Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice.

Povídka na pokračování 2. část

17. července 2007 v 20:56 | Jana Dvořáčková |  Ke stažení
Záludnost blogů je též v délce vloženého textu. Tady mi to zrovinka psalo, že povídka musí být kratší, než dvacet tisíc znaků. Takže mi nezbývá, než udělat pokračování, což je zrovna to, co možná čtete.
******************************************************************************
N.
Po několika zlámaných nechtech dospěl Erik k názoru, že bez nářadí to asi nepůjde. Nebo aspoň bez kladiva. Ale vždyť má přání...
"Ať je vnitřek bedny kolem nás," zvolal v euforii.
Tohle jerny zaujalo.
"Opravdu všude kolem vás?" ujistil se ten jern, který ještě Erikovi dlužil přání.
J.D.
"No jo," zarazil se jern. "Ale jak to teda provedu?"
Jeho druh na něj mrknul. Jednak byl rád, že tohle nemusí řešit on, ale na druhou stranu mu bylo přítele líto.
"Udělej to tak, jak si to pán přeje," poradil mu bezelstně. "Ale dej bacha, ať nepřijde nic na zmar."

A pak se koupelnou začala linout vůně jistého šumivého nápoje.
Byl všude. Ve vaničce sprchového koutu, která, jakoby byla bezedná. V rohu byl dokonce kbelík, který tam staré Kropáčkové sloužil k úklidu. A i ten byl plný šampusu.

Oběma mladým lidem se rozzářily oči. A jerni dostali žízeň.
N.
Jano, už jsme ve vaně nebo spíše malém bazénu, takže vanička sprchového koutu tam fakt není]

A šumivého nápoje dále přibývalo. Už ho bylo po kotníky, pak po kolena a nakonec ho bylo tolik, že by se v něm dalo plavat. A dále přibývalo. Glumka na to nevěřícně koukala. Na takovouhle blbost vyčerpat přání.
"Hej, já mám také ještě jedno přání," zvolala a koukala, kde je ten jern, co by jí ho mohl splnit.
Jernové tou dobou seděli na kraji a malými stříbrnými brčky nasávali. Očička jim vesela svítila.
"Tak si něco, škyt, přej." Jern měl problém mluvit. "Ale honem."
"Ať je tu s námi Eliška," zvolala Glumka.
Jern pokýval hlavou, postavil se a vlítnul do šampáňa po hlavě.
J.D.
Kdopak je asi Eliška?
Glumčina slova nesená jakousi podivnou ozvěnou, která obkroužila místnost a vrátila se zpět k němu, to byla poslední věc, kterou jern dokázal vnímat.
Lehký, jako vánek, snesl se, pomalu, jako list na podzim, do pěnivých vln šumivého moře. Nechával se unášet, jen vnímal, že stále, nevěděl jak, zůstává na hladině.
N.
Kdopak je Eliška, říkal si pro sebe Erik, zatímco plaval na zádech, nechával se šimrat bublinkami a chvílemi jemně upíjel. Pomalu, rozkošnicky se svlékal a pozoroval jak jednotlivé kusy jeho oděvu zůstávají na hladině, nafouknuté vzduchem z bublinek. Pomalu opouštěl myšlenky na Elišku, na Glumku a na jerny, na život, vesmír a vůbec, a prostě si užíval.
"Glo, glo, pomoc, glo, glo, já se topím," ozval se za Glumčinými zády povědomý hlas a Glumka si uvědomila, že zapomněla na jednu maličkost. Eliška neumí plavat a umí se utopit i ve vaně.
J. "Š" K.
Náhle a nečekaně se nad celou skrumáží mladých lidí (Erik & Glumka & Eliška & jern & druhý jern) rozzářilo nafialovělé vrnící světlo. No jo, zářivky tady blbnou, pomyslel si Erik. Je ale hloupé, že se s námi chtějí rozloučit, zrovna když nejpíš budu muset zachraňovat nějakou Elišku.

