Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice.

Noční toulky

1. ledna 2008 v 15:20 | Jana Dvořáčková

Když usínám

Ležím v posteli a snažím se usnout. Na stropě souhvězdí fosforových hvězdiček. Nebo fosforeskujících? Ale vždyť ony neblikají, prostě se rozzáří a za chvíli opět pohasnou. Před časem jsem je od někoho dostala. Udělala jsem si z nich souhvězdí Panny - moje znamení, zbytek pak tvoří takový, pro oči zajímavý shluk malých i větších hvězd.
Lepení na strop dalo zabrat. Trvalo to skoro dvě hodiny, během nichž mi některé opakovaně padaly a braly s sebou i část omýtky. Táta by mě zabil, kdyby to zjistil, říkala jsem si, a snažila se zamaskovat skvrnky dalšími a dalšími hvězdičkami, přičemž jsem si několikrát slepila prsty vteřinovým lepidlem. Jednou jsem musela použít žiletku k jejich osvobození. Nemusím říkat, že jsem se netrefila a z jednoho prstíku vzala víc, než bylo původně v plánu. No nic.
Takže jsem skvrnku na palci zakryla náplastí a dala se do dalšího polepování stropu.
Když se to tak vezme, ten pro oči příjemný shluk, byl vlastně jen maskovací manévr, použitý k neodhalení mé vytrvalé snahy dovést své dílo až do konce. Ten nastal, když i přese všechno bouchání dveřmi, dunění hudby a dupání na půdě (ve snaze testovat kvalitu vteřinového lepidla), nespadla ze stropu jediná z více než sto padesáti hvězdiček.
Úspěch! Třikrát hurá! Klaňte se hrdinovi!
Tehdy jsem se několikrát pochválila a ve stylu King Konga si poklepala na hruď. Pak jsem popadla dech a začala se těšit na příchod noci.

Pokaždé, když večer zhasnu, sleduji, jak jejich záře pomalu, ale jistě pohasíná. V těch prvních několika minutkách, jako bych měla v pokoji svou vlastní hvězdnou oblohu. Zelenkavá záře neznámých souhvězdí přenese mě pokaždé do jiných realit, paralelních vesmírů, do snů, které jejich prostřednictvím můžu sdílet s ostatními. Třeba s rodinou. Bohužel její členové se přišli podívat jen jednou.
"Hmmm… hezký," konstatovali a odešli.
Tak nic, říkala jsem si snad trochu uraženě, přestože jsem to vlastně mohla čekat a raději si už poněkolikáté pochválila svoje dílo. To mi pokaždé zvedlo náladu. Když se dostavovalo snění, nemusela jsem ani zavírat oči. Stačilo se zadívat vzhůru.
Ležím v posteli a pozoruji svůj soukromý vesmír. Noc vstřebává jeho světlo do doby, dokud se z malých zelenkavých sluncí nestanou opět jen nezřetelné tečky nad mou postelí.
A pak… usnu.

Když spím

Vznáším se nad svou postelí. Moje tělo spí a má duše puštěná ze řetězů a schránky fyzické podstaty, bloudí po pokoji.
Prsty se dotknu hvězd, oživím v nich pohasínající záři. Kdybych se náhodou probudila, spatřila bych mezi mdlými i záblesky jasné a zářící.
Vlastně… stávalo se to a já nevěděla, čím by to mohlo být. Teď už vím.
Můj pokoj je malý, asi tak dvaapůlkrát tři metry. Je tu místo na šatní skříň, knihovnu, postel a noční stolek. Nic jiného nepotřebuji. Jsem spokojená stejně, jako moje druhé já, které během dlouhých nocí prochází jednu knihu za druhou a pak mne ovlivní pokaždé, když dočtu jednu a mám chuť se pustit do další. To ona rozhoduje o tom, co budu číst a svým způsobem i o tom, co budu psát.
Pro to druhé musí udělat tohle:

Když létám

Je jedno jestli je léto, nebo zima, i když v létě je to přeci jen o něco lepší. Ne kvůli teplu, protože mé druhé já není náchylné k tělesným potřebám. V létě jsou krásnější hvězdy. Ne, že bych jich neměla dost nad postelí, ale venku!!! Lidičky, venku je to přeci o tolik lepší! A je to lepší stonásobně, když umíte létat!
Osvobozená, vznáším se nad střechou našeho domu, nad zahradami, nad naší čtvrtí, nad celým městem. Vznesu se výš - až k oblakům a vnímám světla měst v dálce, pruhy dálnic, jež je spojují do pavučiny civilizace.
"Nádhera!" vydechnu údivem a zapamatuji si každý detail svého výletu. Stoupám ne, letíííím vzhůru!
Na sobě mám jen to, co moje tělesná schránka - noční košili s kotětem na prsou. Kotě na potisku spí, nemusím se bát, že by mě prozradilo.
Létání je v létě lepší ještě z jednoho důvodu. V zimě se mé tělo často nachlazené a prokřehlé probudí chladem, nebo častější potřebou… vykonat potřebu. A já se můžu zbláznit pokaždé, když se v tom zmatku nestíhám vrátit zpět.
Kolikrát jsem se už proháněla nad městem za svitu úplňku a tichu nad mraky, kde je to pro pozorování hvězd, což je můj koníček, asi nejlepší, když se moje… když jsem se začala budit.
Nedokážete si představit ten fofr. Nestíhala jsem a v ten moment převzala moje tělesná schránka něco z mých prožitků, část mých snů. A… pak se jí zdálo o tom, že létá nad mraky za úplňku. A hned měla námět na povídku. To mě vždycky naštve. Zlodějka jedna!
Tak, kde beru nápady na psaní, už víte.
V tom okamžiku, než se moje toulavé a svobodné já opět spojí s tělem - v té chvíli, než se probudím, než se všechno zase ustálí, zapamatuji si prožitky, které jsou skutečné pro ni, ale jen pouhými sny pro mne.
A pak se těším na to, až půjdu zase spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama