Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice.

Vzpomínka na oslavu narozenin Star Treku

16. června 2007 v 16:21 | Jana Dvořáčková |  Reportáže
ISS, 8. září 2066
Poslední hosté se odebrali do svých kajut už před hodinou. Na tuhle oslavu se jich sešlo opravdu dost. Necelé tři stovky tady a tisíce, ba desetitisíce lidí slavících ve svých domovech na Zemi. Ačkoli se kdysi tvrdilo, že počet fanoušků odkazu Gena Roddenberryho klesá, jen čas a hlavně dnešek ukázali, že tomu tak není a to je dobře. Krom mých současníků - dlouholetých přátel, přišly i jejich děti, vnukové, pravnukové, nové generace fanoušků nesmrtelného fenoménu. Dokonce jsem tu viděla i jedno nemluvně, kterému ještě sice tohle všechno nedává smysl, ale vím, že jeho rodiče se postarají, aby porozumělo.
Porozumí a až vyroste, najde v těch pětadvaceti filmech a deseti seriálech tolik co já v asi tak polovině v době, kdy mi bylo přes dvacet.
To už je tak dávno.
Na stolech chladnou poslední nedopité šálky kávy a čaje, ale to nevadí, na úklid bude čas ráno, protože teď je čas na to zavzpomínat si, strávit poslední zbytky radosti, ba dokonce euforie z toho, že se nám to povedlo.
Moje vzpomínky patří všem, kteří se od počátku až po dnešek na tvorbě seriálu… ne, světa, podíleli a na všechny, kteří u toho zůstali od dob svého dětství, až do stáří.
Jako já.
Je ticho a půl páté ráno. Zůstala jsem tu sama a s pohledem upřeným ke hvězdám, vzpomínám na uplynulá léta, protože kdy jindy, než po oslavě stého výročí, by se mělo vzpomínat na čas, který nás minul, na předchozí setkání fanoušků Star Treku, která obohatila můj život. Jen namátkově, vybrala bych třeba to čtyřicáté, které se konalo v Praze.
Je mi už sedmaosmdesát let, sté výročí vzniku Star Treku jsme oslavili právě zde, tak vysoko nad Zemí, jak nám to umožnil vývoj lidstva. Ne, necestujeme ke hvězdám, stěží jsme zřídili kolonie na planetách naší soustavy, ale ten první krok jsme udělali a to je to hlavní.
Zastřený pohled stařeny se zakalil slzami. Opřela se do křesla v rohu místnosti, po pravici temnou, tichou místnost, po levici průzor za nímž zářily miliony hvězd. Prsty se lehce dotkla chladného skla a zavřela oči.
Země, Praha, 23. září 2006
Člověk, ba snad dokonce i mimozemšťan by řekl, že toho dne byl obyčejný, nebo snad neobyčejně krásný srpnový den. Mělo to ale dva háčky. Nebyl srpen a navíc to byl den výjimečný tím, že se konala oslava narozenin. Ne těch mých, ale narozenin fenoménu jménem Star Trek, ačkoli já toho dne, sice o pár let později, přišla na svět také. Přestože jsem to nemohla nijak ovlivnit, je milé a na srdíčku hřející, když je to tak, jak to je.
Do Prahy jsem dojela už ve čtvrt na osm. Od půl jedenácté jsme měly s Helenou, mou kamarádkou, v plánu shlédnout film Star Trek Nemesis, takže jsem dojela k ní, chvíli jsme poseděly a celé natěšené, vydaly jsme se na akci.
Kinopremiéra po čtyřech letech byla bezvadná. Musím se přiznat, že jsem za tu dobu viděla tento film jen třikrát, takže slzičky na konci byly a budou asi pořád. Za Data je sice náhrada, ale už to nebude ono. Také doufám, že se odvážným pořadatelům vrátí alespoň část z určitě nemalých finančních prostředků, které do koupě vysílacích práv vložili. Určitě chtělo odvahu jít do něčeho takového už pro tu nejistotu a za to před nimi já osobně smekám.
Po filmu jsme si koupily čajík kapitána Picarda, tedy Earl Gray, který se podával bohužel jen v papírových kelímcích, takže nějaký ten keramický šálek by byl na místě.
Mimochodem, kdo mi poví, proč se proboha čaj dělá tak, jak se správně nedělá, tedy že se nejprve nalije horká voda a sáček dostanete zvlášť. Vraždila bych pokaždé, když to vidím. Vezme mi to chuť na cokoli jménem čaj. Ještě jednou mi tohle někdo předvede…
Ehm, to nic, to byla jen trocha potlačených Vulkánských emocí.
Tak dál:
U registrace jsme dostaly plechovku coly, visačku a program a hurá nahoru do sálu, kde se už chystalo uvítání, respektive Johansonovo startrekové curiculum vitae, kterému mělo být vyhrazeno více času už proto, že představit za hodinu celý Star Trek prostě nezvládne nikdo, ani Johanson, přestože je pravda, že on je kolikrát schopen doslova nadlidských výkonů.
Přeci jen, informací je moc a času bylo málo, takže se to nakonec o něco protáhlo a zato mockrát díky.
Na řadě byla další část programu - přednáška se zvláštním názvem "Zdravý zápal, vs. Fanatismus." To ve ST jde? Já vám nevím. Hranice u některých fanoušků prakticky neexistuje, u mě je, řekněme nepatrná, což bude asi jedním z důvodů, proč o mě doma pořád říkají, že nejsem normální, na druhou stranu mě pořád ještě nedali hospitalizovat.
Jenomže… mně se to líbí.
Ve stejnou dobu běžel v malém sále fanoušky vybraný nejlepší startrekovský díl. Zvítězil The Visitor (Návštěvník), petasedmdesátý díl DS9, který nemohu posoudit, protože jsem ho ještě neviděla. Časovky mám moc ráda, ale dle obsahu bych ho asi nevybrala.
Ve velkém sále byly toho času představeny kluby, které CzechTrek pořádaly a dokonce se našel jeden člověk, který až doteď nevěděl, že nějaké kluby jsou. Kde do té doby byl, na to jsem se ho nestihla zeptat, ale je dobře, že se probudil a přišel.
Nebo jedna starší paní (tedy starší než já, urazit ji rozhodně nechci), kterou jsem dopoledne zahlédla v kině na Nemesis a která později v sále mluvila o tom, že je na nějaké takové akci vůbec poprvé, přestože je dlouholetou fanynkou. Musím říct, že já se také dlouho odhodlávala.
Všem, kteří stále váhají bych vzkázala toto: Koukejte příště přijet, je to bezva!!!
Další na řadě bylo divadelní představení známého Oktan Teamu pod názvem Osm zastavení agenta 008. Šlo o jakousi předpověď toho, jak bude ST vypadat za čtyřicet let, ne odedneška, ale právě dnes. Navíc bylo plné narážek na mnohé další sci-fi filmy a seriály a stejně, jako to v Chotěboři, i tohle se mi moc líbilo. Dodnes se vzpamatovávám z americké hymny v klingonštině, která u mě tehdy vyvolala neuvěřitelný záchvat smíchu, dlouhotrvající bolest břicha a amnézií, jelikož okamžitě poté jsem asimilovaný text bleskurychle zapomněla.
Stejně tak, jako předchozí, i následující jsem znala z Chotěboře. Music videa neměla chybu, jenomže toho dne už podruhé způsobila, že jsem si pobrečela a to u toho na motivy známe Inner light, tedy ústřední melodie ze stejnojmenného dílu ST-TNG. Byla jsem asi nějaká přecitlivělá, protože mi toho dne snad všechno přišlo dokonalé a některé věci, jako tenhle kousek způsobily, že jsem neovládla svoje emoce.
Na druhou stranu byla všechna ostatní videa laděna vesele, hlavně to na motiv písně I am too sexy, které dokonale vystihovalo Patricka Stewarta jak zevnitř, tak každopádně zvnějšku. Už fakt, že jsem tu melodii nepustila z hlavy několik dalších hodin svědčil o tom, že se mi to vážně hodně líbilo.
Co nás čeká v roce 2008? To byl název další části programu, která pojednávala o plánech kolem jedenáctého celovečerního filmu, na který se já osobně dost těším. Jen mám takový divný pocit, když slyším, že by Kirka měl hrát Matt Damon. Ne, on je určitě skvělý, nebo možná jen dobrý herec. Jde mi spíš o to, že už to z mého pohledu, z toho obyčejného pohledu obyčejného fanouška, prostě nebude ono. Jenomže ono to jinak nejde. J.J. Abrams, který byl doteď spíše seriálovým režisérem to doufám zvládne a ačkoli se už nemůžu dočkat dalších kousků hudby Jerryho Goldsmithe doufám, že jeho nástupce nezpůsobí, že si jedenáctý filmový soundtrack nekoupím.
Samé dohady, říkám si a jsem už trochu klidnější. Prostě si počkáme a uvidíme.
V půl sedmé byla pauza na občerstvení, procházku a uvolnění, kterého bylo opravdu potřeba, protože z těch několika málo hodin na dřevěné židli mě bolelo celé tělo, nebo spíš jen jedna jeho část a musela jsem se trochu protáhnout.
S Helenou jsme obešly blok, probraly pár strašně důležitých věcí týkajících se ST a nejen toho a vrátily se do velkého sálu na večerní program, který byl SKVĚLÝ.
