotahovala. Z Příbrami do Prahy jsem se, obtěžkaná dvěma taškami dostala v pohodě autobusem, z Prahy do Chotěboře jsme jely už všechny tři autem. Přijely jsme kolem poledne, ubytovaly se U zámku a pak šlapaly kilásek zpět k místu konání conu.
A to kolikrát i čtyřikrát za den.
Pondělí:
Jako první nám padal za oběť přednáška Vojty Čepeláka pod názvem "Fantasáci a ti ostatní." Jednalo se v podstatě o debatu na téma "jak si myslíte, že se lidé, vaší rodinou počínaje a všemi ostatními konče, dívají na váš vztah ke SFFH." Z mé zkušenosti musím říct, že dost blbě, přestože se je neustále snažím přesvědčovat, že na tom není nic špatného a hlavně, že jsem jejich přítel. Někteří totiž trpí klamnou představou, že patřím na jinou planetu.
Mno, o tom až jindy.
Dále bylo na programu anime, které je pro mě stále novinku hlavně proto, že ho mám možnost vidět pouze na conech. Třeba takový Samuraj Champloo, který běžel v pondělí odpoledne vypadal opravdu dobře.
Pondělí Star Trekový galavečer se vydařil. Ovšem odpolední dojem s "fantasácké přednášky" potvrdila i část večerního programu, tedy v ulicích Prahy točené rozhovory s lidmi, z nichž většina kolikrát ani nevěděla, cože to ta sci-fi vlastně je, nedej bože, cože to je knížka...
Protože to byl večer věnovaný Star Treku, padl v nich dotaz i na tento seriál. Někteří se báli, někteří jej neznali a z jedné slečny dokonce vypadlo, že ST je "taková ta pakárna o lidech s holými lebkami a železem na těle."
Došlo také na vyhlášení výsledků soutěže "Můstek je váš," která mě dostala, šokovala a prostě zastihla doslova nepřipravenou hned druhým místem.
Další neméně zajímavou částí večera byla recitace oné známé "Ódy na Flíčka," kterou všichni určitě moc dobře znáte.
Protože se cesty naší trojice během conu častokrát rozdělily, musím se zmínit i o dojmech Haniny Veselé, která většinu času trávila sledováním filmů.
Konkrétně v pondělí tedy: kousku prodloužené verze Návratu krále, před kterým navštívila přednášku Darth Ziry "Mytologický předobraz elfů," jež přinesla i pár lehce erotických obrázků elfů a elfek ve vášnivých objetích.
Úterý:
Podle toho, co mám tady v poznámkách jsme až do dvou neměly co dělat. To je zvláštní. Ať pátrám v paměti jak chci, asi tomu tak opravdu bude.
S Helenou jsme opět daly přednost Star Treku, tedy přednášce o onom záludném čísle 47, jež poznamenalo celý seriál natolik, že se stalo už jakýmsi vyhledávaným fenoménem. Ti, kteří vědí oč jde, jsou doma a těm ostatním nezbývá, než se příště přijet podívat, protože to opravdu stojí zato.
Takovou "novinkou," kterou nedávno zavedl, tuším Star Gate fanklub, byla hudební videa - zdárně sestříhané scénky ze seriálu opatřené mnohdy velmi, VELMI chytlavou hudbou.
Nevím proč, ale nejzapamatovatelnější jsou vždy ty nejpraštěnější. Třeba ta o Tarzanovi a Jane, kterou jsem si zpívala tři dny byla doprovodem pro jedno SG video.
Kdo zná Star Trek, určitě si vzpomene na epizodu Inner Light z TNG.
Je to ta, kde Enterprise narazí na jakousi sondu. Po kontaktu s ní upadá kapitán Picard do komatu ze kterého se ho nedaří probrat. V tomhle stavu setrvá asi pětadvacet minut, ale působením oné sondy se také dostane tisíc let do minulosti a prožije skoro třicet let, jako člen civilizace, manžel a hlavně otec na planetě, jejíž hvězda se má brzy proměnit v novu.
Pro mě je to rozhodně jedna z nejlepších ST epizod.
Hanina v úterý prožila doslova filmový maratón, když shlédla King Konga, ze kterého ale dvakrát nadšená nebyla. Prý, kdyby tam bylo víc vidět z hlavního hrdiny a méně z opičáka, bylo by to lepší.
To je celá Hanina.
Pak se, bez znalosti prvních dvou filmů, vydala na třetí díl X Mena, který jsem zatím neviděla, takže nemohu soudit, ale možná má pravdu, když říká, že příliš mnoho mutantů, málo dialogů a vše postavené na množství speciálních efektů filmu uškodilo.
Nevím, pro X Mena mám zvláštní slabost, takže jsem na poslední film docela zvědavá.
Doba ledová 2 se Hance líbila víc, než jednička. Opět jsem neviděla, takže nevím. Jedním z mnoha plus tam pro ni, coby vášnivou chovatelku, byly želvy. Bohužel mínusem bylo to, že snad jediné zvířátko, které zemřelo byla také… želva.
Večer patřil Františce Vrbenské a její přednášce o C.S. Lewisovi, otci Narnie, o něm, jako o člověku, o jeho bohatém životě a jeho "křesťanství."
Ve stejnou dobu běželo v kině divadelní představení (opět ST) pod názvem "Švestkové pyré" o záludnostech andorianské kuchyně, jež se prolínaly dojemným příběhem čtyřúhelníku T´Pol, Phlox, Archer a Trip (ze seriálu Enterprise).
A jak jinak, byla to legrace.
Zhruba tak v deset večer jsme se s Hankou odebraly do "čajovny s Jaroslavem Mosteckým," kterého jsme ale minuly a musely se tak spokojit jen s konvicí čaje, která na conu nebyla první, a rozhodně ne poslední.
Středa:
Vstávaly jsme kolem osmé, což byla fajn hodina i pro noční nespavce a vcelku dobrý čas na to dojít si v klidu na snídani a v pohodě stihnout ranní program.
Od půl deváté se promítal dokument "How William Shattner Changed the world." Pro nestartrekovce napovím, že William Shattner hrál kapitána lodi Enterprise v The Original Series.
Vlastně stejně tak, jako máme díky A.C. Clarkeovi telekomunikační družice, máme díky Star Treku replikátory, transportéry, výkonné zbraně, flotilu vesmírných lodí… Tedy, budeme mít.
Ale v podstatě o tom to bylo. Prostě ať chceme, nebo ne, ony "vychytávky" ze sci-fi ovlivňují náš svět a my zase, pod vlivem tohoto žánru jdeme kupředu trochu rychleji.
Hluboký dojem ve mně zanechala pozdější přednáška Ondřeje Herce "Fenomén Star Trek." Tentokrát to nebylo pouze o tomto seriálu, který jest, ať už si to přiznáme, nebo ne, jen krásnou utopií, která nás s největší pravděpodobností nečeká. Je přeci mnohem lehčí věřit v sen, než se smířit s realitou. Je tak snadné na chvíli zapomenout a je bláhové dívat se ke hvězdám, když na Zemi je spousta věcí, které by před tím měly být vyřešeny.
Fuj, nevěřím tomu, že přemýšlím takhle. Vždyť já bych byla první, kdo by z této planety nejraději zmizel.
Takže utopie.
Ne, věřte mi, já bych si to přála, sen skutečností, ale moc tomu nevěřím. Lidé se nepoučí tak rychle a tak brzy, jako v onom seriálovém světě.
Ale… o tom také někdy jindy.
Z úplně jiného soudku byla přednáška "Skutečný příběh vampyrismu."
Nejsem upír, ale bylo odpoledne, denní světlo, takže jsem tam šla docela bez obav.
Jen na dotaz "co by vás tak lákalo na tom být upírem?" jsem si nedokázala odpovědět jinak, než že bych mohla přes den spát.
I když ono by se mi to mluvilo jinak, kdybych neměla na vybranou.
Není z mé hlavy, ani z oné přednášky jedno zjištění, a sice, že upíři jsou nejvhodnějšími kandidáty na astronauty, jelikož dokáží výborně skloubit pracovní náplň a životní styl.
Ve středu byla Hani asi trochu unavená, neboť viděla jen skvělou komedii od Tima Burtona "Mars útočí a Planetu opic" od stejného režiséra, která ale už tak skvělá nebyla. Ani mě se nelíbila (neviděla jsem ji na conu). Vždycky mě naštve, když se starý dobrý film předělá do podoby laciné komedie.
Z "Kletby bratří Grimmů" viděla jen kousek stejně, jako já (ne na letoším FF), protože se to prostě nelíbilo.
Naopak "Střihoruký Edward" se líbil nám oběma, přestože já ho opět neviděla letos na FF, ale už někdy hodně dávno v televizi.
Pro mě nejlepším zážitek sliboval středeční večer (opět v duchu mého oblíbeného seriálu). Pozvání přijali čtyři s dabérů ST - Enterprise a o zábavu bylo vskutku postaráno.
Lucie Svobodová (T´Pol), Jitka Moučková (Hoshi Sato), Jiří Prágr (dr. Phlox) a Pavel Vondra (Travis Mayweather) vyprávěli o tom, jak se dostali ke svým rolím, co dělají, když zrovna nedabují Enterprise, o záludnostech jejich práce... Působili naprosto pohodově a v závěru předvedli i dabing naživo, přičemž si aktéři většinou a musím říct, že naprosto dokonale vymýšleli a skvěle improvizovali.
Po skončení programu, při odchodu na ubytovnu mi v uších zněla melodie z "Prvního kontaktu," který se vysílal.
Čtvrtek:
Od devíti ráno promítali Hance film "Beetlejuice" a já s Helenou jsme se odebraly… chvíle napětí… opět na Star Trek na přednášku o panu Spockovi, která se z důvodu nepřítomnosti přednášející nekonala. Škoda. Namísto toho se promítalo a povídalo.
Odpoledne mě už trochu začala dusit atmosféra v sálech a tak jsem si sedla ven a chtěla psát tuhle reportáž, když jsem v dálce zaslechla Hanku, která mi později představila Martina Koutného, do jehož CKČ přispívám tři roky, jenomže on si mé povídky, až na jednu matnou vzpomínku, bohužel nepamatuje.
Znamená to jen to, že budu muset napsat něco, na co do smrti nezapomene, nebo se smířit s tím, i když těžko to planí pro tuhle soutěž, že "není důležité vyhrát, ale zúčastnit se."
Proč mě to neuklidňuje?
Mno, chvíli jsme si povídali a pak se odebrali do vcelku útulné hospůdky. Jenomže naše cesty se rozdělily ve chvíli, kdy se Hanka vydala k vodě a já na "Besedu s českými fankluby (pochopitelně ST)," na které se nejprve všechny (Dominion, CZ Kontinuum, UPKB, Trekkies…) představily a později zbyl i nějaký ten čas, i když málo… Proč je vždycky na všechno tak málo času? …na povídání o plánech do budoucna, pokus o nábor nových členů a zažehnání zlých fám na téma nevraživosti mezi Trekkies.
Poté jsme tedy zanechaly jsme Hanku vodě a vydaly se s Helenou na ubytovnu, abychom se připravily na večer.
Od devíti nás čekalo vyhlášení výsledků literární soutěže "Zrcadlo fantazie," jejímuž vítězi ještě jednou blahopřeji. Jen si myslím, že kdybych vyhrála první cenu, kterou byla mimo jiné vstupenka na FF v hodnotě, tuším 980 Kč, využila bych ji celou, ať by se dělo, cokoli.
Hodinu nato nás přilákala přednáška "Románky ve Star Treku" - takové to "kdo s kým. Byla opět pojata soutěžně a na vítěze čekaly diplomy a čokoláda.
Večer završil film "Star Trek - Neobjevená země" a díl seriálu DS9 pod názvem "Defiant."
A to byly, dámy a pánové, dvě hodiny ráno.
Pátek:
Nemám to říkat, ale Hanka přišla od vody brzy ráno. Musela se trochu vyspat, aby byla čerstvá na to, co ji čekalo.
My mezitím shlédly bonusy k filmu z předešlé noci a já prohodila pár slov s Milanem Petrákem, kterého jsem později v pátek a v sobotu hledala, ale až doma se od Hanky z mailu dozvěděla, že tam v té době už vlastně nebyl.
Tímto bych se chtěla omluvit za mé naprosto nespolečenské chování.
Odpoledne proběhl druhý z řady ST jukeboxů a dále pak to, nač se musela Hanka vyspat, tedy "Beseda s mladými spisovateli," kde byla podrobena výslechu na téma "jakže vlastně začala psát, co napsala jako první, kde a co jí kde vyšlo, kdo jí ve psaní pomáhá a co chystá."
Bylo to překvapení i pro ni, neboť se to dozvěděla den před tím.
Ještě jednou se vraťme ke Star Treku, tentokrát k přednášce "Herci ST na návštěvě v ČR," kterých tu bylo už devět a která se konala po besedě.
Měla jsem tu možnost účastnit se dvou setkání, která byla skvělá, nezapomenutelná a nečekaná.
Odpolední soutěž "O nejbystřejší oko" byla též vyhlášením vítěze předešlých ST jukeboxů.
Pozdně odpolední "KS - fakta a fikce" pojednávala o něčem, s čím jsem se setkala poprvé, tedy o slashi (přesvědčení některých fanoušků o tom, že mezi K/S, tedy Kirkem a Spockem z TOS existuje něco víc, než jen pracovní vztah).
Celý tento fenomén má třicetiletou historii a snad dokonce i mnoho důkazů pro podporu této teorie.
Abych se přiznala, nikdy jsem nad tímto spojením neuvažovala, i když vlastně už otec ST Gene Roddenberry přiznal, že původně o Kirkovi a Spockovi přemýšlel, jako o dvou součásti jedné duše (rozumějte netělesnou spřízněnost).
Nějaké fyzické přitažlivosti si nejsem vědoma, ale pokud existuje, nevadí mi to.
Festival Fantazie se chýlil ke konci, Hanka odjela již v pátek odpoledne a nám zbýval poslední den účasti.
Od devíti večer běžel finský fan film pod názvem "Star Wreck In the pirkinning." Šlo o šestý film ze stejnojmenné série, ale vzhledem k tomu, že se mi špatně četly titulky, zaběhla jsem do kina na dokument "Pomsta faraónů - ztracené poklady," jak jste správně pochopili, o egyptských památkách, jež jsou roztroušeny po muzeích celého světa.
Docela diskutabilní zůstává otázka, zda-li by se měly všechny vrátit Egyptu, nebo třeba z důvodu vhodnějších podmínek skladování a konzervace ponechat například v Londýně, či jinde.
Posledním filmem, který jsme shlédly byl devátý z ST řady pod názvem "Vzpoura," během nějž mě tak trochu zmohla únava, kterou jsem zažehnala shlédnutím kousku jedné epizody ze SG - Atlantis.
Vzpoura končila v jednu ráno, a tak nezbývalo nic, než se uložit ke spánku.
Sobota:
Byla zasvěcena hledání lidí se kterými jsem se chtěla ještě jednou setkat, přednášce "Vývoj lodí Federace" a spoustě času tráveném v čajovně při z mé strany tak trochu nostalgické rekapitulaci conu.
Když… mě je vždycky smutno, když odněkud odjíždím.
Poslední věcí, kterou jsem shlédla byl "Československý SG jukebox," pak poslední džusík a odjezd.
Cesta domů byla zajímavá, jelikož se téměř dvouhodinová cesta z Chotěboře do Prahy protáhla na skoro tři hodiny, za což děkujeme objížďce, jež nebrala konce.
Neztrácely jsme duchapřítomnost a zanotovaly si tu naší "Ostudu trekerů" a hned nám bylo líp.
Zastavily jsme se v Praze a pak mě Helena odvezla domů, za což tímto ještě jednou děkuji.
Čeho na příště víc:
Nejen za mě určitě říkám, že čaje. Jo jo, toho bylo málo. V sobotu před odjezdem se dopíjely poslední a už k nim skoro nebylo ani co zakousnout. Ale tomu se není co divit, protože například já - zasloužilý čajomil, prostě nemám problém s tím vypít i dva, tři litry za den.
Další problémy jsem nezaznamenala a pokud nějaké byly, tak jsem si jich nevšimla, což svědčí o dokonalé organizaci akce.
DÍKY
Už dnes se těším na další ročník Festivalu Fantazie, na který se určitě vypravím.

