Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice.

Leden 2008

Můj skutečný život

31. ledna 2008 v 23:50 | Jana Dvořáčková |  Publikováno
Před koncem roku 2007 se na FantasyPlanet objevil Můj skutečný život - povídka, která se svým žánrovým zařazením na tyto stránky možná příliš nehodí. Nicméně... je tam a já jsem za to ráda.

2017: Povídka už tam dávno není, protože stránky prošly úpravou a jestli existuje archiv, tak jsem ho nenašla.
A ani sem to dát nemůžu, protože délka textu je limitovaná čtyřmi tisíci znaky a na pokračování to drobit nebudu.
To bych se po...

Noční toulky

1. ledna 2008 v 15:20 | Jana Dvořáčková

Když usínám

Ležím v posteli a snažím se usnout. Na stropě souhvězdí fosforových hvězdiček. Nebo fosforeskujících? Ale vždyť ony neblikají, prostě se rozzáří a za chvíli opět pohasnou. Před časem jsem je od někoho dostala. Udělala jsem si z nich souhvězdí Panny - moje znamení, zbytek pak tvoří takový, pro oči zajímavý shluk malých i větších hvězd.
Lepení na strop dalo zabrat. Trvalo to skoro dvě hodiny, během nichž mi některé opakovaně padaly a braly s sebou i část omýtky. Táta by mě zabil, kdyby to zjistil, říkala jsem si, a snažila se zamaskovat skvrnky dalšími a dalšími hvězdičkami, přičemž jsem si několikrát slepila prsty vteřinovým lepidlem. Jednou jsem musela použít žiletku k jejich osvobození. Nemusím říkat, že jsem se netrefila a z jednoho prstíku vzala víc, než bylo původně v plánu. No nic.
Takže jsem skvrnku na palci zakryla náplastí a dala se do dalšího polepování stropu.
Když se to tak vezme, ten pro oči příjemný shluk, byl vlastně jen maskovací manévr, použitý k neodhalení mé vytrvalé snahy dovést své dílo až do konce. Ten nastal, když i přese všechno bouchání dveřmi, dunění hudby a dupání na půdě (ve snaze testovat kvalitu vteřinového lepidla), nespadla ze stropu jediná z více než sto padesáti hvězdiček.
Úspěch! Třikrát hurá! Klaňte se hrdinovi!
Tehdy jsem se několikrát pochválila a ve stylu King Konga si poklepala na hruď. Pak jsem popadla dech a začala se těšit na příchod noci.

Pokaždé, když večer zhasnu, sleduji, jak jejich záře pomalu, ale jistě pohasíná. V těch prvních několika minutkách, jako bych měla v pokoji svou vlastní hvězdnou oblohu. Zelenkavá záře neznámých souhvězdí přenese mě pokaždé do jiných realit, paralelních vesmírů, do snů, které jejich prostřednictvím můžu sdílet s ostatními. Třeba s rodinou. Bohužel její členové se přišli podívat jen jednou.
"Hmmm… hezký," konstatovali a odešli.
Tak nic, říkala jsem si snad trochu uraženě, přestože jsem to vlastně mohla čekat a raději si už poněkolikáté pochválila svoje dílo. To mi pokaždé zvedlo náladu. Když se dostavovalo snění, nemusela jsem ani zavírat oči. Stačilo se zadívat vzhůru.
Ležím v posteli a pozoruji svůj soukromý vesmír. Noc vstřebává jeho světlo do doby, dokud se z malých zelenkavých sluncí nestanou opět jen nezřetelné tečky nad mou postelí.
A pak… usnu.

Když spím

Vznáším se nad svou postelí. Moje tělo spí a má duše puštěná ze řetězů a schránky fyzické podstaty, bloudí po pokoji.
Prsty se dotknu hvězd, oživím v nich pohasínající záři. Kdybych se náhodou probudila, spatřila bych mezi mdlými i záblesky jasné a zářící.
Vlastně… stávalo se to a já nevěděla, čím by to mohlo být. Teď už vím.
Můj pokoj je malý, asi tak dvaapůlkrát tři metry. Je tu místo na šatní skříň, knihovnu, postel a noční stolek. Nic jiného nepotřebuji. Jsem spokojená stejně, jako moje druhé já, které během dlouhých nocí prochází jednu knihu za druhou a pak mne ovlivní pokaždé, když dočtu jednu a mám chuť se pustit do další. To ona rozhoduje o tom, co budu číst a svým způsobem i o tom, co budu psát.
Pro to druhé musí udělat tohle:

Když létám

Je jedno jestli je léto, nebo zima, i když v létě je to přeci jen o něco lepší. Ne kvůli teplu, protože mé druhé já není náchylné k tělesným potřebám. V létě jsou krásnější hvězdy. Ne, že bych jich neměla dost nad postelí, ale venku!!! Lidičky, venku je to přeci o tolik lepší! A je to lepší stonásobně, když umíte létat!
Osvobozená, vznáším se nad střechou našeho domu, nad zahradami, nad naší čtvrtí, nad celým městem. Vznesu se výš - až k oblakům a vnímám světla měst v dálce, pruhy dálnic, jež je spojují do pavučiny civilizace.
"Nádhera!" vydechnu údivem a zapamatuji si každý detail svého výletu. Stoupám ne, letíííím vzhůru!
Na sobě mám jen to, co moje tělesná schránka - noční košili s kotětem na prsou. Kotě na potisku spí, nemusím se bát, že by mě prozradilo.
Létání je v létě lepší ještě z jednoho důvodu. V zimě se mé tělo často nachlazené a prokřehlé probudí chladem, nebo častější potřebou… vykonat potřebu. A já se můžu zbláznit pokaždé, když se v tom zmatku nestíhám vrátit zpět.
Kolikrát jsem se už proháněla nad městem za svitu úplňku a tichu nad mraky, kde je to pro pozorování hvězd, což je můj koníček, asi nejlepší, když se moje… když jsem se začala budit.
Nedokážete si představit ten fofr. Nestíhala jsem a v ten moment převzala moje tělesná schránka něco z mých prožitků, část mých snů. A… pak se jí zdálo o tom, že létá nad mraky za úplňku. A hned měla námět na povídku. To mě vždycky naštve. Zlodějka jedna!
Tak, kde beru nápady na psaní, už víte.
V tom okamžiku, než se moje toulavé a svobodné já opět spojí s tělem - v té chvíli, než se probudím, než se všechno zase ustálí, zapamatuji si prožitky, které jsou skutečné pro ni, ale jen pouhými sny pro mne.
A pak se těším na to, až půjdu zase spát.

Příznaky stáří

1. ledna 2008 v 1:48 | Jana Dvořáčková |  Publikováno

Do soutěže Zlatá zebra 2007 přišlo celkem třináct prací, z nichž sedm bylo otištěno ve sborníku "Zlatá zebra 2007."
Povídka o jednom (ne)šikovném kosmickém vynálezci pod názvem Příznaky stáří, byla pátá.
A ještě téma: práce zatím posledního vyhlášeného ročníku se točily kolem "Záložní kopie Sluneční soustavy," takže si dokážete živě představit, kolik možných variant asi vzniklo.