Světla zhasla, na scénu byl nejprve uveden dort ve tvaru Enterprise, jež v průběhu večera (a ještě předtím, než jsme se do něj pustili) přišel o obě gondoly, po něm tři z dabérů - Sylva Talpová (Kathryn Janeway), Zdeněk Bureš (Quark - DS9, Neelix - Voy) a Jiří Hromada, který propůjčil svůj hlas doktoru Leonardu McCoyovi z TOSky.
Mimochodem se mluvilo i o tom, že by měl přijet český Picard - Pavel Soukup. Sám se na nás "šílence" chtěl přijet podívat, ale bohužel nestihl dojet včas, tedy na docela pozdní desátou hodinu večerní. Slíbil ale, že se přijede podívat na další takové setkání, tak jsem zvědava a už teď se těším.
"Něco mi tu chybí. Aha, už vím. Kapitán na můstku," prohlásila "kapitán" Talpová a všichni v sále jsme se jako na povel zvedli a za bouřlivého potlesku (toho večera už po několikáté) hosty přivítali.
A potom přišlo to, co způsobilo, že mi toho dne bylo už potřetí smutno. Přiznám se, že jsem nezaregistrovala zprávu o odchodu Přemysla Přichystala, který tak výborně namluvil doktora z Voyageru a který nás nedávno navždy opustil a při vzpomínce na něj, mimochodem doprovázené obrovským potleskem, jsem nemohla a ani nechtěla potlačit slzu.
Otázky na hosty byly všelijaké, od těch týkajících se dabingu - záludné to profese, o vztahu k profesím postav, jímž propůjčili své hlasy, přičemž například Sylva Talpová prohlásila, že takhle jednou, když stála u sporáku, měla neodbytný pocit jít se podívat na můstek, nebo že panu Burešovi je bližší postava Quarka, na které se mohl více "vyřádit" už proto, že mu připomíná jeho samotného, až po život za tři sta let, či zda by přítomní chtěli žít ve světe ST.
Zajímalo by mě, co bude za tři sta let, ale na druhou stranu je lepší některé věci nevědět.
Na přání jsme z úst Jiřího Hromady vyslechli onu nesmrtelnou větu "Je mrtvý, Jime," která mě osobně též připomene jistou scénu z jistého hudebního videa.
Ale to už je jiný příběh.
Uběhlo to jako voda a ačkoli to nikdo nechtěl, večer skončil, hosté odešli a my se shromáždili v předsálí. Jako kobylky jsme se sesypali na dort a celý jsme ho snědli. Ehm… ne, Enterprise byla spravedlivě rozdělena a všichni jsme si smlsli.
Blížil se konec celé akce a jednou z posledních věci bylo odhalení plánů nakladatelství Laser-Books, které máme všichni moc rádi hlavně proto, že nám přináší tu pravou duševní potravu, tedy knihy ze světa Star Treku. A že jich bude! Tedy, doufám a věřím tomu.
Povídalo se něco o sérii "Titan," která by měla být o lodi kapitána Rikera, o dalších Nových generacích, Voyagerech, snad i Enterprise a Hlubokých vesmírech. Dokud budu mít co číst, budu spokojená.
Hlavním bodem této části programu byl vlastně křest "Světa zkázy," což bude již v pořadí dvanáctá kniha ze série ST-TNG, jenomže na ten jsem chyběla, jelikož jsem v předsálí mlsala dortík.
Posledním bodem programu CzechTreku byl "Knihostop," což je něco,, jako kdysi dávno vysílaný "Videostop," jen s knihami. Hmmm, to jsem vám to vysvětlila, co?
Ve zkratce šlo o to, že si jeden ze tří soutěžících mohl, pokud správně a hlavně co nejrychleji poznal úryvek z některé ST knihy, odnést dárek v podobě, jak jinak než ST knihy. Otázky byly záludné a porotci (též tři) pěkně prohnaní, takže o zábavu bylo rozhodně postaráno.
A pak se světla v sále rozsvítila a následovalo už jen loučení.
Doufám, že se takové akce budou konat často, nejen každých deset let, že se bude slavit třeba jedenačtyřicáté, dvaačtyřicáté… výročí. Taktéž doufám, že na to padesáté výročí přijedu již se synovcem, kterému jsou teď jen čtyři měsíce, ale jeden díl ST už viděl.
Takže příště nashledanou!
***
Pomalu otevřela oči, byla stále sama. Chronometr na zdi ukazoval sedm hodin ráno.
Hvězdy. Byly stále tam, kde měly být. Jak jinak. Co čekala? Snad cítila, že se mezi ně brzy vypraví. Možná si přála, aby se to nestalo. Každopádně měla dobrý pocit minimálně z uplynulých několika hodin plných oslav, příjemného setkání spřízněných duší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.