Eroticon 2007

16. června 2007 v 17:02 | Jana Dvořáčková |  Reportáže

Již pátý ročník Eroticonu, tedy akce zaměřené na erotiku a sex ve sci-fi a fantasy se konal 25. března 2007 v žižkovském Jet Clubu.
Prostory byly malé, jeden by řekl, že pro tuto akci přímo příhodné. Mě osobně to tam připomínalo jistou středověkou krčmu na Malé Straně, kde bylo sice ještě méně místa, ale i tam to mělo jisté tajemně magické kouzlo. K erotice má magie velmi blízko a i ta con samozřejmě provázela.
Zahájení celé akce proběhlo v deset dopoledne. Těšit jsme se měli například na vyprávění o ženách v životě Julese Vernea a Karla Hynka Máchy. Nechyběla ani exkurse do budoucnosti i současnosti erotiky a sexu, či magický pohled na věc s několika radami, jak si přivolat životní lásku, nebo jak sex patřičně ozvláštnit.
Mezi hosty nechyběly například spisovatelky Františka Vrbenská, Ivana Kuglerová, nebo Petra Neomilnerová, Zdeněk Rampas, Jitka Splitková a další.
Usadila jsem se až dozadu, na jednu z pohodlných sedaček, kde jsem později málem usnula (ne snad pod vlivem přednášek, ale čistě lidské únavy) a rozhodla se, že tam strávím celý den (nebo alespoň jeho velkou část).
Ve čtvrt na jedenáct se rozjela zajímavá přednáška o sci-fi a fantasy malířích. Obrazy spoře oděných žen v náručích podivných monster se střídaly jeden za druhým a musím říct, že (bude to asi tím, že konkrétní malíře neznám) tam nebylo nic, co by se mi vyloženě nelíbilo. Ono proč ne, ženy, jímž to nejdůležitější zakrývá jen důmyslná zbroj, v ruce se zbraní, u které se šťoural musí zamyslet, jak ji vůbec unesou, prostě do žánru patří.
Dál následovaly přednášky dvě, a to Erotika trochu jinak Martina Coma a Ženy v životě Julese Vernea Lukáše Doubravy. Z nich jsem pochytila jen střípky, neboť jsem se trochu zapovídala.
Následovala pauza na oběd a po ní již čtení Zdeňka Rampase, aneb Sex a erotika v české sci-fi a fantasy. Vyslechly jsme krátké úryvky z knihy Jana Weisse, od nějž pravděpodobně znáte Zrcadlo, které se opožďuje, ze kterého pocházel jeden, snad možná trochu tajemně důmyslný erotický obraz jednoho večírku. Dále padla zmínka o jeho další knize, a sice o Domu o tisíci patrech.
I Ludvík Souček uměl zajímavě podat erotiku. Musela jsem si jen povzdechnout nad tím, jak ona z mého pohledu starší generace autorů uměla krásně pracovat s naší mateřštinou. To, jak píší leckteří dnešní spisovatelé je jen slabý odvar toho, jak okázale oni uměli pracovat se slovy.
Asi nejvíce na mě zapůsobil úryvek z prvního dílu Valhaly Františka Novotného, z něhož jsem se dozvěděla, jak to chodí, když si Valkýra přijde pro duši bojovníka. Velmi barvitě a detailně popsán osud hrdiny, byl vážně poutavý.
Intimního Máchu Martiny Bitnerové jsem opět zčásti propovídala z kolektivem na sedačce v rohu. V přednášce šlo o pohled na vztahy, život a dílo tohoto českého romantika, na jeho náhled na ženy, v němž se mnoho nelišil od názorů dnešních mladých mužů.
Následoval Sex v budoucnosti Jitky Splitkové, která nastínila pro mě snad trochu nepřijatelný obraz kontroly a absence soukromí. Tedy alespoň to jsem si z toho odnesla, neboť nadešel naprosto nečekaný čas pro jarní únavu. Za to se omlouvám.
Zato u další přednášky bych nedokázala pospávat ani omylem. Čarodějky Františka Vrbenská a Petra Neomilnerová nám představily pár magických triků na získání protějšku a obohacení vztahu. On už samotný název přednášky Osvědčené, extravagantní a svůdné! Magické recepty na přivolání/zapuzení lásky, mluvil za vše.
Čarovat se dá opravdu se vším, od svící (určitých konkrétních barev), přes provázky - vázání uzlíků a odříkávání formulek, plus zapojením fantazie k upevnění kouzla, až po rituál nad toaletní mísou sloužící k poznání tváře svého budoucího milého.
Po rozverném odpoledni přišla Ivana Kuglerová, která nás trochu zchladila přednáškou o pedofilech.
V místnosti vedle (tedy u fotbálku) se konal výtvarný workshop a mezi některými oblíbený bodypainting.
Divadelní představení Jakuba D. Kočího bylo poslední částí programu Eroticonu, ze které jsem viděla alespoň začátek.
V části, které jsem se už neúčastnila, neboť jsem spěchala na skoro poslední autobus domů, měla podle programu vystoupit česká skupina Hakka Muggies se svým repertoárem středověké a kytarové hudby.
Dále se losovala tombola a skutečně skvostné erotické ceny, mezi nimiž nechyběly například knihy, ale také různé erotické pomůcky, CD, či spodní prádlo.
Příští rok, právě proto, že oslava pátého výročí byla spíš taková komorní, bychom se měli těšit na něco většího.
Tak to jsem zvědavá.

Eroticon 2006

16. června 2007 v 17:01 | Jana Dvořáčková |  Reportáže

Na cony, přestože ne na všechny, jezdím přibližně dva roky a za tu dobu se stalo jakýmsi pravidlem, že z každého napíši alespoň pár vět.
Eroticon, tedy akce zaměřená na erotiku ve sci-fi a fantasy se letos konal v sobotu 29. 4. v KD Kocour v Praze na Proseku.
Opět jsem se tam nevydala sama. Navštívit tuhle akci byl už někdy v únoru nápad Haniny Veselé - dobré to duše na cesty po krásách našeho hlavního města.
Vzrušení, se kterým jsme na akci jely brzy opadlo, jakmile jsme zjistily, že cesta, respektive hledání zatoulaného kocoura, bude trvat déle, než celý con. Možná to byla naše chyba, nebo za to mohla ta černá kočka, která nám přeběhla přes cestu, ale faktem je, že mapka, kterou jsme měly k dispozici měla hodnotu takřka nulovou. Také jsme pojaly podezření, že pořadatelé akce záměrně naočkovali zdejší obyvatelstvo. Obzvláště nejspíš dosti slušně podplacení důchodci zapírali, kdeže to tam ten Kulturní Dům vlastně je a my přes hodinu bezcílně bloudily.
Naše bloudění ukončila nenápadná kočička na dveřích nízké, nehezké budovy.
Na akci byla sleva na vstupném, pokud člověk přišel v erotickém kostýmu. Mno, u mě by to nehrozilo, i kdybych tam přiběhla nahá, ale Hanina vypadala přitažlivě, takže jsem myslela, že nárok uplatní. Jenomže dlouhé bloudění a mrznutí (kdo by to řekl, že je skoro v květnu zima) se na nás podepsalo natolik, že naše nálada měla teplotu okolního vzduchu. Navíc neprošel její návrh na to, abychom vstup dostaly zdarma z důvodu shody hodně špatných náhod, které nás k cíli nedokázaly dovést včas. Mladík u trezorku na peníze ze vstupného vypadal ještě naštvaněji než my, takže jsme se rozhodly pro taktiku "nekrmit a nedráždit," zaplatily stovku a vydaly se za zábavou.
Nebo za něčím teplým do bříška?
Vlastně ano. Připadalo mi, že návštěvnost sálu, ve kterém se program odehrával byla menší, než návštěvnost tamního bufetu.
Grog za dvacku, medovinka za čtvrtinu stovky, z nedostatku malých sklenic džusík, či minerálka, podávané výhradně v půllitru (což se mi líbilo, jsem džusofil), nebo dva toastíky, to je jen výčet dobrot zde prodávaných. Konec konců, aby ne. V celé budově byla zima, jak za polárním kruhem (asi proto se tak prodávaly alko nápoje) a některé spoře oděné účastnice se záhy začaly zahalovat. Potkaly jsme i pár spoře oděných účastníků v bederních rouškách, nebo jinak zakrývajících pouze to nejnutnější, kteří spolu se spoře oděnými účastnicemi tvořili v bufetu a na chodbě různá fotogenická seskupení.
Také mě napadlo, jestli nebyla akce pořádaná spíše pro obyvatele domu naproti, jelikož právě z něj byl dokonalý výhled například na dámské toalety. Ale to jen na okraj.
Dobroty nabízené ve velkém sále měly docela jinou příchuť. Stihly jsme kousek Roggyho přednášky o milování našich předků, kde se zmiňoval mimo jiné o nejstarším řemesle na světě, o tom, jak důležité bylo pro udržování kázně v armádě na kdejakém tažení (s čímž souhlasím, protože kázeň a pořádek musí být). Takže když se někde objevily opravdu početné hordy, nepřítel brzy zjistil, že třetinka z nich se pro armádu původně vůbec nenarodila.
Také výčet z dobových pramenů a trestech kdejaké děvečky, když do toho "omylem" spadla vyzněl sice vtipně, ale ve skutečnosti to asi žádná legrace nebyla. Když uvážíte, že tehdejší mocenští představitelé byli otci velkého počtu z oněch omylem zplozených dětí, pak bylo utrpení mnohých, jak se dnes říká, svobodných matek, ještě větší.
Už nevím, o kolika nevěstincích v Kutné Hoře byla řeč, ale faktem je, že odtamtud pochází polovina mojí rodiny. Budu muset navštívit tetu, jejíž muž krátce před smrtí část rodokmenu dokončil a zjistit, kdože moji předkové vlastně byli. Prý řemeslníci, říkala mi nedávno. No jo, ale jaké řemeslo provozovali, to už se nezmínila.
Protože to v sále foukalo, jako na větrné hůrce, odebraly jsme se zase do baru. I když musím přiznat, že tak katastrofální to zase nebylo, jelikož právě tenhle con byl snad jediný, na kterém jsem si v důsledku nedýchatelnosti atmosféry nepřipadala, jako na jiné planetě (i když to nikdy není na škodu).
Do sálu jsme se vydaly až na vyhlašování výsledků literární soutěže, kde Hanina zabodovala, když získala krásné druhé místo v Dryáku Marti Sodergren a později i vyjádření ke své povídce. Asi také začnu psát erotická literární dílka, i když v mém podání z toho vyleze nejspíš pěkná konina.
Petra "Alraune" Neomilnerová měla přednášku o čarodějnicích, jako erotickém symbolu. Za čarodějky byly považovány většinou ženy starší, ošklivé, nemocné, či jinak se lišící, nebo lidé chromí, či mentálně postižení, byli všichni trestáni za své odlišnosti.
Když už, tak pro mě čaroděje, prosím. Děkuji.
Vzhledem k tomu, že pánové té doby byli pěkně mazaní a hlavně u moci, odnášely to většinou opět ženy. Jakoby chudák mladé dívče mohlo za to, že dobře vypadá, nedej bože něco ví. V tomhle ohledu se dost divím, že lidstvo přežilo středověk, i když je pravda, že nějakých pět set milionů obyvatel Země nebylo mnoho.
Vlastně ono to tak nebylo ani o mládí a kráse, jako spíš o toleranci sousedů. Jakmile se tehdy někdo rozhodl, že má za sousedku čarodějku, tak tomu tak prostě bylo a tečka (je tomu tak i dodnes, zrovna jsem jednu viděla na zahradě, ale neudám jí). Přitom šlo o pouhé nepochopení toho, či onoho, což se bohužel vysvětlovalo dosti těžce. Doplácely na to i malé děti, tříletá děvčátka a malí chlapci, se kterými bylo zacházeno jako s dobytkem.
I v dnešní době máme tendenci přiřazovat věcem, kterým nerozumíme různé magické přívlastky. Jenomže dnes mě nedovlečou na náměstí a veřejně neupálí (doufám).
Ale nejen lidé byli souzeni za podivné zločiny. Vězněna a zabíjena byla také zvířata (kozy, kočky) a zajímavé bylo, s jakou precizností (ne vždy a ne všude) se o konkrétních procesech vedly záznamy.
Hodně to zlehčuji, to si uvědomuji. Určitě by neškodilo tuhle přednášku opakovat častěji, jelikož nikdy nevíte, kdo vás přestane mít rád.
Odpoledne pršelo, jenomže jsme se musely vydat k domovům. Toho dne jsme přišly opravdu jen na chvíli. Ostatní přednášky jsme už nestihly, ale tedy alespoň já doufám, že se s nimi ještě někde setkám.
Děkuji za další zajímavý zážitek, jenž mi byl mimochodem předpovězen i ve snu. Čirou náhodou jsem se toho dne podívala do snáře.
A vida, ono to má něco do sebe.

Pragocon 2007 stručně a jasně

16. června 2007 v 16:59 | Jana Dvořáčková |  Reportáže

Jedenáctý z řady Pragoconů se konal 2.- 4. února tohoto roku v Praze, ale pozor, jinde, než jak jsme byli zvyklí z minulých ročníků.
ZŠ Trávníčkova na Lukách připomínala bludiště, do kterého se v pátek odpoledne vydalo mnoho, podle seznamu bezmála devět set předem přihlášených, zvědavých myšek, z nichž toho odpoledne většina rozluštila mapu a našla sýr na konci cesty, tedy se dokázala v areálu celkem obstojně a bez potíží orientovat.
Nebudu vás zatěžovat již tolikrát opsanými vsuvkami, typu: s kým jsem jela (prostě s přáteli), koho jsem potkala (děkuji Anně Šochové za to, že jsem ji poznala), a na co bych si mohla zanadávat.
Ne. Nadávat nebylo na co, protože Pragocon je, tedy alespoň podle mě, po Festivalu Fantazie jeden z nejlépe organizovaných conů. Spát bylo kde, jíst a pít bylo co. Místa bylo všude dost a navíc, a to se mi na conech líbí, bylo všechno pěkně v jedné budově, takže na dosah.
U registrace jsem dostala v pořadí již třetí sborník povídek ze soutěže "O loutnu barda Marigolda - Stíny moře" a již v sobotu jej začala číst. Též druhý díl fantasy románu Lenky Hnízdilové pod názvem Světlo stínů - Světlo temnot, bude dozajista zajímavý nejen pro ty, kteří milují klasickou fantasy. Určitě, neboť dvojka je krvavější, brutálnější a temnější. Právě kvůli tomu mě některé knížky nalákají. Dobře, jsem spíš na sci-fi, jenomže dvojku tohoto kousku mám v knihovně a to je první krok k zakoupení jedničky a přečtení obou dvou.
Na Pragoconu jsem se účastnila několika přednášek, bodů programu, či jak tomu chcete říkat. Byly to dvě sobotní přednášky Františky Vrbenské, které během čtyř hodin představily ženy válečnice ve všech směrech a podobách. Od těch bájných z našich legend, přes ty vybájené (Xena a Gabriela rozhodně nechyběly), až po ty skutečné, dnešní, novodobé mučednice, které získaly a udržely si své postavení mnohdy různými způsoby (ať už silou osobnosti, nebo krásou zevnějšku). Některé zemřely ve stáří, některé vinou atentátu. A mnoho z nich ještě stále dlí mezi námi a čeká na svou příležitost a vhodnou dobu.
Byla jsem se též podívat na vyhlašování soutěží, z nichž zejména "Dřevěný turek" mi málem způsobil zástavu srdce. Již po druhé se potvrdilo, že střeva nejsou jen součástí mého zažívacího traktu, ale že u mě existuje i jedno na básničky.
Hned poté jsem se vyděsila znovu, a sice proto, že v místnosti, kde se konal literární workshop bylo nějak nebezpečně moc lidí. Vzhledem k tomu, že hrdinkami ws byly jen dvě povídky, z nichž jedna byla moje, jsem se děsila okamžiku, kdy mi ji začnou brutálně rozebírat a drsně kritizovat. Tak strašné to nakonec nebylo. Odnesla jsem si opět jen to co, co jsem očekávala, tedy ponaučení, pár nápadů a dobrý pocit.
Děkuji mockrát, uvidíme se příště.
Stejně tak se ráda uvidím z každým, kdo přijede na další z nekonečné řady conů, ať už jakýchkoli.
Ten nejbližší bude S-con, na který tedy určitě přijedu.
O co jste přišli:
Namátkově vybírám z programu to, co jste si na Pragoconu mohli vychutnat. Snad některé z vás, kteří ještě stále váháte, bojíte se přijet, nebo si myslíte, že si budete připadat divně, nalákám na mnohé zajímavosti, scifistické skvosty a fantastické perličky.
Věřte mi, i já si poprvé připadala divně. Nevěřila jsem totiž, že jsem ve svých zálibách naprosto normální.
Pátek:
- Koně v dějinách Země. Koně ve fantasy z pohledu čtenářů i postav (Tiara)
- Taneční show - Legenda o Falcokněžníkovi (mimochodem skvělá).
- Nelegální stahování souborů (Tomáš Brukner)
- Star Trek - Představení klubu UPKB (Korax)
- Star Wars - ženy na temné straně (Darth Zira)
Sobota:
- ženy v průběhu věků (Martina Rael Kouláková)
- Pohled do šatníku průměrné Indky (Jana Kotíková)
- Bojová umění (Veronika Anor Partiková)
- Malá taneční dílna intuitivního a orientálního tance (Jana Raila Hlavsová)
- Teorie warpu (Zephran)
- Jak bude vypadat svět za pět, nebo padesát let? I o odlišnosti futurologických předpovědí (Jíta Splitková)
- Částicové urychlovače současnosti i budoucnosti (Michal Marčišovský)
- LARp - Lykantropové, lovci versus Greenpease
A to byl jen zlomeček toho, co bylo na programu.

Pragocon 2006

16. června 2007 v 16:58 | Jana Dvořáčková |  Reportáže

aneb stýskání po ST
Hned ze začátku bych chtěla podotknout, že jsem nebyla sama, komu se citelně stýskalo po Star Treku. Projevovalo se to letargií, bezcílným chozením po chodbách školy a snahou, alespoň koutkem oka někde zaslechnout ona dvě slůvka začínající na ST.
Jinak řečeno, čekala jsem alespoň něco málo, když nepočítám několik fanoušků seriálu, které jsem zahlédla dokonce celým okem (nejen koutkem). Věnovali se však jiným aktivitám, například Star Gate. Tímto jim odpouštím.
Předehra k Pragoconu:
Málem jsem nejela, vzhledem k naprosté ignoraci zaměstnavatele, který mi nejprve nechtěl schválit dovolenou. Mezi námi, stejně bych jela, jen bych se pak asi neměla kam vrátit.
Jeho tvrdé srdce a natvrdlou mysl obměkčil monolog.
Vždyť akce se spoustou:
- přednášek odborníků
- filmových projekcí
- besed se spisovateli a
- vyhlašováním výsledků několika literárních soutěží, je pro duševní rozvoj jedince (fanouška sf a f, což jsem mu o sobě mimochodem neřekla), přeci tak důležité.
Evidentně to zabralo.
Pátek
Z Příbrami - mého domova, přestože bych nejraději žila jinde (například na Marsu), jsem vyrazila v pátek před jedenáctou hodinou. Cestou jsem na chvíli zapochybovala, jestli jsem nesedla do jiného autobusu, neboť koncentrace důchodců, kteří se tolik vyžívají v jednodenních zájezdech byla tak vysoká, že byla cítit i ve vzduchu.
Naštěstí se to dalo tu hodinu vydržet. A vyvětrat.
Na con jsem dorazila se zpožděním. Už přes hodinu tam na mě netrpělivě čekala kamarádka Hanina Veselá, která ale moc vesele nevypadala. Chvílemi jsem měla dojem,… jakoby mi chtěla něco udělat.
Ještě, že tam bylo tolik lidí.
Seděly jsme v čajovně a spolu s Milanem Petrákem, jehož určitě znáte (například z Ikarie), probírali jsme věci důležité, tajemné, zajímavé - tedy psaní a jeho úskalí.
Jen mě mrzelo, že se nemohl zdržet déle, domluvena jsem byla jen s Haninou, které se tímto ještě jednou přede všemi omlouvám za to, že jsem se opozdila.
Páteční program sliboval mnohé i pro tři dobré duše, které mne, (nebo já je) na Pragocon doprovodily - Helenu Bendovou, (které se mimochodem také stýskalo po Star Treku), Neo Otaku, (jejíž úžasné grafické výtvory naleznete na stránkách www.manga.cz) a jejího přítele, (jehož jsem neměla moc času poznat). Trojice zamířila do bloku Mangy, kde se rozhodla strávit celý zbytek pátečního večera.
Stejně tak já jsem trávila pátek v čajovně, přestože program sliboval věci zajímavé, těšila jsem se spíše na sobotu. Páteční návštěva conu, byla jen takovým zahřívacím kolem.
Sobota
Na místo konání conu jsme dorazili asi tak po desáté dopoledne. Trojice se opět odpojila a zmizela v temné místnosti na patře s Mangou.
Já zamířila do literárního bloku, čekajíce na Haninu, která měla dorazit o něco později. V podstatě velkou část sobotního dne, hodlala jsem se věnovat literatuře.
Vyslechla jsem přednášku Adély Vaňkové - O hrdinech kladných i záporných, kde jsem se poučila o tom, jak nejlépe propracovat hrdinu (ku) tak, aby se čtenář trápil i nad osudem naprostého padoucha, zlouna a možná i naopak přemýšlel nad tím, proč jsou klaďasové v povídkách někdy tak zatraceně, obětaví, racionální, ale mnohdy i hloupí.
Asi jsem trochu zaujatá, neboť mě vždycky přitahovali zlí záporáci, od kterých se nedá čekat nic jiného, než podraz. Právě proto jsem byla příjemně překvapena tím, jak lehce jde obě role prohodit a čtenáře tak dokonale zmást.
Jakožto začínajícího pisálka mě zákonitě zajímala i následující přednáška Petra Urbana na téma Atmosféra, což je věc se kterou se mnozí (včetně mě) dosti perou a některým (hlavně mně) se zajímavé nastínění té pravé atmosféry nikdy nepovede.
Přednáška mne přesvědčila o tom, co si říkám už hodně dlouho, a sice, že spěchat s dokončením povídky se nikdy nevyplácí.
Dívčí styl psaní dam Petry Roubalové, Lucie Lukačovičové, Báry Beránkové a Adély Vaňkové jsem vyslechla jen kousek, neboť mě lákalo volání osamělých knih v přízemí, toužících po koupi. Nutno podotknout, že jsem na minulém Pragoconu strávila prohrabováním krabic dlouhé hodiny a pak se celý den nosila s kilogramy pokladů. Letos jsem zakoupila pouze jednu knihu Davida Webera. - další z řady o odvážné kapitánce Honor Harringtonové.
Kdo ví, možná jsem tušila, co se stane večer…
Hanina dorazila něco po jedné, vyrazily jsme tedy do čajovny.
Ve tři nás čekala přednáška Františky Vrbenské - Per aspera ad astra, volně přeloženo jako Utrpením ke hvězdám, přestože bych spíše, snad možná šťouravě řekla Přes překážky ke hvězdám, ale nejsem expert a vlastně na tom ani nezáleží.
Důležité je utrpení.
Dozvěděla jsem se mimo jiné i to, jak šikovně a mnohdy dosti morbidně lze trápit, mučit, trýznit a nakonec likvidovat, a to jak duševně tak i fyzicky hlavního hrdinu příběhu.
Některé formy mučení zdály se mi opravdu dosti drsné. O tom by konec konců mohla vyprávět Hanina, která studuje historii a právo, a tedy ví lépe než já, která jsem pouze přečetla zajímavou knihu pod názvem "Historie trestu smrti," (vřele doporučuji), jak lehce, přitom bolestivě lze lámat lidského ducha skrze bolesti tělesné.
Zajímavou přednášku měl i Leonard Medek, kterého jsem o několik hodin později zoufale sháněla za účelem podpisu jeho sbírky básní.
Bohem snadno a rychle, aneb vytvořte si vlastní svět byla zajímavá, leč nevyslechly jsme jí celou, neboť jsme s Haninou zamířily do přízemí.
Vyhlašování výsledků literárních soutěží O dřevěného Turka, ve které jsem pro mne naprosto nečekaně, získala prvenství v kategorii poezie a pět knih, z nichž dvě jsem si nechala podepsat (odtud to odpolední tušení nečekaného knižního přírůstku) a Loutnu barda Marigoulda, kde zase vítězství slavila Hanina Veselá, se nejprve nekonalo tam, kde se konat mělo. Na druhou stranu jsme se alespoň protáhly. Při tom jsme potkaly Jirku Sedláčka, který se stejně jako my umístil v později vyhlašované Rokli šeré smrti.
Poznámka autorky:
Normálně se nemám čím chlubit, tak omluvte mé chvástání se ve stylu Ivánka z Mrazíka a odpusťte mi.
Děkuji.
Ještě před tím jsme se však málem stali účastníky LARPu, který zaváněl nemrtvými. Prchli jsme a pak jen sledovali jeho průběh (hloučky honící se po chodbách).
No, snad příště.
Zápisek do diáře:
Na každý další con, nosit s sebou česnek, kříž, svěcenou vodu, svaté texty všeho druhu, provaz………., čert ví, co ještě na upíry platí………. Každopádně nejméně o tři zavazadla víc.
Sobotně večerní část programu (tedy ta soutěžní) se dle mého skrovného soudu pořadatelům lehce vymkla kontrole a začala tak trochu žít vlastním životem (nechci říct, že si uvědomila sama sebe a začala se učit geometrickou řadou), ale vypadalo to podobně, což neberte jako výtku, ale spíš jako zajímavé zpestření.
Po skončení Pragoconu jsme ještě pořádali dva soukromé cony u Heleny doma:
Lékcon, zaměřený na hledání prášku proti bolesti hlavy, která mě celý den trápila
a
Žracon, který byl věnován výhradně pojídaní sýra, oliv a kešu oříšků.
V neděli, protože jsem odjížděla domů poměrně brzy, jsem se už Pragoconu neúčastnila.
Celkově myslím, až na to stýskání po Star Treku, (ještě teď se mi očka zalévají slzami upřímnosti), že se letošní Pragocon opět vyvedl jak nejlépe mohl.
Nezbývá mi, než se těšit na příští rok.
Těším se už teď.

Rinceoiri a Jana Šouflová v Příbrami

16. června 2007 v 16:55 | Jana Dvořáčková |  Reportáže

Dne 26. ledna 2007 od osmi zhruba do desíti hodin večer se v Příbramském divadle Antonína Dvořáka konalo v pořadí již druhé vystoupení Rinceoiri - české skupiny irského tance a stepu (první proběhlo zhruba před rokem). I letos přijeli do Příbramě díky společnosti Andante, která zastupuje české umělce v rámci pořádání koncertů a festivalů v zemích Evropské unie.
Několik otázek na majitelku společnosti Ivu Klusalovou, která mimochodem vše výborně zorganizovala, měli i redaktoři Příbramského deníku z jejichž stránek jsem se bohužel o skupině dozvěděla nejvíce, protože oficiální stránky skupiny www.rinceoiri.cz, nefungují.

Všech takřka pět set lístků na představení bylo beznadějně rozebráno už na přelomu roku. Měla jsem štěstí a stihla si zakoupit dva do čtvrté řady na balkón, odkud bylo nádherně vidět. Nejprve jsem měla strach, že mi výhled zacloní nějaký vysoký neurvalec, který nebude reagovat na moje prosby o trochu prostoru. To se mi ostatně stává v kině. Tady se naštěstí nic takového nestalo. Na druhou stranu kdyby ano, mohla bych se alespoň zaposlouchat do hudby, kterou jsem si zamilovala. Musela jsem se obdivovat vytrvalosti tanečníků. Detaily jejich tanečních kreací se kolikrát nedaly stíhat.
Jak už bylo řečeno, večer se nesl ve znamení irských tanců. Doprovázely ho ale také příjemně nostalgické hudební vložky harfenistky, spisovatelky a malířky Jany Šouflové, kterou jsem měla možnost především slyšet například na Taurconu 2005 v Nymburce, Taurconu/Parconu 2006 v Neratovicích, nebo na Tolkienconu 2007 v Praze. Určitě si nenechám ujít její další vystoupení, jakožto i vystoupení Rinceoiri, kteří k nám, doufám opět zavítají.
I přes mrazivé počasí venku, hřálo mě na duši, že jsem do divadla šla. Určitě ne naposledy.
Pokud byste snad zatoužili po tom přidat se, naučit se byť jen základy, nebo prostě jen pobýt s lidmi, kteří se irským tancům věnují, je tady Rinceoiri každoročně pořádaná Letní škola irských tanců, kam může přijít i naprostý začátečník a něco se naučit, dozvědět...
Tak doufám, že další a další vystoupení Rinceoiri, bude doprovázet hojná návštěvnost, prima atmosféra a zájem.
Díky za krásný zážitek.
Jana Dvořáčková
Několik dalších odkazů:
Největší české stránky o Irsku:
Pozvánka: Deset let irského tance v České republice
Stránky Jany Šouflové:
Bratrstvo Keltů:

Stříbrná bula 2006

16. června 2007 v 16:36 | Jana Dvořáčková |  Reportáže

Stříbrná bula jest soutěž relativně mladá., neboť letos (2007) postoupil do druhé fáze dvouletého běhu teprve čtvrtý ročník vydáním čtvrté sbírky básní Pár střípků 2007. Do nových Střípků bylo vybráno 76 děl od 44 autorů z celkových 210 od 71 přispěvovatelů. Zájem o soutěž neustále a potěšeně roste, rok nazpět proběhl výběr jen z 91 básní od 35 autorů! Aby se umožnila čtenářům při "porotcování" co největší nestrannost, tradičně nenesou básně jméno autora, ani věkové označení skupiny. Záleží jen na čtenářích, jaké básně dojdou ocenění.

Ročenku lze mj. získat v knihkupectví U Stříbrného groše v Kutné Hoře či objednat na el. adrese: vzdorospolek@centrum.cz za lidových 45,- Kč.

Zároveň je už od března 2007 vyhlášen sběr básní do pátého ročníku, takže vy všichni profesionálové i amatéři, kdož pokoušíte veršotepecké umění, neváhejte a přispějte svou tvorbou. Representovat bude vás samotné a současně i soudobou básnickou produkci.
Lekce z historie:

Pořadatelem setkání a organizátorem soutěže (počátek 2003) je literární sdružení Vzdorospolek, o němž, stejně tak jako o soutěži samotné, se více dozvíte na adrese:

Já sama se o této soutěži dozvěděla krátce před uzávěrkou minulého ročníku, tedy toho, u jehož vyhlášení vítězů jsem letos 27. dubna byla.
Slavnost se konala v Kutné Hoře, v krásných prostorách královského přijímacího sálu Vlašského dvora. Bylo tam chladno, ale příjemně.
Proč Stříbrná bula: bula značí v jazyce nemrtvých latiníků puchýř, bouli - a stříbrná je kvůli genetické vazbě soutěže na Kutnou Horu.
Celkové hodnocení čtvrtého ročníku: jasně patrný kvantitativní (víc básníků a jejich děl, množství hlasů) i kvalitativní (hezčí sborník, zodpovědnější sponzoři a zbrusu noví vzácní hosté z domova, ciziny i Prahy) oproti létům předchozím, doufejme, záhy projeví se i v nově zřízené kategorii autorů nad třicet let, která se ve třetím ukázala trochu nudná, přestože z ní nakonec vyšel celkový vítěz.
Junioři v tom třetím porazili seniory počtem svým i počtem svých nul - tedy děl s nezřídka dobrou odezvou u kritiky (letos se úlohy kata schopně ujala Hester), která seznámila všechny přítomné se svou stručnou a věcnou kritikou všech děl. Je smutné, že to, co se jí líbilo (a mě většinou také), vzbudilo u čtenářů/hlasujících dost malou odezvu. O čem to svědčí, to netuším, ale vzhledem k tomu, jak to dopadlo, si nemám nač stěžovat.

Léta minulá:
Tady je odkaz na vítěze předminulého ročníku, báseň Vlaďky Dvořáčkové (netuším, jestli nejsme příbuzné).
Mimochodem ve mě moc pozitivních pocitů nevzbudila, ale kdo říká, že záleží na mých pocitech. Lidem - hlasujícím, kteří si sborník zakoupili, se evidentně líbila a já proto musím být ticho.
Ale rýpnout si mohu.
Letošní vítězná, (tedy celkově, jinak byla druhá v kategorii nad třicet let), báseň "Jsi" Pavla France, která nakonec získala Bulu s ohledem na lepší průměr bodů na dílo své kategorie se nesla v podobném duchu, i když dle mého skrovného soudu byla o něco lepší, nebo alespoň mě řekla mnohem víc.
A tady je ještě odkaz na první ročník soutěže a jeho vítěznou báseň:
Letos
27. dubna 2007 se do Kutné Hory sjelo několik desítek poetů, aby byli svědky odhalení tajemství, které bylo před nimi skrýváno do posledního okamžiku.
Abyste byli trochu v obraze, probíhá to takhle:
Vyhlásí se soutěž, téma je na každém z vás. Můžete napsat milostnou báseň, ódu na práci, mrazivě hororové verše, báseň humornou, smutnou, zveršovat skutečný příběh... Můžete se vyřádit, jak chcete, samozřejmě v mezích slušnosti.
Vloni do soutěže došlo 91 básní od pětatřiceti autorů, ale v ročence Pár střípků 2006, kde se soutěž zobrazila, bylo otištěno na podkladě výběrčích jen 50 básní od 29 přispěvovatelů.
Kdo vybírá? Členové Vzdorospolku nikoliv, ti jsou pouhými zprostředkovateli! Výběrčí vzešli z odborných řad jmenovaných od institucí, co se poezií zabývají profesionálně, jakož i vítězové minulých kol.
Výsledky soutěže:
Kategorie nad třicet let:
1. pro malou účast autorů se první místo nevyhlašovalo
2. Jsi - Pavel Franc (Kutná Hora)
Hlavní sponzor letošního ročníku České Dráhy, a. s. věnoval autorovi dvoudenní vlakovou síťovou jízdenku 15+ na 2. třídu na víkend 26./27. května (580,- Kč).
Trofej na jeden rok předaly České dráhy, a. s. v zastoupení personálního ředitele Mojmíra Bakaláře - díky jejich podpoře může kulturně poetický počin pokračovat dál. Bez finanční podpory... nebylo by ničeho.
3. pro malou účast autorů se třetí místo nevyhlašovalo
Kategorie do třiceti let:
1. Poesie - Johanna Lee Fialová (Praha) Oceněna byla kilometrickou bankou 2000 (1400,- Kč) od Českých drah.
2. Barvy samoty - Robert Hladil, který získal od pořadatele Vzdorospolku krásný keramický čajový servis z ronovské dílny paní K. Vanišové, předala ho Martina Falvey z nakladatelství M E Z E R A, které ve svém "Rádci..." mj. šíří informace o tomto literárním projektu.
3. Pouze jedno - Jana Dvořáčková (Příbram). Město Kutná Hora v zastoupení místostarostou Václavem Vančurou jí obdarovalo pamětním stříbrným grošem a kutnohorské knihkupectví U Stříbrného groše předalo knižní dárky.
Jedna kniha byla ještě postoupena vylosované čtenářce Daniele Sršňové z Prahy. Všem umístěným básníkům a vylosované čtenářce věnovalo nakladatelství M E ZE R A po jedné ročence "Rádce pro začínající spisovatele, novináře a překladatele 2006/2007".
V průběhu slavnosti recitoval většinu děl ze Střípků oslovený znalec rétorského umění Milan Caha z Prahy. Bravurně se ujal této těžké role a při některých básních bylo požitkem naslouchat mu. Nezapomenutelně vytvořil duet s autorkou Lenkou Černou také z Prahy přednesem jejího díla O zakletém duchu, uvězněné pradLence a třech podivných úkolech. Kdyby je čtenáři slyšeli, na tisíc procent by nesvítila v tabulce hlasování ta smutná nula bodů pod tímto dílkem.
Hostem pořadatelů poetického klání ve Vlašském dvoře byl Stano Háber z Bratislavy - slovenský autor deseti publikací (např. mystický román Najvyšší a najnižší). Jeho knihy tam bylo možné pořídit i s podpisem a věnováním v závěru akce.
Z jeho vyprávění šel trochu strach. Vyprávěl o hrůzách války, o dětské statečnosti a smutných očích malých sirotků, jakož i o veselých věcech, které ho v té době provázely.
Na závěr:
Tak jako sláva kutnohorského dolování, věkové gotiky, baroku (dynamického, klasického, gotizujícího, selského, podnikatelského…), loňské sněhy… stalo se i letošní vyhlášení jedinečné soutěže tím, kam spějeme všichni - minulostí.
Přiznám se, že tento článek jsem z velké části nepsala já. Jen jsem poskládala pár střípků, které mi Jirka Bruthans, otec (to zní divně, spíše strůjce) celé soutěže, poslal na e-mail, za což mu děkuji - za tohle, i za krásné páteční odpoledne 27. 4. LP 2007.
Prameny:
Bula s "C" - Jan "Colega" Bill
Kutná Hora v obrazech - Jiří "Kolega" Bruthans
A pár mých postřehů...

Scon 2007

16. června 2007 v 16:34 | Jana Dvořáčková |  Reportáže
Asi začnu trochu netradičně, ale doufám, že to nebude vadit.
Jak se tak ohlížím zpět po tom množství conů, které jsem navštívila, musím se až pousmát nad tím, co všechno jsem stihla v tak krátkém čase v porovnání s časem, který jsem trávila prostým posedáváním doma a závistivým čtením poutavých reportáží někoho jiného. Já vůbec žila více méně sama se svou zálibou/úchylkou/šílenstvím, a o to větším šílencem jsem se stala, když jsem zjistila, že to mohu sdílet doslova se stovkami lidí. Včetně Sconu bylo těch akcí už pěkných patnáct. První v červnu 2004.
Teď jsem ráda, že už o tom můžu i psát.
Na Sconu, přiznám se bez mučení, jsem byla jen v sobotu. Páteční účast mi zmařila pracovní odpolední. V neděli jsem to neplánovala. Jednak bylo moc krásně, takže jsem po dlouhé době trávila první opravdu slunečný den venku a pak zamířila směr Příbram.
Historicky první a doufám, že ne poslední Scon se konal ve dnech 30.března až 1.dubna v budově Obchodní akademie ve Svatoslavově ulici. Jeho pořadatelem byla Asociace pro Popularizaci a Rozvoj Science Fiction.
Jen tak na okraj. Hodně mě pobavilo, jen v dobrém, samozřejmě, když jsem se na stránkách Sconu dočetla, že se akce koná v památkově chráněné budově. To by mohlo podivně dopadnout u jiných akcí, ale je vidět, že sifisté jsou skupina spořádaná a slušná.
Vyloženě scifistická akce mě lákala, neboť zatím všude, kde jsem byla se program vždy nějak prolínal s čistou fantasy. Program Sconu sliboval nejen Star Trek, Star Wars a Star Gate, ale třeba i náhled do světa Honor Harringtonové - neohrožené to kapitánky ze světa Davida Webera, který si pomalu ale jistě začínám zamilovávat, nebo velmi bohatý program literárního bloku.
Hned po rozkoukání, jen pro takový malý rozjezd, zabrousila jsem do toho, co je mi blízké a shlédla hned několik velmi povedených Star Trek music videí, tématicky rozdělených podle jednotlivých ST sérií. Když se mě někdo zeptá, která z nich je mi nejbližší, odpověď není jednoduchá. Mám oblíbené postavy, oblíbené soundtracky, knihy a filmy, ale sérii jako takovou, tu ne. Ve všech je totiž něco, co je pro mě dělá jedinečnými.
Videa většinu měli na svědomí zahraniční autoři, ale a nejen na Sconu, našlo se pár vynikajících českých kousků.
Ve Star Trek světě jsem setrvala na další část programu, kterou byla (tedy do doby, než jsem se koukla na anotaci) trochu záhadná Idéé fixe, a sice velmi zajímavá přednáška o Star Trek hudbě. Probralo se šest skladatelů, mezi které patří například Jerry a Joel Goldsmithovi, nebo James Horner, kteří se na ni po celá ta léta podílejí a pak jednotlivé soundtracky, či konkrétní hudební témata ve ST. Nejen mě připadalo velmi pravděpodobné, že přednášející má hudební vzdělání (že by potají skládal hudbu k jedenáctému celovečernímu filmu?) To je jen výplod mé mysli, ale kdo ví jaké talenty se mezi fanoušky mohou skrývat.
Po Star Treku následovalo něco opravdu nechutného, odporného a doslova ke zvracení, a sice Silverův dvouhodinový brutálně hnilobný maratón nechutností na téma 100 a 1 způsob, jak se nechat zabít. Vzhledem k tomu, že okna v místnosti nešla zatemnit, nebylo toho z promítaného materiálu mnoho vidět, což je nakonec dobře, neboť si nejsem jista, jestli bych chtěla vědět, cože měli přítomní předtím k obědu.
Staré "dobré" horory většinou z poslední čtvrtiny dvacátého století pro mě měly něco do sebe, když jsem byla malá. Třeba když jsem se po shlédnutí Hřbitova domácích zvířat asi týden bála naší kočky a sousedovic psa, v zimě si připadala stejně vyděšená, jako polárnící v Carpenterově Věci, či zásadně nechodila na hřbitov asi proto, abych tam nepotkala mátožná stvoření živící se výhradně lidskými mozky.
Jak čas běžel, scénáristé vymýšleli čím dál vymakanější způsoby, jak zlikvidovat co největší počet lidí, jak tomu bylo například na začátku Lodi duchů.
A mě tak napadá, že podobných přednášek by se mohla najednou vyrojit spousta.
Kdo bude mít nějakou další?
100 a 1 způsob, jak navázat kontakt s cizí rasou
100 a 1 způsob, jak...
Po dvou hodinách se smrtí následovala příjemná hodinka s Janem Kovanicem a přednáškou o sci-fi jako literatuře faktu, na které se také přišlo na věc velmi podivnou. Jak jde doba a knihy se dočkají několikerého vydání, občas se stane to, že první jaksi není totožné se druhým, či třetím vydáním jedné knihy. Zmatený čtenář coby dítě si pak za desetiletí může vybavit něco, co v novější verzi mělo být, leč není.
Upřímně si myslím, že se změnou doby by určitě nějaké drobnější úpravy textů jít měly, ale zároveň by mě zajímalo, kam až to dojde za sto, dvě stě let třeba s našimi současnými sci-fi autory.
Poté následovala hodinka na oběd. Toastíky byly toho dne obzvláště křupavé. To byla jen narážka na další část programu. Opět ve ST bloku bylo na pořadu divadelní představení, jehož premiéra, kterou jsem neviděla, neboť jsem se tehdy usídlila v literárním bloku, se uskutečnila již na letošním Pragoconu.
Kapitánův praporčík byla hra na motivy jistě všem dobře známého Císařova pekaře. A protože jsem ten film nedávno viděla, zážitek z představení byl o to lepší, neboť jakoby už tehdy věděli, že filmový alchymista Scota v budoucnu jakoby z oka vypadne startekovému inženýrovi Scottymu.
Fenomén William Shatner, to byla další přednáška, kterou jsem navštívila. Jak všichni jistě dobře víte (nebo nevíte), William Shatner ztvárnil kapitána Kirka ve ST-TOS ze šedesátých let a pak i v sedmi celovečerních filmech. Předváděná prezentace nám představila jeho život a filmografii. Jakoby ho jeho předstartrekové filmy na roli kapitána již připravily. A to jsem si vždycky myslela, jak těžké muselo být zahrát to, či ono. Minimálně důvěrné scény nacvičovat nemusel. Zajímavé je, že má, tedy alespoň podle toho, co jsem si stihla zapamatovat, jen tři děti (tedy... na Zemi).
A ještě podivnější bylo pozdější zjištění, že i když já je (myšleno ST hrdiny) vidím takové, jak mi je předkládá seriál, ve skutečnosti patří již ke generaci mých prarodičů, což je pravda trochu děsivé.
Tvůrčí proces tvůrčího psaní v sobotu nebyl. Namísto něj byla neméně zajímavá přednáška o Stanislavu Lemovi, v jehož duchu se neslo více přednášek toho dne.
Později večer se promítal i film Solaris natočený na motiv jeho stejnojmenného románu.
Uspokojit všechny tak, aby stihli na conech navštívit vše, co by je zajímalo není a asi nikdy nebude v lidských silách. Asi proto se mi kryl galavečer s přednáškou Františky Vrbenské, na kterou jsem později stejně šla a nelitovala jsem, přestože dění v tělocvičně se neslo v duchu skvělé zábavy a nekonečných záchvatů smíchu.
Mimo jiné se vyhlašovaly výsledky třetího ročníku Rokle šeré smrti a KONEČNĚ se rozdávaly sborníky z ročníku předchozího, což jsem uvítala, neboť tam mám dvě povídky. Jen mě trochu mrzí to, co tu nechci rozebírat a co s Roklí souvisí. Původně jsem o to chtěla mluvit tam, ale nechtěla jsem oběma stranám kazit večer.
Nebo možná náznak:
Když seženu tři sponzory, kteří mají zájem přispět cenami pro vítěze, je sprostá drzost ozvat se jen dvěma. Měla jsem tušit, že budu za hlupáka, když jsem do toho šla, ale netušila jsem, že mě to bude i mrzet. Jenomže já jsem prostě ten hodný blbec, který se s dobrými úmysly prostě nacpe všude a pak se jen diví. Psát sáhodlouhý omluvný mail za někoho jiného je sice věc, která mi problém nedělala, protože omluvit se bylo třeba, ale už také vím, že dát se k Temné straně by nebylo tak těžké.
Tím jsem s Roklí skončila a nadále a nikde se o ní už nebudu zmiňovat.
Je mi to líto.
Dobrý sluha, ale zlý pán. Nevěděla jsem, co si pod tím představit a pak tiše seděla a užasla nad diskusí přítomných na téma, prostě a jednoduše řečeno Roboti.
Debata se nesla v duchu budoucnosti nově vznikajícího druhu, který ať chceme, nebo ne, stane se jednou nedílnou součástí lidstva. Otázek, na které by prostý smrtelník rád znal odpovědi bylo mnoho.
Roboti nebudou na stejné úrovni jako my, dokud nebudou mít svoji kulturu.
Jenomže jak si ji utvoří v lidské společnosti?
Jak budou řešit citové problémy a budou mít vůbec city takové, jaké máme my?
Budou se pak považovat za lidi, nebo budou hledat vlastní způsob uplatnění se v cizím světě, který je zároveň ale i jejich vlastním?
Jak budou na roboty, jako na pomocníky v domácnosti nahlížet starostlivé matky, které jim svěří své potomky?
Bude vám vadit, když vás budou roboti operovat?
Je lepší, když vypadají jako lidé?
A nebudou se pak rozdíly mezi roboty a lidmi stírat?
Co z toho může plynout?
A chceme, aby se něco takového vůbec stalo?
Je vůbec důležité to, co chceme?
Popravdě, z toho mi šla hlava kolem. Nedávno jsem dočetla Asimovův román Já Robot a upřímně si nejsem tak docela jista, jestli bych se k robotům stavěla stejně, jako hrdinové některých jeho povídek - jestli bych je dokázala přijmout jako sobě rovné. Jestli bych s nimi dokázala bez obav pracovat a žít a třeba jim i svěřit svůj život. Pravdou je, že to už nevědomky dělám teď, jenomže teď mám ještě možnost volby.
Co když bude možné číst lidské myšlenky? Prý se už takové pokusy úspěšně provedly. A potom, pokud to bude možné, bude také možné, že individualita každého člověka bude odsunuta někam do pozadí.
Potom bude trochu více patrné, že těmi roboty jsme vlastně my sami.
Kdybych s tímto pocitem z conu odešla, jistě bych dokázala na toto téma napsat mnohem více, nežli pár krátkých postřehů do reportáže. Tak možná příště, neboť jsem neodešla. Až do sobotní půlnoci jsem poté s přáteli seděla v improvizovaném bufetu a pila čajík, příjemně si popovídala na téma Star Trek (pro Haninu: Slibuji, že už tě tím nebudu mučit. Nebo tě možná jednou přesvědčím, aby sis to zamilovala).
Doufám, že další Scon bude, protože pokud ano, tak tam budu i já

Tolkiencon 2007, aneb cesta tam a zase zpátky

16. června 2007 v 16:29 | Jana Dvořáčková |  Reportáže
Další z řady Tolkienconů, tedy setkání věnovaných dílu J.R.R. Tolkiena se konalo 12-14. ledna 2007 v budově ZŠ v Praze na Smíchově.
Na stanici tramvaje Bertramka nás nepřivítaly pochmurné tóny Mozartova requiem (viz. blízká usedlost, kde s manžely Duškovými umělec svého času pobýval), nýbrž zmačkané papírky, pytle s odpadem a všude se povalující psí hromádky.
Naše účast byla pouze jednodenní, ačkoli třeba v pátek by především Haninu zajímal křest průvodce Středověkým světem Míly Lince - vyšel už druhý díl. Koupila si ho v sobotu a kvůli podpisu odchytla alespoň ze začátku lehce zmateného ilustrátora. Určitě i páteční beseda - diskuse nad tolkienovskými fanziny a prací s tím spojenou mohla být zajímavá. Já šla na con ze zvědavosti. Tolkiena znám jen prostřednictvím filmů, knihy jsem nečetla, ačkoli jsem k tomu mnohokrát dostala příležitost. Přeci jen je mi bližší sci-fi. Chtěla jsem nasát atmosféru, načerpat inspiraci, nebo se prostě jen podívat tam, kde jsem ještě nebyla.
Protože kolem desáté, kdy jsme na con dorazily, neběželo zrovna nic, co by nás zajímalo, zašly jsme do čajovny (toho dne rozhodně ne naposledy) a při dvou konvičkách ovocného čaje (ananas s hruškou a havaj) probraly samé hrozně důležité věci.
Od jedenácti běžela přednáška se zajímavým názvem "Tvorové hryzající v temnotách." Její obsah už ale tolik zajímavý nebyl. Nevíme proč, ale odpoledne nás program příliš nezaujal. Na přednášející zřejmě působilo prostředí školy natolik, že jak tahle, tak přednáška v tělocvičně "Etika a politika na Ardě," voněly spíš po filozofii, matematice, politologii (i když k té druhé to asi patřilo). Přesto mám ale dojem, že by se mělo na conech spíše odpočívat, ne poslouchat poučky.
Další na řadě bylo "Rozmnožování trpaslíků," které nás pobavilo a konečně navodilo správnou conovou náladu. Vždyť právě kvůli takovým perličkám se na podobné akce jezdí, nebo ne? Způsobů rozmnožování je hned několik:
- dělení (sekerou), kdy z jednoho trpaslíka vzniknou dva (i se sekerou).
- klasický sex (ovšem za předpokladu, že jsou trpaslíci oboupohlavní).
- výtrusy z vousů (z každého vypadlého vousu vznikne další jedinec)
- z vejce
- pučením (kdy na těle dospělého trpaslíka vyroste další a když je životaschopný, prostě odpadne
Následovaly "Tolkienovy ženy." Osobně bych to nazvala "Středozemě - kdo s kým," ale to bych asi mnohé jeho příznivce urazila. Průřez křehkými vztahy elfů a elfek, nebo spíš elfek a kvalitnější, leč méně trvanlivých lidských mužů, kterým stejně většinou daly přednost, byl dost jednotvárný. Možná by příště stálo zato rozebrat jen ty nejdůležitější z nich.
Odpoledne nás zaskočil kvíz v čajovně. Tiara se nás pokusila přemluvit, abychom roztřídily otázky týkající se Tolkienova díla podle obtížnosti. Protože jich však byl celý sáček, svorně jsme prohlásily, že k tomu nejsme dostatečně kompetentní, neboť se nám na první pohled zdají všechny velice obtížné.
Koncert Harfové společnosti byl jednoznačně nejlepší. Tělocvična se beznadějně zaplnila. Dokonce se mezi posluchače dostalo pár nástrojů a při jedné, ryze svatební skladbě jsme my všichni dělali kulisu. Ti, kteří na nic nehráli, napodobovali zvířátka, děti, nebo neidentifikovatelné tvory. My představovaly dvouhlavé stádo želv.
Když jsme byly na odchodu, v chodbě se zjevilo obrovské černé monstrum s velkými tlapami a dlouhým stříbrným mečem, které jsem stihla hrdinně předehnat. Za monstrem se vyvalila tlupa rytířů. Hanina vytáhla foťák a pronásledovala monstrum jako stín až ke schodům. Tam ho úspěšně předběhla, ale musela se hbitě přikrčit před namířenou špičkou meče, neb u monster se zřejmě papparaziové netěší valné oblibě. Já to vše sledovala z bezpečné vzdálenosti. Možné ohrožení života Haninu ale nikterak neodradilo. Stopovala monstrum dál - až do přízemí, kde se jí ho podařilo její starou zrcadlovkou zvěčnit.
Na programu bylo také divadlo. Škoda že jsme ho neviděly, stejně tak, jako jsme přišly o přednášku spojenou s diskuzí Františky Vrbenské "Prsten moci a jeho podobenství."
Mně jel poslední autobus domů a Hanina jevila známky ospalosti, nebo možná skrývala nějaké to zranění z boje.
(Mimochodem, kdo si s sebou nevzal pořadateli avizované přezůvky? Hříšníci, přiznejte se!) Nás se to netýká, my je s sebou měly (v batohu).
A malé vysvětlení:
Proč "tam a zase zpátky?" Inu proto, že se nám několikrát stalo, že jsme šly na přednášku, která jaksi neodpovídala tomu, co bychom čekaly, takže jsme třídu zase rychle opustily.
Děkujeme za pěkný zážitek a už teď se těšíme na další.

Taurcon/Parcon 2006, aneb co jste si přivezli z Neratovic

16. června 2007 v 16:27 | Jana Dvořáčková |  Reportáže

Tímto článkem nechci nikoho urazit, naštvat, ale ani chválit…
Pochopíte
Jednou, už je to hodně dávno se jeden z mých předků rozhodl, že už ho věčné chození krajem nebaví, sekl s kočovnickým životem a usadil se v kraji, který je už dlouho znám jako Česká republika.
Nevím, kdo to byl, jak se jmenoval, ani ve které bitvě padl (pokud nezemřel nějak jinak), ale každopádně může zato, že i já mám ducha toulavého, který se vydává tam, kde ještě nikdy předtím nebyl, nebo tam, kam se rád vrací. To byl případ Taurconu, který jsem minulý rok navštívila poprvé, ale už tehdy věděla, že ne naposledy.
Letos se tradiční fantasy Taurcon rozšířil o Parcon věnovaný věcem literárním a scifistickým a já se na něj opět rozjela.
Začalo to docela neškodně v sobotu ve čtyři ráno, kdy jsem vstávala, nutno podotknout, že ten týden už po šesté a vydala se směr Praha-Neratovice.
V Praze jsem potkala další dvě podobně toulavé duše: Haninu Veselou a Jirku Sedláčka, ne tak staré známé, zato dobré společníky, skvělé lidi, přátele.
Příjezd a ubytování:
V Neratovicích staví autobus na čtyřech místech. To poslední je paradoxně to nejbližší místu konání conu. Jenomže… byli jsme nedočkaví, takže jsme vylezli hned na první zastávce a pak se zděšením zjistili, že KD je úplně někde jinde.
Ve skupince s dalšími asi pěti lidmi jsme se vydali k cíli, spíše než s nějakou znalostí reálií města, hnáni strachem z toho, že se na místo snad nikdy nedostaneme.
Dostali jsme se, zaregistrovali (nutno podotknout, že lidé u registrace byli zmatení, za což pravděpodobně mohla předešlá probdělá noc) a obtěžkáni klíči od pokojů, vydali se hledat jakousi ubytovnu.
A přibližně od té doby mi bylo špatně.
Protože, a teď budu zlá, když se přihlásím jako jedna z prvních a dám jasně a dokonce česky najevo, že chci bydlet v hotelu, tak nemám zájem o zatuchlou krysí díru, kterou ta ubytovna rozhodně byla. Krom toho to musela být krysí díra pro velmi zámožné hlodavce, neboť dvě stovky za něco tak neuvěřitelně strašného už nikdy nedám.
Aby rozuměli i ti, kteří si to tak neužívali:
Společné sprchy by nevadily, pokud by se daly zamknout. Nemám nic proti tomu, aby se po mě šel koupat někdo jiný, ale nemám zájem, abych se musela koupat potmě ze strachu, že tam kdykoli vleze podivné individum, které by jistě neodešlo po prvním mém "kšá"
Nevadily by ani toalety, pokud bych ke vstupence dostala mýdlo a toaletní papír, což jsou věci, které prostě považuji za samozřejmé asi všude v civilizovaném světě, a proto kolikrát ani nemyslím na to, zda je s sebou vezu. Ne, že by se měli dávat na každém conu, ale měli by být alespoň k dispozici, což tady rozhodně nehrozilo.
A kdybych šla do detailů a chtěla se hrabat v titěrnostech, musela bych ještě připomenout, že celkový úklid, nebo spíše demolici, což by v tomhle případě vyšlo nastejno, by snesl celý blok ubytoven.
Chyba, odteď budu myslet na každou maličkost.
Samotné vybavení pokoje bylo také přinejmenším podivné. Jakože nejsem náročná, ale skříň by měla mít alespoň dveře, nebo křeslo by asi nemělo vypadat tak, že bylo sto let zavřené ve sklepě a asi tak stejnou dobu domovem rozličné zvířeny mikroskopických rozměrů (tady bych upozornila, že vážně vím, jaké okem nepostřehnutelné potvůrky na mě číhají například ve vlastním polštáři). Okno by se mělo dát zavřít. Dokonce jsem slyšela, že minimálně na jednom pokoji snad dokonce chybělo? No to snad ne. A dokonce do toho nepořádku (nechci říkat bordelu) ubytovali těhotnou.
Asi si řeknete, že jsem fajnofka, která brečí pokaždé, když si zašpiní ruce a která by se ve spacáku v tělocvičně nejspíše zbláznila. Ne, od tohoto conu vážně uvažuji o jeho koupi. Na ubytovně jsem se bála i sáhnout na kliku, v noci ze soboty na neděli mě požrali komáři tak, že vypadám jako zastydlý puberťák. Děkuji pěkně.
Pokud by se to mělo ještě někdy opakovat, mohlo by se lehce stát, že na otázku: "Co jste si přivezli z conu?" bych nemusela odpovídat, že nejen krásné zážitky, ale i tyto exotické choroby:
Mimo krysí díru
se děly úžasné věci, neboť program conu byl bohatý a zajímavý, což vím z důvěryhodných zdrojů, nikoli z vlastní zkušenosti, protože jsem letos změnila taktiku a namísto na přednášky, jela jsem tam kvůli lidem.
Nebudu ale tvrdit, že jsem se nebyla podívat nikde. Jirka Sedláček se od nás odpojil a vydal se na vlastní pěst zjišťovat, jaká překvapení ho mohou na takové akci potkat. Později na něm bylo vidět, že si to užil jako skoro každý, hlavně v sobotu večer.
Vzhledem k tomu, že jsme s Hankou poslaly povídky do workshopu, musely jsme podstoupit věc, které jsme se hrozně bály, tedy hodnocení našich výtvorů, které ale nakonec dopadlo dobře, (ne pro všechny účastníky). Odnesly jsme si ponaučení a také chuť to zkusit znovu.
Odpoledne jsme se s Hankou byly podívat na vyhlašování výsledků Zlaté zebry a Stříbřitě lesklého halmochronu. Klidně a bez mučení se přiznám, že v Zebře jsem dopadla dobře, v Halmochronu překvapivě, neboť povídkou bez bodu se mohu pyšnit jen já a pár dalších.
Určitě se zúčastním znovu.
Přednáška Františky Vrbenské "Záhada Kristova Vzkříšení," přestože nebyla vyslechnuta celá, na mně dost zapůsobila, ostatně jako všechny její přednášky. Františka Vrbenská je pro mě zárukou kvality a zdrojem informací, navíc podávaných naprosto úžasným a jedinečným způsobem a osobitým stylem.
Nesmím zapomenout ani na některé zahraniční hosty, jako například na spisovatelku Kirsten Jane Bishopovou, které u nás nedávno vyšel její první román "Vryté město," který si účastníci conu mohli zakoupit na místě. Odpolední posezení u stanu bylo přínosné už proto, že jsem zjistila, že jsem z jazyka anglického zapomněla méně, než jsem myslela.
Kirsten povyprávěla o svých začátcích o úspěších a neúspěších mladého spisovatele, o svých plánech do budoucna a zajímala se i o osudy a plány kolemsedících. Asi dost překvapena byla z toho, když ji Hanka později večer řekla, že vlastně každý tady u nás je spisovatel. V podstatě je to pravda, nemyslíte?
Podvečerní koncert nás zarazil, neboť byl v programu zmíněn stroze, takže nám uniklo, že se jedná o vynikající harfenistky Janu Šouflovou, Věru Kadeřábkovou, letos ještě s doprovodem, za což já osobně tvůrce programu nenávidím, neboť na minulém Taurconu jsem z tohoto vystoupení byla doslova unesena. Snad ve skrytu duše jsem doufala, že si je budu moci opět vyslechnout, což se mi letos povedlo tak z poloviny.
Mimochodem, hra na žábu mě dostala. Díky za krásný zážitek.
Dalším nepřehlédnutelným bodem večera bylo vyhlašování výsledků soutěží "O nejlepší fantasy" a "Ceny Karla Čapka." Gratuluji vítězům a štěstí popřeji všem, kteří se odhodlají k účasti v příštích ročnících.
Přiznám se, neúčastnily jsem se křestu knih, ani tomboly. Odešly jsme se občerstvit a trochu si popovídat s ostatními. Táhlo nás to za vůní grilovaného masa, čerstvého vzduchu a chutí pivka pro většinu účastníků a nealka pro mě. To asi také mohlo zato, že se mi chtělo spát už o půlnoci, proto vám bohužel nemohu sdělit některé pikantnosti, které se od hodiny mého odchodu na "ubytovnu" asi tak do čtyř do rána jistě děly.
Snad příště.
Na závěr
Doufám upřímně, že se příští Taurcon/Parcon, tedy pokud nějaký bude, bude konat. Je mi jedno kde, hlavně, když se tam sejde opět tak skvělá skupina lidí, kteří se tam, až na ty moje hrozné řeči o zdejším ubytování, ze kterých neslevím, ani kdybych dostala zaplaceno (i když…), opět sejdou.

Vzpomínka na oslavu narozenin Star Treku

16. června 2007 v 16:21 | Jana Dvořáčková |  Reportáže

ISS, 8. září 2066
Poslední hosté se odebrali do svých kajut už před hodinou. Na tuhle oslavu se jich sešlo opravdu dost. Necelé tři stovky tady a tisíce, ba desetitisíce lidí slavících ve svých domovech na Zemi. Ačkoli se kdysi tvrdilo, že počet fanoušků odkazu Gena Roddenberryho klesá, jen čas a hlavně dnešek ukázali, že tomu tak není a to je dobře. Krom mých současníků - dlouholetých přátel, přišly i jejich děti, vnukové, pravnukové, nové generace fanoušků nesmrtelného fenoménu. Dokonce jsem tu viděla i jedno nemluvně, kterému ještě sice tohle všechno nedává smysl, ale vím, že jeho rodiče se postarají, aby porozumělo.
Porozumí a až vyroste, najde v těch pětadvaceti filmech a deseti seriálech tolik co já v asi tak polovině v době, kdy mi bylo přes dvacet.
To už je tak dávno.
Na stolech chladnou poslední nedopité šálky kávy a čaje, ale to nevadí, na úklid bude čas ráno, protože teď je čas na to zavzpomínat si, strávit poslední zbytky radosti, ba dokonce euforie z toho, že se nám to povedlo.
Moje vzpomínky patří všem, kteří se od počátku až po dnešek na tvorbě seriálu… ne, světa, podíleli a na všechny, kteří u toho zůstali od dob svého dětství, až do stáří.
Jako já.
Je ticho a půl páté ráno. Zůstala jsem tu sama a s pohledem upřeným ke hvězdám, vzpomínám na uplynulá léta, protože kdy jindy, než po oslavě stého výročí, by se mělo vzpomínat na čas, který nás minul, na předchozí setkání fanoušků Star Treku, která obohatila můj život. Jen namátkově, vybrala bych třeba to čtyřicáté, které se konalo v Praze.
Je mi už sedmaosmdesát let, sté výročí vzniku Star Treku jsme oslavili právě zde, tak vysoko nad Zemí, jak nám to umožnil vývoj lidstva. Ne, necestujeme ke hvězdám, stěží jsme zřídili kolonie na planetách naší soustavy, ale ten první krok jsme udělali a to je to hlavní.
Zastřený pohled stařeny se zakalil slzami. Opřela se do křesla v rohu místnosti, po pravici temnou, tichou místnost, po levici průzor za nímž zářily miliony hvězd. Prsty se lehce dotkla chladného skla a zavřela oči.
Země, Praha, 23. září 2006
Člověk, ba snad dokonce i mimozemšťan by řekl, že toho dne byl obyčejný, nebo snad neobyčejně krásný srpnový den. Mělo to ale dva háčky. Nebyl srpen a navíc to byl den výjimečný tím, že se konala oslava narozenin. Ne těch mých, ale narozenin fenoménu jménem Star Trek, ačkoli já toho dne, sice o pár let později, přišla na svět také. Přestože jsem to nemohla nijak ovlivnit, je milé a na srdíčku hřející, když je to tak, jak to je.
Do Prahy jsem dojela už ve čtvrt na osm. Od půl jedenácté jsme měly s Helenou, mou kamarádkou, v plánu shlédnout film Star Trek Nemesis, takže jsem dojela k ní, chvíli jsme poseděly a celé natěšené, vydaly jsme se na akci.
Kinopremiéra po čtyřech letech byla bezvadná. Musím se přiznat, že jsem za tu dobu viděla tento film jen třikrát, takže slzičky na konci byly a budou asi pořád. Za Data je sice náhrada, ale už to nebude ono. Také doufám, že se odvážným pořadatelům vrátí alespoň část z určitě nemalých finančních prostředků, které do koupě vysílacích práv vložili. Určitě chtělo odvahu jít do něčeho takového už pro tu nejistotu a za to před nimi já osobně smekám.
Po filmu jsme si koupily čajík kapitána Picarda, tedy Earl Gray, který se podával bohužel jen v papírových kelímcích, takže nějaký ten keramický šálek by byl na místě.
Mimochodem, kdo mi poví, proč se proboha čaj dělá tak, jak se správně nedělá, tedy že se nejprve nalije horká voda a sáček dostanete zvlášť. Vraždila bych pokaždé, když to vidím. Vezme mi to chuť na cokoli jménem čaj. Ještě jednou mi tohle někdo předvede…
Ehm, to nic, to byla jen trocha potlačených Vulkánských emocí.
Tak dál:
U registrace jsme dostaly plechovku coly, visačku a program a hurá nahoru do sálu, kde se už chystalo uvítání, respektive Johansonovo startrekové curiculum vitae, kterému mělo být vyhrazeno více času už proto, že představit za hodinu celý Star Trek prostě nezvládne nikdo, ani Johanson, přestože je pravda, že on je kolikrát schopen doslova nadlidských výkonů.
Přeci jen, informací je moc a času bylo málo, takže se to nakonec o něco protáhlo a zato mockrát díky.
Na řadě byla další část programu - přednáška se zvláštním názvem "Zdravý zápal, vs. Fanatismus." To ve ST jde? Já vám nevím. Hranice u některých fanoušků prakticky neexistuje, u mě je, řekněme nepatrná, což bude asi jedním z důvodů, proč o mě doma pořád říkají, že nejsem normální, na druhou stranu mě pořád ještě nedali hospitalizovat.
Jenomže… mně se to líbí.
Ve stejnou dobu běžel v malém sále fanoušky vybraný nejlepší startrekovský díl. Zvítězil The Visitor (Návštěvník), petasedmdesátý díl DS9, který nemohu posoudit, protože jsem ho ještě neviděla. Časovky mám moc ráda, ale dle obsahu bych ho asi nevybrala.
Ve velkém sále byly toho času představeny kluby, které CzechTrek pořádaly a dokonce se našel jeden člověk, který až doteď nevěděl, že nějaké kluby jsou. Kde do té doby byl, na to jsem se ho nestihla zeptat, ale je dobře, že se probudil a přišel.
Nebo jedna starší paní (tedy starší než já, urazit ji rozhodně nechci), kterou jsem dopoledne zahlédla v kině na Nemesis a která později v sále mluvila o tom, že je na nějaké takové akci vůbec poprvé, přestože je dlouholetou fanynkou. Musím říct, že já se také dlouho odhodlávala.
Všem, kteří stále váhají bych vzkázala toto: Koukejte příště přijet, je to bezva!!!
Další na řadě bylo divadelní představení známého Oktan Teamu pod názvem Osm zastavení agenta 008. Šlo o jakousi předpověď toho, jak bude ST vypadat za čtyřicet let, ne odedneška, ale právě dnes. Navíc bylo plné narážek na mnohé další sci-fi filmy a seriály a stejně, jako to v Chotěboři, i tohle se mi moc líbilo. Dodnes se vzpamatovávám z americké hymny v klingonštině, která u mě tehdy vyvolala neuvěřitelný záchvat smíchu, dlouhotrvající bolest břicha a amnézií, jelikož okamžitě poté jsem asimilovaný text bleskurychle zapomněla.
Stejně tak, jako předchozí, i následující jsem znala z Chotěboře. Music videa neměla chybu, jenomže toho dne už podruhé způsobila, že jsem si pobrečela a to u toho na motivy známe Inner light, tedy ústřední melodie ze stejnojmenného dílu ST-TNG. Byla jsem asi nějaká přecitlivělá, protože mi toho dne snad všechno přišlo dokonalé a některé věci, jako tenhle kousek způsobily, že jsem neovládla svoje emoce.
Na druhou stranu byla všechna ostatní videa laděna vesele, hlavně to na motiv písně I am too sexy, které dokonale vystihovalo Patricka Stewarta jak zevnitř, tak každopádně zvnějšku. Už fakt, že jsem tu melodii nepustila z hlavy několik dalších hodin svědčil o tom, že se mi to vážně hodně líbilo.
Co nás čeká v roce 2008? To byl název další části programu, která pojednávala o plánech kolem jedenáctého celovečerního filmu, na který se já osobně dost těším. Jen mám takový divný pocit, když slyším, že by Kirka měl hrát Matt Damon. Ne, on je určitě skvělý, nebo možná jen dobrý herec. Jde mi spíš o to, že už to z mého pohledu, z toho obyčejného pohledu obyčejného fanouška, prostě nebude ono. Jenomže ono to jinak nejde. J.J. Abrams, který byl doteď spíše seriálovým režisérem to doufám zvládne a ačkoli se už nemůžu dočkat dalších kousků hudby Jerryho Goldsmithe doufám, že jeho nástupce nezpůsobí, že si jedenáctý filmový soundtrack nekoupím.
Samé dohady, říkám si a jsem už trochu klidnější. Prostě si počkáme a uvidíme.
V půl sedmé byla pauza na občerstvení, procházku a uvolnění, kterého bylo opravdu potřeba, protože z těch několika málo hodin na dřevěné židli mě bolelo celé tělo, nebo spíš jen jedna jeho část a musela jsem se trochu protáhnout.
S Helenou jsme obešly blok, probraly pár strašně důležitých věcí týkajících se ST a nejen toho a vrátily se do velkého sálu na večerní program, který byl SKVĚLÝ.
Světla zhasla, na scénu byl nejprve uveden dort ve tvaru Enterprise, jež v průběhu večera (a ještě předtím, než jsme se do něj pustili) přišel o obě gondoly, po něm tři z dabérů - Sylva Talpová (Kathryn Janeway), Zdeněk Bureš (Quark - DS9, Neelix - Voy) a Jiří Hromada, který propůjčil svůj hlas doktoru Leonardu McCoyovi z TOSky.
Mimochodem se mluvilo i o tom, že by měl přijet český Picard - Pavel Soukup. Sám se na nás "šílence" chtěl přijet podívat, ale bohužel nestihl dojet včas, tedy na docela pozdní desátou hodinu večerní. Slíbil ale, že se přijede podívat na další takové setkání, tak jsem zvědava a už teď se těším.
"Něco mi tu chybí. Aha, už vím. Kapitán na můstku," prohlásila "kapitán" Talpová a všichni v sále jsme se jako na povel zvedli a za bouřlivého potlesku (toho večera už po několikáté) hosty přivítali.
A potom přišlo to, co způsobilo, že mi toho dne bylo už potřetí smutno. Přiznám se, že jsem nezaregistrovala zprávu o odchodu Přemysla Přichystala, který tak výborně namluvil doktora z Voyageru a který nás nedávno navždy opustil a při vzpomínce na něj, mimochodem doprovázené obrovským potleskem, jsem nemohla a ani nechtěla potlačit slzu.
Otázky na hosty byly všelijaké, od těch týkajících se dabingu - záludné to profese, o vztahu k profesím postav, jímž propůjčili své hlasy, přičemž například Sylva Talpová prohlásila, že takhle jednou, když stála u sporáku, měla neodbytný pocit jít se podívat na můstek, nebo že panu Burešovi je bližší postava Quarka, na které se mohl více "vyřádit" už proto, že mu připomíná jeho samotného, až po život za tři sta let, či zda by přítomní chtěli žít ve světe ST.
Zajímalo by mě, co bude za tři sta let, ale na druhou stranu je lepší některé věci nevědět.
Na přání jsme z úst Jiřího Hromady vyslechli onu nesmrtelnou větu "Je mrtvý, Jime," která mě osobně též připomene jistou scénu z jistého hudebního videa.
Ale to už je jiný příběh.
Uběhlo to jako voda a ačkoli to nikdo nechtěl, večer skončil, hosté odešli a my se shromáždili v předsálí. Jako kobylky jsme se sesypali na dort a celý jsme ho snědli. Ehm… ne, Enterprise byla spravedlivě rozdělena a všichni jsme si smlsli.
Blížil se konec celé akce a jednou z posledních věci bylo odhalení plánů nakladatelství Laser-Books, které máme všichni moc rádi hlavně proto, že nám přináší tu pravou duševní potravu, tedy knihy ze světa Star Treku. A že jich bude! Tedy, doufám a věřím tomu.
Povídalo se něco o sérii "Titan," která by měla být o lodi kapitána Rikera, o dalších Nových generacích, Voyagerech, snad i Enterprise a Hlubokých vesmírech. Dokud budu mít co číst, budu spokojená.
Hlavním bodem této části programu byl vlastně křest "Světa zkázy," což bude již v pořadí dvanáctá kniha ze série ST-TNG, jenomže na ten jsem chyběla, jelikož jsem v předsálí mlsala dortík.
Posledním bodem programu CzechTreku byl "Knihostop," což je něco,, jako kdysi dávno vysílaný "Videostop," jen s knihami. Hmmm, to jsem vám to vysvětlila, co?
Ve zkratce šlo o to, že si jeden ze tří soutěžících mohl, pokud správně a hlavně co nejrychleji poznal úryvek z některé ST knihy, odnést dárek v podobě, jak jinak než ST knihy. Otázky byly záludné a porotci (též tři) pěkně prohnaní, takže o zábavu bylo rozhodně postaráno.
A pak se světla v sále rozsvítila a následovalo už jen loučení.
Doufám, že se takové akce budou konat často, nejen každých deset let, že se bude slavit třeba jedenačtyřicáté, dvaačtyřicáté… výročí. Taktéž doufám, že na to padesáté výročí přijedu již se synovcem, kterému jsou teď jen čtyři měsíce, ale jeden díl ST už viděl.
Takže příště nashledanou!
***
Pomalu otevřela oči, byla stále sama. Chronometr na zdi ukazoval sedm hodin ráno.
Hvězdy. Byly stále tam, kde měly být. Jak jinak. Co čekala? Snad cítila, že se mezi ně brzy vypraví. Možná si přála, aby se to nestalo. Každopádně měla dobrý pocit minimálně z uplynulých několika hodin plných oslav, příjemného setkání spřízněných duší.

Vzhůru a dál

16. června 2007 v 16:19 | Jana Dvořáčková |  Poezie
Jediný pohled vzhůru a vím
až přijde čas jít dál
svůj domov ráda opustím.

Nad hlavou střed Galaxie.
Miliardy sluncí zpívají si tiše.
Hlava se točí a srdce bije.
z té věčné nádhery, z těch dálek
A výšek.

Však do doby, než přijdou si pro mě
budu jen člověkem a budu žít v domě
s rodinou, jež souzena mi byla
před tím, než jsem se narodila.

Za života jen neklidně čekám.
Jdu po cestě odněkud-někam.
Těším se na den, kdy odtud odejdu napořád.
A opustím každého, kdo měl mě trochu rád.

Však opak je pravdou.

I kdybych čekala stovku let
nikdy neopustím tento svět.
Ačkoli věřím na záhady
jsem jenom člověk a musím žít tady.

Na Zemi…

Můj nejlepší přítel 3

16. června 2007 v 16:15 | Jana Dvořáčková |  Poezie
Smotaný úhledně v kulaté roli
pomůže pokaždé
když bříško bolí.

Každý už jistě zažil ten pocit
když vzbudí ho bolení
uprostřed noci.

A pak, o tom pocitu uvolnění
mluvit moc dlouho
nutno není.

Problém ten nastane
to každý vám jistě poví
když papír dojde
a nablízku není křoví.

Můj nejlepší přítel 2

16. června 2007 v 16:12 | Jana Dvořáčková |  Poezie
Vidím tě každé ráno
když se probudím.
Rozespalá, ještě rozestláno
ale…
při pohledu na tebe se nenudím.

V noci oděno do závoje.
Ve dne do slunečního svitu.
Má tě rádo srdce moje.
Patříš do každého bytu.

Bez tebe ztrácím se v temném osamění.
Jsem šťastna, že jsi tady.
Měníš se od rána, až do setmění.
Ty - moje okno do zahrady.