Avšak nefialověla a nevrněla zářivka. Zářivky sice na stropech bývají, ale tato měla tvar kosočtverce. Charakteristická vůně ozónu prozradila, že se tu otevírá klasická Brána mezi mimovesmíry.

"Už je tu zase, zase!" zaječel jern, když se z Brány začala vysunovat jakási trubice. "Jo, a opět se svým sosákem," povzdychl si druhý. Trubice, jerny identifikovaná jako sosák, se zasunula pod hladinu šampaňského, načež se ozvalo mohutné srknutí. Hladina moku klesla rázem o jeden metr. Glumka si oddechla. Eliška se neutopí! Avšak pak se ozvalo druhé srknutí...
J. "Š" K.
...a hladina klesla až na pouhý půlmetr.

"Kdo to sem strká ten svůj sosák?" vykřikl Erik naštvaně.

"Je to on!" přednesl informaci s nulovou hodnotou jern. Druhý jern ho doplnil: "Je to on, mezivesmírný slon. Sotva se někde objeví vana se šampaňským, hned do ní strká svůj nesmírný chobot. Ale počkej, potvoře!" pronesl zlověstně druhý jern a s dopomocí jerna uvázal na sosáku zkracovací uzel.

Vzteklý řev sloniska zmlknul v okamžiku, kdy zauzlovaný chobot zmizel v přízračně fialovém kosočtverci, který poté okamžitě zhasl. Jerni se přesto zdáli jacísi neklidní a rychle se schovali. Jern zalezl do levého Glumčina podpaží a druhý jern do pravého. A tak v bazénu, kde přece ještě nějaké šampáňo zbylo, zůstal jen Erik s Glumkou. Úplně nazí mladí lidé opačného pohlaví. A Eliška.

Eliška???
N.
Eliška se od zbylé dvojice výrazně lišila. Byla oblečená nebo spíše neoblečená, neboť ta mokrá noční košilka, která byla průhledná už za sucha, oděv ani zdaleka nepřipomínala. A o nějakém pohlaví se u ní dalo těžko mluvit, neboť vykazovala nebo spíše nevykazovala znaky žádného z nich. Navíc pod vlivem spolykaného moku ani neseděla ani nestála, ani nemluvila ani nemlčela a její rychle mrkající oči nebyly ani otevřené ani zavřené.

"Proč sis proboha přála Elišku?" obořil se Eric na Glumku. "To bylo naše poslední přání. Jak se teď dostaneme ven? A hlavně, kdo usuší tvoje skripta?" V poslední větě zaznělo trocha sladké podbízivosti.
J.D.
Bohužel... atmosféru zkazil někdo, koho by ti dva vůbec nečekali. Vzpomínali si matně, že kdysi dávno, a bylo jedno, že to zase až tak dávno nebylo, otravovala za dveřmi baba Kropáčková - místní uklizečka. Ale to bylo předtím, než... než to všechno dopadlo takhle, tak nádherně. Předtím, než se začala plnit přání.
"Haló, je tam někdo? Já vím, že tam jste. Celý den odtamtud slyším nějaké zvuky." Skřehotavý hlas shrbené důchodkyně zaplašil jakoukoli touhu - na cokoli.
Ovšem z koupelny se nikdo neozval.
Teď si všichni přáli mlčet.
N.
Eliška ovšem bábu Kropáčkovou asi nikdy nepotkala. Určitě ji nemohla potkat, protože by se nevybrala tuto chvíli ke své první větě v šampaňském bazénu.
"Taky je vám taková zima," zajektala a bůh ví proč si zakryla oči. Jak zvedla ruce, tak se jí pod vlhkou košilkou narýsovaly dva malé tmavší body, které naznačovaly, že nosí dívčí jméno oprávněně.
V jernech se probudila zvědavost, elegantně vypluli glumce z podpaží a zapluli pod Eliščinu košilku. Po chvíli se odtamtud ozvali divné zvuky, které musely být slyšet až za dveře.
J "Š" K
Totiž mlaskání a jakési srkání. Oba jerni nepochybně vytasili svá stříbrná brčka. Jern-Milášek začal navíc z neznámých důvodů šišlat.
"Hodná paniška, dóóóbrá paniška, my ji žahžejeme, aby jí nebyla zimiška."
Načež se Eliška začala hihňat. A konečně přestala fňukat. Dva malé tmavší body pod promočenou košilkou se začaly zdůrazňovat. Ubohému Erikovi to bylo jedno, protože je ani nezaregistroval - bez brejlí. Protože však začínalo být v bazénu jaksi těsno, ocitl se opět v tělesném kontaktu s Glumkou, která, jak víme, byla již vůbec neoděna. Erik si uvědomil, že původní smysl získání Glumky - společná koupel, aby tedy mohla být vůbec nějaká koupel - byla již bohatě splněna. Protože se vetřelkyně Eliška zdála být zcela saturována jerny, rozhodl se pokračovat v dalších plánech, na které původně ani nepomyslel. Tedy v pokračování onoho kontaktu, jenž zatím spočíval v tom, že jeho pravá ruka spočívala na Glumčině nahém rameni.
"Není ti taky zima?" pokusil se alespoň o náznak konverzace.
Načež jeho pravačka začala klouzat po Glumčině těle níže. Trochu nešikovně - protože krom toho, že byl slabozraký, byl taky levák...
N.
Bába Kropáčková byla rozhodná paní. Právě pro svoji rozhodnost byla známá několika generacím studentů a návštěvníků kolejí (těm zejména). Tradovalo se, že kdysi dávno uklízela na generální štábu natolik rozhodně, že bulvár v době její směny měl nasazené fotografy v oknech sousedních domů, aby mohl zveřejňovat fotky generálů lezoucích z oken. Poté, co se jednou rada obrany sešla v poloviční sestavě, byla vykopnuta nahoru - dostala na povel všechny uklízečky na kolejích.
Někteří studenti se naučili s paní Kropáčkovou žít - zdravili ji a sponzorovali hadry na mytí podlahy. Pár se dokonce naučilo jí využívat - sklopené oči, mokré kalhoty a její jméno šeptané na půl pusy byla ta nejlepší omluva pozdního příchodu - nebyl přednášející, který by si troufl se jí zeptat, jak to bylo doopravdy.
A tahle paní Kropáčková stála přede dveřmi. A nejenže tam stála, ona na ně jemně tloukla smetákem. A co více, ona se jich ptala: "Co se to tam děje?" Z toho by měl husí kůži i slon.
J.D.
Zatímco se uvnitř děly všemožné věci, na chodbě stará paní zvažovala své možnosti.
Mohla tam stát jako trubka, tlouct do dveří smetákem a snažit se jim domluvit. Nutno podotknout, že když před ní měli úctu studenti, dveře to tak vidět nemusely.
A také ne. Umíněný kus dřeva, který odděloval elitní uklizečku od největšího bordelu, který kdy viděla, mlčel.
A tak se paní Kropáčková rozhodla.
Záměr: dostat se za dveře, tedy do místnosti.
Cíl: vyrazit dveře jakýmkoli způsobem.
Způsob: jednoduchý.
Omyl...

Na rozběh potřebovala nějakých padesát metrů, což chodba v pohodě splňovala. Svižně doběhla na startovní čáru, vykasala si zástěru, šátek uvázala pevně pod bradou a nasadila si žluté gumové rukavice, které ji výborně ladily k pleti. Ještě smeták do ruky.
Byla připravena k akci.
Jenomže když se tak v běhu laně a rychlosti geparda blížila ke dveřím, uvědomila si jednu zásadní věc.
Otevírají se ven, ne dovnitř.
Pozdě.
P.Š.
Práááááááááááááááááááááááááááááásk! Rozlehlo se kolejní chodbou a bába Kropáčková se, v mírně placatém stavu, svezla k zemi po dveřích koupelny, které, jsouc vyrobeny z kvalitního papundeklu, ani trošičku nepovolily. Před očima se jí vyrojila hvězdná soustava jiskřiček a když si ohmatala nos, zjistila, že nabývá rozměrů haloweenové výzdoby.

Ti za dveřmi se taky pořádně lekli. LIdé i jerni. A jerni, jak známo, když se vyděsí, tak.......
N.
Paní Kropáčková ale nebyla žádná fiflena, která se v případě prvního neúspěchu složí a začne hystericky vzlykat. Léta velení vojákům a komandování študáků jí už dávno naučily, že slzám staré báby svět nevěří.
Její mozek se plně soustředil na problém dveří a ignoroval podněty, které k němu přicházely ze všech stran a které by si za normálních okolností vynutily rychlou a důslednou akci. A tak její oči přešly hnědý flek na podlaze, pavučinu v koutě a zahozenou rozšláplost v červenobílé. Soustředily se na skříňku s požárním hydrantem a další protipožární výbavou tak dlouho až se staly dvě věci: skříňka se sama otevřela a ruka paní Kropáčkové uchopila těžkou sekeru.
Pak propůjčila sekeře svoji sílu a spodním úderem, jak byla zvyklá z jiného nářadí, dala dveřím najevo, kdo je tu pánem.
J.D.
Cccc, tomu se říká první kontakt, procedila skrz umělé zuby. Vyplivla krev, ta hnusná pachuť ji začínala štvát. Ne, že by na tohle nebyla zvyklá. Vzpomněla si, že naposledy, když plivala krev, to byla ta brutální vyvražďovačka, o které existuje jen jeden tajný záznam, padaly na zem i její zuby. A od té doby má skvěle držící protézu.
Ruce v gumových rukavicích pracovaly neúnavně a přesně, čelo pod květovaným šátkem se potilo jako Sigurney Weaverová ve filmu Vetřelec a sekera ve dveřích vyráběla nádherné ornamenty. Kropáčková vysekávala svůj monogram do dveří a byla zvědavá, jak na to odpoví druhá strana.
J."Š"K.
Nikdo nečekal, že by odpověděla třetí strana. Avšak stalo se. Když Kropáčková vyrubala do dveří literu K a začala s Véčkem (jako Viola, což bylo její pravé jméno), vyrazil z polovičky Vé vlevo dolů fialový paprsek a uzavřel tak kosočtverečný obrazec. Jeho vnitřek, ze třičtvrtě vyrubaný a ze čtvrtky vypálený, vypadl ven za rozléhání se charakteristické vůně ozónu. Kropáčková se vyčkávavě zarazila se sekyrou v zápřahu. Mohla tak hbitě seknout po dlouhém ohebném údu, který se proti ní z otvoru vysunul. Avšak tento zákeřný útok byl natolik nečekaný, že se Viola zpozdila o osudný zlomek vteřiny. Kolem kotníků noh se jí ovinul nesmírný chobot mimovesmírného veleslona. A trhnul. Kropáčková dopadla na záda, upustila sekyru, která společným vektorem složeným z pohybu padající báby a sloního chmatu získala nečekaný švih a proletěla padesát metrů chodbou koleje, než vysklila boční okno.

"Do píče!" vykřikla Viola, a už tam byla. Kde? Kdyby v té chvíli navštívil kout u toalet náhodně kolem jdoucí náhodný kolemjdoucí, kladl by si onu otázku také. Totiž - co je za tím kosočtvercem? Zatáhl veslon bábu do nebíčka nebo do peklíčka? Tedy do šplouchající koupele, plné výskajících mladých lidí, kterým všem rozdali jernové další stříbrné slámky, anebo do mimovesmíru k nějakým odporným hrátkám?
Protože však nikdo náhodný kolem nešel, museli by si tuto otázku zodpovědět další študáci, kteří se začali na chodbě shromažďovat. Jenže protože je to nezajímalo, žádnou takovou otázku si nekladli. Zato kladli jiné:
"Nemůžete nechat toho randálu? Tady se nedá učit!" nebo "Už budete? Já opravdu musím!"

KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jakub Jakub | E-mail | Web | 24. října 2011 v 15:31 | Reagovat

Pěkný....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama