Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice.

Červenec 2007

Tři básně

22. července 2007 v 20:37 | Jana Dvořáčková |  Publikováno

Ve sborníku z literární soutěže O Šumperského havrana 2007 se objevily mé básně: Lidem, Podoby umírání a Z vůle mojí

Z vůle mojí

22. července 2007 v 20:19 | Jana Dvořáčková |  Poezie
V mrazivé samotě polární pustiny
v chatrči z lidských snů
začaly odbíjet poslední hodiny.
Počal se poslední z Jejích dnů.

Tam, kde dříve všechno kvetlo
kde vše bylo nadosah hned.
Tam nyní už nezavítá světlo.
Zůstala tma, sníh a věčný led.

Zemřely všechny moje děti.
Odešly do světa bez starostí.
Po všem, co znaly, zbylo smetí.
Po nich jen prach a staré kosti.

Oni zemřeli jen z vůle mojí.
Neměli se k odchodu.
A tam, kde žili, teď památník stojí.
Měli mít rádi přírodu!

Tak zabila jsem svoje děti.
Já - Země - života dárce.
Teď vzpomínám na lidstvo, na všechny a všude.
Na milence, smilníky, mravokárce.

Až přejde další doba ledová
doufám, věřím pevně
co zůstalo, celé se uchová
v útrobách Matky Země.

V mrazivé samotě polární pustiny
v chatrči z lidských snů.
Tam vydechla naposled poslední z žijících
která zas zrodí se za tisíce dnů.

Poslední, jež marně bojovali
když viděli příchod zimy…
Vyhasly ohně a oni přiznávali
chvatně své hříchy, hanby, viny.

Tak chráním tu jejich mrtvá těla
podstatu života posledních
jež oživím, až znovu odbije celá.
Až nadejde čas a zmizí sníh.


Podoby umírání

22. července 2007 v 20:17 | Jana Dvořáčková |  Poezie
Před popravou
Ať soudí tě někdo jiný.
Ať tvoje duše v pekle hnije.
Nad tebou a tvými činy
nechť si každý ruce myje.

Když zabiješ, buď zatracena.
Kéž je tvá duše zohavena!
A tebe, ať do všech stran
roznese vítr, či křídla vran.

Teď zavřeli tě do pokoje.
Nevnímáš nic, než tlukot bytí.
Cos zabila, bylo tvoje
svobodu však nic už nevrátí ti.

Ukamenování
Nad hromadou kamení
vznáší se teď moje ruka.
Než tvé tělo pokryjí
to budou předlouhá muka.

Odejít budeš smět ve chvíli
až Nejvyšší dá ti svolení.
Ne dřív, ne později - v okamžik
až ozve se z kostela zvonění.

Upálení
Na hranici ze dřeva
teď vyděšeně stojíš.
Vidíš, jak blíží se pochodeň
a bolesti se bojíš.

Zbaběle usínáš věčným spánkem
když pachem svým se dusíš.
Než navždy splyneš s neklidným vánkem
vzdej to! Už odejít musíš.

Utopení
A v řece, v pytli s kamením
snažíš se vyprostit.
Byla jsi poctěna znamením
se od všeho oprostit.

Ty ovšem nevzdáváš se snadno.
Rveš se, jako dravé zvíře.
Než ale klesneš až úplně na dno
Žiješ? Ne, umíráš v klamné víře.

Nikdo tvou mrtvolu nevyloví.
Já zaženu tvoje pochyby.
Nikdo už jméno tvé nevysloví
až budeš jen krmením pro ryby.

Stětí
Teď tě čeká jiná sláva.
Na řadě je tvoje hlava.
A dříve, než slunce zapadne
do koše z proutí bezvládně upadne.

Spojené se oddělilo
před stojícím davem lidí.
Bezhlavé tělo se pošpinilo.
Tvůj mozek chápe a oči tvé… vidí.

Různé způsoby
Umírání poklidné
s večeří a slávou.
končíš v malé komůrce
na krku se svou hlavou.

A tou ti běží vzpomínky
na to, co jsi zabila.
Už pozbýváš vědomí.
Měli tě střelit do týla!

Svázaná do kozelce
ponechána oku střelce
přibitá na kříži. Dívejte se na ní!
Takové jsou podoby umírání.

Osud
Na náhrobku barva zlatá
zvýrazňuje, kdo jsi byla.
Než jsi rukou kata padla
než jsi všechny zostudila.

A pod náhrobkem tělo tvoje
pomalu tlí a rozpadá se.
Brzy už budeš jen hromádkou hnoje.
Už dávno jsi dala sbohem kráse.

Nezbyl tu nikdo, kdo opláče tě.
Květiny na Tvůj hrob nenosí.
Jsi jednou z těch, jejichž hroby
budou jen domovem kohosi.

Lidem

22. července 2007 v 20:13 | Jana Dvořáčková |  Poezie
Každý člověk na Zemi má svou hvězdu.
Jsou od sebe vzdáleny světelné roky.
Nevědí o sobě, ale tvoří souhvězdí - celek.
A každá září jen pro jednoho z nás.

Až se lidstvo jako celek rozpadne
a modrou planetu pokryje šeď
pak všechny hvězdy zmizí.

Ti, kteří hledali život, právě najdou smrt.

Jen hrstka těch, kteří přežijí
a v naději ke svým hvězdám se obraceti budou
neuvidí přes šedé mraky ani jedinou
i přesto, že v dálce by ještě některé zahlédnouti mohli.

Hvězdy - jejich naděje, jejich odhodlání žít.

Až se mraky rozplynou
a na povrch opět dopadnou sluneční paprsky
lidé vyjdou ze svých úkrytů
a v naději se zahledí vzhůru.
Však uvidí jen tmu, i přesto, že bude den plný slunce.
To bude zářit na okolní krajinu, kde se procházejí stíny.
Na šedé budovy, spálené stromy. Na naši mrtvou planetu.

A v tu chvíli se na nebi rozzáří miliardy hvězd.

Hledajíc ty, kterým by se svěřily.
Lidé už nejsou, sami sebe zničili.
A jejich planetu, kdysi plnou života
pokryla smrt a nekonečná prázdnota.


Soumrak čtrnáctého dne a Poslední snění

22. července 2007 v 19:59 | Jana Dvořáčková |  Publikováno

Roku 2006 byly vyhlášeny výsledky 2. ročníku soutěže Rokle šeré smrti. Moje povídka "Soumrak čtrnáctého dne" byla pátá a povídka "Poslední snění" dvanáctá.

Starší verze obou se pak dostaly do sborníku Rokle šeré smrti 2006, který jsem poprvé viděla až na Sconu 2007, tedy dost pozdě.

Výše zmiňované sci-fi kousky - upravené, tedy v novém kabátě, vyšly v Černých snech - sbírce prózy a poezie, kterou si již brzy budete moci zakoupit buď v některých knihkupectvích, na conech, nebo přímo u strůjců tohoto - ve své podstatě ojedinělého dílka.
Až čas ukáže, jak se editorkám záměr vydařil. Já však vím, že mně by se vůbec nic nestalo, kdybych všechny ty věci přepsala (dodatek psán v únoru 2015).

Povídka na pokračování 2. část

17. července 2007 v 20:56 | Jana Dvořáčková |  Ke stažení
Záludnost blogů je též v délce vloženého textu. Tady mi to zrovinka psalo, že povídka musí být kratší, než dvacet tisíc znaků. Takže mi nezbývá, než udělat pokračování, což je zrovna to, co možná čtete.
******************************************************************************
N.
Po několika zlámaných nechtech dospěl Erik k názoru, že bez nářadí to asi nepůjde. Nebo aspoň bez kladiva. Ale vždyť má přání...
"Ať je vnitřek bedny kolem nás," zvolal v euforii.
Tohle jerny zaujalo.
"Opravdu všude kolem vás?" ujistil se ten jern, který ještě Erikovi dlužil přání.
J.D.
"No jo," zarazil se jern. "Ale jak to teda provedu?"
Jeho druh na něj mrknul. Jednak byl rád, že tohle nemusí řešit on, ale na druhou stranu mu bylo přítele líto.
"Udělej to tak, jak si to pán přeje," poradil mu bezelstně. "Ale dej bacha, ať nepřijde nic na zmar."

A pak se koupelnou začala linout vůně jistého šumivého nápoje.
Byl všude. Ve vaničce sprchového koutu, která, jakoby byla bezedná. V rohu byl dokonce kbelík, který tam staré Kropáčkové sloužil k úklidu. A i ten byl plný šampusu.

Oběma mladým lidem se rozzářily oči. A jerni dostali žízeň.
N.
Jano, už jsme ve vaně nebo spíše malém bazénu, takže vanička sprchového koutu tam fakt není]

A šumivého nápoje dále přibývalo. Už ho bylo po kotníky, pak po kolena a nakonec ho bylo tolik, že by se v něm dalo plavat. A dále přibývalo. Glumka na to nevěřícně koukala. Na takovouhle blbost vyčerpat přání.
"Hej, já mám také ještě jedno přání," zvolala a koukala, kde je ten jern, co by jí ho mohl splnit.
Jernové tou dobou seděli na kraji a malými stříbrnými brčky nasávali. Očička jim vesela svítila.
"Tak si něco, škyt, přej." Jern měl problém mluvit. "Ale honem."
"Ať je tu s námi Eliška," zvolala Glumka.
Jern pokýval hlavou, postavil se a vlítnul do šampáňa po hlavě.
J.D.
Kdopak je asi Eliška?
Glumčina slova nesená jakousi podivnou ozvěnou, která obkroužila místnost a vrátila se zpět k němu, to byla poslední věc, kterou jern dokázal vnímat.
Lehký, jako vánek, snesl se, pomalu, jako list na podzim, do pěnivých vln šumivého moře. Nechával se unášet, jen vnímal, že stále, nevěděl jak, zůstává na hladině.
N.
Kdopak je Eliška, říkal si pro sebe Erik, zatímco plaval na zádech, nechával se šimrat bublinkami a chvílemi jemně upíjel. Pomalu, rozkošnicky se svlékal a pozoroval jak jednotlivé kusy jeho oděvu zůstávají na hladině, nafouknuté vzduchem z bublinek. Pomalu opouštěl myšlenky na Elišku, na Glumku a na jerny, na život, vesmír a vůbec, a prostě si užíval.
"Glo, glo, pomoc, glo, glo, já se topím," ozval se za Glumčinými zády povědomý hlas a Glumka si uvědomila, že zapomněla na jednu maličkost. Eliška neumí plavat a umí se utopit i ve vaně.
J. "Š" K.
Náhle a nečekaně se nad celou skrumáží mladých lidí (Erik & Glumka & Eliška & jern & druhý jern) rozzářilo nafialovělé vrnící světlo. No jo, zářivky tady blbnou, pomyslel si Erik. Je ale hloupé, že se s námi chtějí rozloučit, zrovna když nejpíš budu muset zachraňovat nějakou Elišku.

Avšak nefialověla a nevrněla zářivka. Zářivky sice na stropech bývají, ale tato měla tvar kosočtverce. Charakteristická vůně ozónu prozradila, že se tu otevírá klasická Brána mezi mimovesmíry.

"Už je tu zase, zase!" zaječel jern, když se z Brány začala vysunovat jakási trubice. "Jo, a opět se svým sosákem," povzdychl si druhý. Trubice, jerny identifikovaná jako sosák, se zasunula pod hladinu šampaňského, načež se ozvalo mohutné srknutí. Hladina moku klesla rázem o jeden metr. Glumka si oddechla. Eliška se neutopí! Avšak pak se ozvalo druhé srknutí...
J. "Š" K.
...a hladina klesla až na pouhý půlmetr.

"Kdo to sem strká ten svůj sosák?" vykřikl Erik naštvaně.

"Je to on!" přednesl informaci s nulovou hodnotou jern. Druhý jern ho doplnil: "Je to on, mezivesmírný slon. Sotva se někde objeví vana se šampaňským, hned do ní strká svůj nesmírný chobot. Ale počkej, potvoře!" pronesl zlověstně druhý jern a s dopomocí jerna uvázal na sosáku zkracovací uzel.

Vzteklý řev sloniska zmlknul v okamžiku, kdy zauzlovaný chobot zmizel v přízračně fialovém kosočtverci, který poté okamžitě zhasl. Jerni se přesto zdáli jacísi neklidní a rychle se schovali. Jern zalezl do levého Glumčina podpaží a druhý jern do pravého. A tak v bazénu, kde přece ještě nějaké šampáňo zbylo, zůstal jen Erik s Glumkou. Úplně nazí mladí lidé opačného pohlaví. A Eliška.

Eliška???
N.
Eliška se od zbylé dvojice výrazně lišila. Byla oblečená nebo spíše neoblečená, neboť ta mokrá noční košilka, která byla průhledná už za sucha, oděv ani zdaleka nepřipomínala. A o nějakém pohlaví se u ní dalo těžko mluvit, neboť vykazovala nebo spíše nevykazovala znaky žádného z nich. Navíc pod vlivem spolykaného moku ani neseděla ani nestála, ani nemluvila ani nemlčela a její rychle mrkající oči nebyly ani otevřené ani zavřené.

"Proč sis proboha přála Elišku?" obořil se Eric na Glumku. "To bylo naše poslední přání. Jak se teď dostaneme ven? A hlavně, kdo usuší tvoje skripta?" V poslední větě zaznělo trocha sladké podbízivosti.
J.D.
Bohužel... atmosféru zkazil někdo, koho by ti dva vůbec nečekali. Vzpomínali si matně, že kdysi dávno, a bylo jedno, že to zase až tak dávno nebylo, otravovala za dveřmi baba Kropáčková - místní uklizečka. Ale to bylo předtím, než... než to všechno dopadlo takhle, tak nádherně. Předtím, než se začala plnit přání.
"Haló, je tam někdo? Já vím, že tam jste. Celý den odtamtud slyším nějaké zvuky." Skřehotavý hlas shrbené důchodkyně zaplašil jakoukoli touhu - na cokoli.
Ovšem z koupelny se nikdo neozval.
Teď si všichni přáli mlčet.
N.
Eliška ovšem bábu Kropáčkovou asi nikdy nepotkala. Určitě ji nemohla potkat, protože by se nevybrala tuto chvíli ke své první větě v šampaňském bazénu.
"Taky je vám taková zima," zajektala a bůh ví proč si zakryla oči. Jak zvedla ruce, tak se jí pod vlhkou košilkou narýsovaly dva malé tmavší body, které naznačovaly, že nosí dívčí jméno oprávněně.
V jernech se probudila zvědavost, elegantně vypluli glumce z podpaží a zapluli pod Eliščinu košilku. Po chvíli se odtamtud ozvali divné zvuky, které musely být slyšet až za dveře.
J "Š" K
Totiž mlaskání a jakési srkání. Oba jerni nepochybně vytasili svá stříbrná brčka. Jern-Milášek začal navíc z neznámých důvodů šišlat.
"Hodná paniška, dóóóbrá paniška, my ji žahžejeme, aby jí nebyla zimiška."
Načež se Eliška začala hihňat. A konečně přestala fňukat. Dva malé tmavší body pod promočenou košilkou se začaly zdůrazňovat. Ubohému Erikovi to bylo jedno, protože je ani nezaregistroval - bez brejlí. Protože však začínalo být v bazénu jaksi těsno, ocitl se opět v tělesném kontaktu s Glumkou, která, jak víme, byla již vůbec neoděna. Erik si uvědomil, že původní smysl získání Glumky - společná koupel, aby tedy mohla být vůbec nějaká koupel - byla již bohatě splněna. Protože se vetřelkyně Eliška zdála být zcela saturována jerny, rozhodl se pokračovat v dalších plánech, na které původně ani nepomyslel. Tedy v pokračování onoho kontaktu, jenž zatím spočíval v tom, že jeho pravá ruka spočívala na Glumčině nahém rameni.
"Není ti taky zima?" pokusil se alespoň o náznak konverzace.
Načež jeho pravačka začala klouzat po Glumčině těle níže. Trochu nešikovně - protože krom toho, že byl slabozraký, byl taky levák...
N.
Bába Kropáčková byla rozhodná paní. Právě pro svoji rozhodnost byla známá několika generacím studentů a návštěvníků kolejí (těm zejména). Tradovalo se, že kdysi dávno uklízela na generální štábu natolik rozhodně, že bulvár v době její směny měl nasazené fotografy v oknech sousedních domů, aby mohl zveřejňovat fotky generálů lezoucích z oken. Poté, co se jednou rada obrany sešla v poloviční sestavě, byla vykopnuta nahoru - dostala na povel všechny uklízečky na kolejích.
Někteří studenti se naučili s paní Kropáčkovou žít - zdravili ji a sponzorovali hadry na mytí podlahy. Pár se dokonce naučilo jí využívat - sklopené oči, mokré kalhoty a její jméno šeptané na půl pusy byla ta nejlepší omluva pozdního příchodu - nebyl přednášející, který by si troufl se jí zeptat, jak to bylo doopravdy.
A tahle paní Kropáčková stála přede dveřmi. A nejenže tam stála, ona na ně jemně tloukla smetákem. A co více, ona se jich ptala: "Co se to tam děje?" Z toho by měl husí kůži i slon.
J.D.
Zatímco se uvnitř děly všemožné věci, na chodbě stará paní zvažovala své možnosti.
Mohla tam stát jako trubka, tlouct do dveří smetákem a snažit se jim domluvit. Nutno podotknout, že když před ní měli úctu studenti, dveře to tak vidět nemusely.
A také ne. Umíněný kus dřeva, který odděloval elitní uklizečku od největšího bordelu, který kdy viděla, mlčel.
A tak se paní Kropáčková rozhodla.
Záměr: dostat se za dveře, tedy do místnosti.
Cíl: vyrazit dveře jakýmkoli způsobem.
Způsob: jednoduchý.
Omyl...

Na rozběh potřebovala nějakých padesát metrů, což chodba v pohodě splňovala. Svižně doběhla na startovní čáru, vykasala si zástěru, šátek uvázala pevně pod bradou a nasadila si žluté gumové rukavice, které ji výborně ladily k pleti. Ještě smeták do ruky.
Byla připravena k akci.
Jenomže když se tak v běhu laně a rychlosti geparda blížila ke dveřím, uvědomila si jednu zásadní věc.
Otevírají se ven, ne dovnitř.
Pozdě.
P.Š.
Práááááááááááááááááááááááááááááásk! Rozlehlo se kolejní chodbou a bába Kropáčková se, v mírně placatém stavu, svezla k zemi po dveřích koupelny, které, jsouc vyrobeny z kvalitního papundeklu, ani trošičku nepovolily. Před očima se jí vyrojila hvězdná soustava jiskřiček a když si ohmatala nos, zjistila, že nabývá rozměrů haloweenové výzdoby.

Ti za dveřmi se taky pořádně lekli. LIdé i jerni. A jerni, jak známo, když se vyděsí, tak.......
N.
Paní Kropáčková ale nebyla žádná fiflena, která se v případě prvního neúspěchu složí a začne hystericky vzlykat. Léta velení vojákům a komandování študáků jí už dávno naučily, že slzám staré báby svět nevěří.
Její mozek se plně soustředil na problém dveří a ignoroval podněty, které k němu přicházely ze všech stran a které by si za normálních okolností vynutily rychlou a důslednou akci. A tak její oči přešly hnědý flek na podlaze, pavučinu v koutě a zahozenou rozšláplost v červenobílé. Soustředily se na skříňku s požárním hydrantem a další protipožární výbavou tak dlouho až se staly dvě věci: skříňka se sama otevřela a ruka paní Kropáčkové uchopila těžkou sekeru.
Pak propůjčila sekeře svoji sílu a spodním úderem, jak byla zvyklá z jiného nářadí, dala dveřím najevo, kdo je tu pánem.
J.D.
Cccc, tomu se říká první kontakt, procedila skrz umělé zuby. Vyplivla krev, ta hnusná pachuť ji začínala štvát. Ne, že by na tohle nebyla zvyklá. Vzpomněla si, že naposledy, když plivala krev, to byla ta brutální vyvražďovačka, o které existuje jen jeden tajný záznam, padaly na zem i její zuby. A od té doby má skvěle držící protézu.
Ruce v gumových rukavicích pracovaly neúnavně a přesně, čelo pod květovaným šátkem se potilo jako Sigurney Weaverová ve filmu Vetřelec a sekera ve dveřích vyráběla nádherné ornamenty. Kropáčková vysekávala svůj monogram do dveří a byla zvědavá, jak na to odpoví druhá strana.
J."Š"K.
Nikdo nečekal, že by odpověděla třetí strana. Avšak stalo se. Když Kropáčková vyrubala do dveří literu K a začala s Véčkem (jako Viola, což bylo její pravé jméno), vyrazil z polovičky Vé vlevo dolů fialový paprsek a uzavřel tak kosočtverečný obrazec. Jeho vnitřek, ze třičtvrtě vyrubaný a ze čtvrtky vypálený, vypadl ven za rozléhání se charakteristické vůně ozónu. Kropáčková se vyčkávavě zarazila se sekyrou v zápřahu. Mohla tak hbitě seknout po dlouhém ohebném údu, který se proti ní z otvoru vysunul. Avšak tento zákeřný útok byl natolik nečekaný, že se Viola zpozdila o osudný zlomek vteřiny. Kolem kotníků noh se jí ovinul nesmírný chobot mimovesmírného veleslona. A trhnul. Kropáčková dopadla na záda, upustila sekyru, která společným vektorem složeným z pohybu padající báby a sloního chmatu získala nečekaný švih a proletěla padesát metrů chodbou koleje, než vysklila boční okno.

"Do píče!" vykřikla Viola, a už tam byla. Kde? Kdyby v té chvíli navštívil kout u toalet náhodně kolem jdoucí náhodný kolemjdoucí, kladl by si onu otázku také. Totiž - co je za tím kosočtvercem? Zatáhl veslon bábu do nebíčka nebo do peklíčka? Tedy do šplouchající koupele, plné výskajících mladých lidí, kterým všem rozdali jernové další stříbrné slámky, anebo do mimovesmíru k nějakým odporným hrátkám?
Protože však nikdo náhodný kolem nešel, museli by si tuto otázku zodpovědět další študáci, kteří se začali na chodbě shromažďovat. Jenže protože je to nezajímalo, žádnou takovou otázku si nekladli. Zato kladli jiné:
"Nemůžete nechat toho randálu? Tady se nedá učit!" nebo "Už budete? Já opravdu musím!"

KONEC

Povídka na pokračování 1. část

8. července 2007 v 15:19 | Jana Dvořáčková |  Ke stažení
Tato povídka vznikla na Fantasy Planet, v komentářích k recenzi na knihu Edity Dufkové - Za okraj světa. Diskuse trvá už přes rok a krom povídky z ní vzešla i zajímavá soutěž o lahev šampusu, kterou nedávno vyhrál Jan Hlávka, který ovšem nepije, takže nakonec dostal knihu Petera Davida Imzadi 2. To jen tak pro zajímavost.
Doufáme všichni, že se vám tohle naše lehce ujeté vypravování bude líbit.
Upozornění: Nikdo z nás neví, jak to bude pokračovat.
******************************************************************************
Autoři:
J.D. - Jana Dvořáčková
P.Š. - Petra Štarková
N. - Nelde
H. - Hanina
J."Š"K. - Jan "Šaman" Kovanic
J.D
Byl to jeden z těch letních večerů, kdy nemáte chuť vůbec na nic. Netoužíte po ničem, než po horké koupeli. A po klidu.
P.Š.
Jenže Erik to měl s koupáním poněkud složitější. Jednak na koleji nebyla vana, ale jen srpchové kouty, druhak se nemohl koupat sám. Nesměl. Byl totiž účastníkem hry "Miss přes palubu". Pravidla přikazovala, aby vždy, když sepůjde vykoupat, sehnal nějakou dívku, která by do vodní lázně vstoupila spolu s ním. Hrál tu hru teprve několik dní a výsledkem bylo, že začínal vůní připomínat dobře uleželého bezdomovce.
N.
Což o to, správně uleželý pot a další tělesné tekutiny vytvářely podle Erika tu správnou chlapskou vůni, ale rozkrok už fakt děsně svědil - ještě, že v mládí hrál na kytaru a měl vytrénované prsty. Navíc měl pocit, že ta část vagónu, kam nastoupí, bývá nejprázdnější z celého vlaku. Nakonec se rozhodl, pokud se mu dneska nepodaří sehnat společnici, tak zaplatí pokutu a koupel si stejně dá.
H.
Jak tak šel po chodbě, málem by vrazil do něčeho, co vonělo stejně vábně, jako on sám. Tím ,,něčím" byla jedna ze studentek posledního ročníku. Právě se připravovala na státní souborné závěrečné zkoušky, skýtající látku zhruba o 10 000 stránkách veskrze nechutného materiálu. To vysvětlovalo její nezájem o vše, co nebylo skriptem, tělesnou hygienu nevyjímaje - kolegyně jí za zády začínaly říkat Glumka…
N.
Erik se chytil za nos a pak ho pustil. Díky vlastní vůni byly jeho čichové buňky na dovolené. A najednou se vrátily. Ta holka sice smrděla, ale takovým až dráždivým způsobem. Takhle intenzivní zážitek měl v životě jen jednou.
J.D.
Byla tu jedna věc, které Erik až do toho dne nevěnoval pozornost. Jeho stav - fakt, že přistoupil na tu soutěž, jeho smrad a to, že potkal tu dívku, pojil jeden zážitek z minulosti, který až do té chvíle spočíval hluboko v jeho podvědomí.
"Ty musíš!" Slova starého muže - kulhajícího, plešatého, otrhaného bezdomovce z domu na předměstí, kam Erik tak často chodíval, najednou zazněla v jeho mysli tak jasně, jako hlas té dívky.
"Ty jo, ty ale vypadáš," pronesla medovým hlasem a svůdně zamrkala.
P.Š.
"No, na tobě je taky znát, že je dneska pekelný dusno," prohodil a ustoupil proti směru větru, aby se vyhnul riziku, že se vítaná kořist udusí dřív, než k něčemu dojde.
"Hm," odvětila dívka nepřítomně a podrbala se v potem slepených vlasech.
"Co takhle vlézt si do sprchy?" Rozhodl zkusit přejít rovnou k věci.
"Sprcha..... jo," řekla, ale bylo znát, že její mysl bloudí v neznámých sférách. "Měla bych.... ale já si potřebuju ještě zopáknout..." mumlala nezřetelně a listovala tlustými skripty.
"Tak k tobě nebo ke mně?" Erik druhou část věty buď neslyšel, nebo se ji rozhodl neslyšet.
"K tobě.......Co?!?" Probrala se ze zamyšlení, ale to už ji Erik jemně táhl chodbou.
N.
Při odemykání dveří se dívčina vzepřela: "Co si to dovoluješ? Kam mě to táhneš?" Bylo nutno reagovat rychle. Dříve, než začne ječet. Eric jí vyrval skripta a rychle se přesunul do koupelny.
H.
Bez rozmyšlení ho následovala, oči přilepené na svítivě žlutém hřbetu skript. Erik neváhal ani minutu, rozrazil dveře do společné koupelny a hodil skripta do vany - zatím prázdné.
Dívka-Glumka fascinovaně pozorovala,jak kroužková vazba puká a papíry s pleskotem zaplnují dno předmětu, určeného primárně k očistě těla.
N.
"Počkej!" Zvolala Glumka, když viděla, že Erikova ruka sahá na kohoutek. "Já ty skripta potřebuji. Zítra večer ti je klidně nechám, dokonce ti s jejich likvidací ráda pomůžu, ale dneska je ještě potřebuji." Výraz v Erikových očích si mylně vysvětlila a dodala prosebně: "Moc tě prosím."
P.Š.
"No dobře," slitoval se Erik. "Můžeš si to posbírat, ale výměnou za to seženeš někde vanu."
"Co?!?!" Glumce to po dnech plných učení nezapalovalo zrovna nejrychleji.
"No vanu. To je takovej keramickej ovál, s prohlubní uprosdtřed, víš, a koupe se v tom," upřesnil Erik sarkasticky. Dívka jej pár okamžiků upřeně pozorovala.
"Ty seš magor," zhodnotila po chvíli. Sesunula se na kolana a jala se shrnoval navlhlé listy.
J.D.
Erikovi se zatmělo před očima, když si uvědomil, že až dívka posbírá svá lejstra, odejde a on bude opět... sám.
A v tom si to uvědomil.
Školní bazén. Ve vedlejším areálu jeden je. A je úplně prázdný...
N.
Pak si Erik všiml, na jakém místě ta holka sbírá a dostal nápad. "Pomůžu, ti," houknul na ní a klekl si vedle ní. Podal jí dva listy s teorií ranného ekvalismu a natáhl se pro třetí, ležící opodál. Při tom nešikovně, ale jen pro její oči, se bouchl o páku baterie. Docela to bolelo. A při tom ze sprchy vypadlo jen pár kapek.
H.
,,To néé!" Glumka chňapla po papíru. Tisk se už začínal roztékat. Byla k němu otočená zády, takže nemohla vidět, co dělá. Erik neváhal a zmáčkl kohoutek.
Glumka zareagovala okamžitě. Sebrala mokrá skripta, jenže musela jaksi projít kolem Erika. Ze sprchy zatím vesele crčela vlažná voda a kropila všechno kolem - maličkou koupelnu, zachráněná skripta i oba mladé lidi.
J.D.
Najednou si Erik opět vybavil slova starého bezdomovce. "Eriku, ty musíš." Až doteď mu to nedávalo smysl, ale jakmile uviděl mokré listy papíru a navlhlou Glumku (ve smyslu mokrou od vody), pochopil.
"Já musím!" vykřikl a začal ze sebe strhávat šaty, které šikovně odhazoval na hromádku papírů ve snaze je uchránit od namočení.
Dívka to všechno jen konsternovaně pozorovala a nevěděla, co by měla udělat. Nakonec se rozhodla (blbě) a udělala krok směrem ke dveřím. Jenomže uklouzla a přistála na hromádce Erikových věcí.
P.Š.
Ani si nevšimli klapnutí kliky u dveří koupelny.
"Tak já navim, no. Schováme to zatim sem, tady to nikdo nesebere," ozval se do šumění vody nezřetelný hlas a na dlaždicích spočinuly tři přepravky, plné lahví vína.
N.
Triko vyhrnuté při pádu odhalilo Glumčino břicho, včetně šperku v pupíku. Erik na to nevěřícně zíral. Tohle bylo něco, co ho vzrušovalo a při tom to marně hledal. Obě jeho bývalé přítulkyně to odmítaly. A tady najednou leží holka, kterou ani nemusí přesvědčovat. A co když má šperk i někde jinde? Erik začal cítit tlak v podbřišku.
H.
Glumka chabě natáhala ruku po sprše, pravděpodobně ve snaze zastavit přívaly další a další vody, když tu si všimla záhadné bedny. Jako nějaký návštěvník z jiné planety se zhmotnila u dveří, ale Erik jí nevěnoval pozornost. Výskyt záhadné bedny bylo v tu chvíli to poslední, co ho vzrušovalo...
N.
Zvednutá Glumčina ruka odhalila několikadenní porost v podpaží a v Erikově hlavě duněly otázky. Holí se i jinde? Holí se sama?
J.D.
Situace v koupelně se stala nepřehlednou. Glumka se plazila po zemi k bedně, jejíž obsah ji neuvěřitelně vábil. Erik zase, téměř už neschopen chůze... a normálního uvažování, nespouštěl oči z jemných chloupků pokrývajících štíhlou ručku.
A pak se staly dvě věci: z podpažního ochlupení vyběhl párek malých, docela malých a vcelku hezkých šestinohých tvorečků.
A pak... zhaslo světlo a všichni - Erik, Glumka, broučci i bedna s neznámým obsahem, ocitli se ve tmě tak husté, že by se dala krájet.
P.Š.
"Co to je, zatraceně?" vykřikl Erik a hmátl rukou do prázdna. Zděšené zapištění ho ubezpečilo, že jednoho z těch dvou podivných stvořeníček pevně drží.
"Co to, ksakru, je?!?" opakoval podruhé a marně se snažil nahmátnout vypínač.
"Jern, já jsem jern," vypísklo stvořeníčko ustrašeně. Erik se lekl a v obranném reflexu zmáčkl. Koupelnou se rozlehl podivný zvuk.
"Nezabíjej nás, nezabíjej.... aspoň mě nech naživu!!!" rozkřičel se ten z jernů, kterého nedržel.
"Pokud mi daruješ život, splním ti jedno přání..." zkusil to s přemlouváním.
J.D.
"Zbabělče! To děláš vždycky!" rozkřičel se ten, kterého Erik stále ještě pevně svíral. "Prý, nezabíjej, nech mě naživu. A co já? Na mě nemyslíš? Zmetku!"
Erik si připadal poněkud podivně. Nebyl zvyklý na to, že to, co vypadá, jako brouček mluví a dokonce se hádá řečí, které rozumí. Navíc pořád po očku pozoroval Glumku, která se zrovinka choulila k bedně.
"Stydím se, moc se stydím, příteli," chlácholil vězněného jeho druh. "Dobře, tak i tobě splním jedno přání. Ale ne, aby sis přál nějakou ptákovinu. Jasný!"
Z Erikovy pravice zasvítila dvě zvědavá očka.
N.
Erikovi konečně v hlavě secvakly ty správné obvody. Tohle je přece jeho šance. Konečně se dozví, jak je to doopravdy.
"Ať je...," vyhrkl a pak polohlasem dodal "...nahá."
Ten polohlas byl úplně zbytečný, Glumka byla tak zaujatá bednou, že by ignorovala i vlastní svatební pochod.
J.D.
Najednou bylo něco jinak. Ten pocit. Chladný dotyk mokré podlahy cítila jinak, než před chvíli. Osahala si nohu, pak bok a rameno, aby zjistila to, nač nechtěla ani pomyslet. Její šaty byly ty tam.
A navíc, a to bylo to nejhorší, jí do pravé poloviny zadečku něco tlačilo.
Pochopitelně. Dlažba byla úplně blbě vyspárovaná a právě tyhle drobné nerovnosti povrchu přispěly k tomu, že si připadala dost trapně. Věděla, že pokud se okamžitě nezvedne, bude mít na zadku dlouhý, otlačený otisk.
"Na ten se těším," špitl jeden z jernů.
"A já si sáhnu," přidal se druhý, kterého Erik mezitím pustil.
N.
Jenže v první řadě si chtěl sáhnout Erik. A to s jernem v ruce moc nešlo. Nebo možná šlo, ale užíval by si to za něj někdo jiný.
Erikova ruka se zarazila kousek nad povrchem. Nejdříve se musí podívat. Co kdyby tam byla úplně normální. Polil ho studený pot.
Jernové nemyslí lidsky a nemají lidské zábrany. Díky tomu ušetří hodně peněz za psychoanalýzu a více si užijí. Než Erikova ruka dostala signál od vyšší nervové soustavy, řízené tlakem v podbřišku, že má, ba dokonce musí pokračovat, jernové se dostali na první dvě místa v dotykovém závodě.
Na velikosti záleží. Zejména při fyzickém kontaktu lidské ruky a jernského těla. Neúprosné zákony newtonovské mechaniky uvedly oba jerny v let sice chtělým, ale naprosto nekontrolovaným směrem, zatímco Erikova dlaň se jen mírně zpozdila.
J.D.
Jauvaááájs, to bolí, ozvalo se v Erikově mysli poté, co oba vzduchem plachtící jerni doplachtili ke stěně koupelny a narazili na zeď.
Nic se jim nestalo, protože jerni se během evoluce vyvinuli tak, aby je takové odrazy už nikdy nepřekvapily. Museli se poučit z chyb po velké jerní válce před mnoha generacemi, kdy byla spousta jejich druhů takto odpinknuta do zapomnění.

"No, vi vi vidíš to? Ten si ale nechutně užívá."
Druhý jern jen odvrátil očka a pohroužil se do představ, které by mu jeho druh záviděl. Jednak si představoval sebe na místě Erika. A pak... rád by se svého soka zbavil.
Glumka totiž netušila, že už nemá jen jednoho obdivovatele.
A jern, jakoby přepaden náhlým jasnozřivým viděním, začal si říkat "Milášek."
N.
Erik si opravdu užíval. Jak natáhnul ruku, aby se konečně dotknul nahého těla, ztratil rovnováhu a ani kvalitní boty s pěti pruhy všude, kam se podíváš, mu nedokázaly udržet stabilitu. Po ruce dopadl na zvedající se Glumku i Erikův trup a hlava. Dlažba znovu začala tlačit, tentokrát do stehna. Tlačila o to více, že na tom stehně, hlavou přímo proti rozkroku ležel Erik.
Jernové sice záviděli, ale netušili, že úplně zbytečně, protože mírně dalekozraký Erik ze své pozice vidí jen rozmazané chloupky. Navíc díky ztrátě rovnováhy vystřízlivěl ze svého průzkumnického opojení a začal se stydět.
J.D.
Mírně dalekozraký Erik si teď nadával, že do sprchy nenosí brýle.
Jernové se smáli, až se za bříška popadali a když zahlédli Erikův zlostný pohled, zalezli za bednu s neznámým obsahem, o kterou se Glumka při pádu málem praštila.
Kapky vody pleskaly o keramickou vaničku sprchového koutu a podlaha začínala studit.
N.
Glumčin smysl pro realitu se vrátil z cest vesmírem a pomalu přebíral kontrolu. Po vyjasnění existencionálních záležitostí, jako kdo jsem, co dělám a co si zítra vezmu na sebe, se její mysl začala zabývat i přízemnějšíma otázkama, jako kdo je ten kluk, co na mně leží, proč jsme ve sprše, kdo jsou ti dva malí tvorové za bednou a kde mám šaty. A hlavně co je sakra v té bedně.
Jedna věc jí zaujala při probírání vzpomínek, vůbec si nepamatuje, že by se svlékla. Ten kluk něco řekl a bylo to. Buď si to nepamatuje nebo...
"Mohla bych mít také nějaké přání?" pronesla do šumění sprchy.
P.Š.
"Jasně, přej si cokoliv," navrhl Jern-Milášek.
"Bych docela chtěla pořádnou vanu, ale tu mi asi nevyčaru..." poznamenala Glumka, ale než dopověděla, stačila se ještě leknout a zapištět údivem. Podlahla pod jejím tělem se zavlnila. Spáry v dlaždicích se srovnaly, zem ji přestala tlačit. Rozhlédla se a s údivem zjistila, že nově vydlážděná není jenom podlaha, ale i stěny. Dveře zmizely.
"Wow... tomu říkáš vana? To je spíš bazén..." rozhlédl se kolem sebe i Erik. Nezdálo se však, že by mu nedokonalost Jernova kouzla nějak vadila.
"Ještě vodu...." zažadonila Glumka, ale Jern zavrtěl hlavou.
"To nejde, já umím plnit jen jedno přání," řekl a vydal se zkoumat podrobně křivky jejího těla.
J."Š"K.
"A jaké?" ozvaly se dva jerní hlasy.
"Mám od každého jedno?" ubezpečila se Glumka.
"Jo," řekl první jern.
"Jo," řekl druhý jern.
"Jo," řekl Erik.
"Tak tedy přeju si, abych si zapamatovala obsah toho skripta bez učení!" vyhrkla nadějně Glumka.
I stalo se. Od té doby Glumka ví, že zabezpečí-li zaměstnavatel zaměstnanci na pracovní cestě plně bezplatné stravování, stravné neposkytuje; zabezpečí-li bezplatné stravování částečně, stravné se krátí: trvá-li pracovní cesta 5-12 hod. za každé uvedené jídlo o 70 %, při 12-18 hod. za každé uvedené jídlo o 35% a více jak 18 hod. za každé uvedené jídlo o 25%.

A to druhé přání?

"Teď chci vanu!"

A ve sprchovém koutě se zhmotnila vana. Ale trochu divná - na boku měla místo dlaždiček spoustu panelů plných páček a různobarevných světélek, která se nepravidelně rozsvěcela a zhášela.

"A jaké přání ti mohu splnit já?" zeptal se nadějně erotikou zblblý Erik.

"Ty vypal," chtěla říci původně Glumka, ale při pohledu na podezřelou vanu se zamyslela.
J.D.
Erik si doteď pamatoval vše, Glumka se vzpamatovávala a přemýšlela o případných dalších přáních, které by mohla mít a jerni se (po průzkumu jejího těla) začínali docela nudit.
Oba mladí lidé teď se zájmem hleděli na bednu.
A oba jerni... na skripta.
"Táááková hromada papíííru. Promočená, možná už skoro zničená," pronesl jeden z nich smutně.
"Co navrhuješ?
"Musíme ty vědomosti zachránit," odhodlaně odpověděl Milášek.
"Pravda, bratře. Musíme se to naučit a předat další generaci."

S těmito památnými slovy se oba malí tvorečkové vrhli ke zvlhlé hromádce papírů a začali se šrotit.
O milion let později, (což teď oba chudáčci samozřejmě nevěděli), bude jejich čin považován za největší omyl v jerní historii. Jejich vědomosti totiž přispějí ke změně celé společnosti.
N.
Erika přestala bedna bavit a jal se ohledávat stěny. Zjistil jednu nepříjemnou věc - ty dlažice jsou nepříjemně kluzké. Po těch se ven nedostanou. A okraj je moc vysoko. Možná kdyby si stoupnul na bednu.
Glumka, která stále ještě přemýšlela, co může být v té bedně, byla mírně překvapená, když viděla Erika, jak se snaží něco dělat. Mírně proto, že sama dospěla do stavu, kdy jí nestačilo jen koukat zvenku a potřebovala ukojit svoji zvědavost. Jenže nechápala, co ten kluk dělá. Takhle se přece bedna neotevírá!
P.Š.
"Teď budu mít přání já a budu si přát vodu," uvažoval Erik hlasitě, "ale bacha, jen tolik ať se neutopíme." Jerníci ho zřejmě neslyšeli, protože je zcela pohltilo usilovné studium.
"Jejš, co tady chceš provádět?" vyděsila se Glumka, i když poněkud opožděně. Teď to pro změnu byla ona, kdo začal ohledávat stěny. Erik se lekl, že s ní začne být nuda, protože už vůbec nevypadala tak přitažlivě, jako předtím, když ležela na dlaždicích. Bylo by třeba nějak zaujmout její pozornost, jenže....... Kotníkem zavadil o bednu. "Mrknu se dovnitř," usoudil a jal se otvírat víko.