Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice.

Srpen 2008

Ondřej Neff - Tma

3. srpna 2008 v 19:37 | Jana Dvořáčková |  Recenze

Nejnovější vydání románu, který od svého vzniku v roce 1998 budí pozornost a získal ocenění jako nejlepší česká sci-fi. Autor v něm vykreslil barvitý obraz společenských katastrof, jež by nastaly, kdyby ze světa zmizela elektřina jako technicky fungující síla. Zhroucení světa, jak ho známe, je zde popsáno s nelítostnou věrohodností, a právě tak budování obnoveného středověku, ve kterém vítězí hrubá síla nad slušností a pověra nad věděním. Právě v tom vidí autor onu "tmu" a ukazuje, jak křehká je naše civilizace a jak snadno by se mohla zhroutit.
(anotace)

Kniha vyšla už několikrát. Poprvé v roce 1998 (Milenium Publishing), pak o rok později (Milenium Publishing), dále v roce 2003 (tamtéž) a jako Tma 2.0 a minulý rok v Albatrosu.
Představte si, že si žijete svůj všední život. Ráno vstáváte, chodíte do práce, platíte daně, nadáváte na politiky, chodíte si po práci sednout s partou do hospody, pomalu ale jistě se zabíjíte konzumací konzervantů, máte rádi své děti a ony vás nenávidí, v jedné, nebo ve druhé roli se účastníte domácího násilí… Představte si, že všechno funguje podle toho, jak si myslíte, že by to fungovat mělo. Klasika - stereotyp. Vaše existence, ať už je šťastná, nebo ne, by snad nemohla dostat jinou podobu, kdyby… kdyby se jednoho vcelku pěkného jarního odpoledne všechno nezbláznilo a bez jakéhokoli varování vás nedonutilo myslet si opak. Od určité chvíle - jisté hodiny, minuty a vteřiny by se všechno změnilo způsobem, který by znamenal, že pokud chcete přežít, musíte naprosto a od základů přehodnotit všechno na čem jste si mysleli, že stojí to, čemu se říká Civilizace.
Protože nastala elektrická smrt - nová "Doba temna."

Když přestala fungovat elektřina, Honza Kryl, jeden z hlavních hrdinů románu, zrovna cosi spravoval na svém kole. Obyčejný kluk s obyčejnými sny a vcelku normální prací si cenil kola, protože představovalo svobodu. Volnost pohybu byla stejně důležitá jako volnost v životě. "Hlavně se nenechat buzerovat," říkával si často a bránil se všemu, co by ho mohlo přivést do oprátky stereotypu. Se svou manželkou Monikou se rozvedl a svou přítelkyni Markétu opustil přesně v první den elektrické smrti, jak se onomu úkazu začalo všeobecně říkat, v podvečer Tmy, která měla být mnohem děsivější než ta, které se bojí malé děti.
Hned toho dne se začala odvíjet podivná šňůra ještě podivnějších události, které měly otestovat mez připravenosti celého Lidstva.
Zásadní otázka: Co bude dál?
Lidé si uvědomí, že se stalo něco divného. Ze strachu a možná díky instinktům se začnou chovat naprosto přirozeně. Důležité je přežití a nezáleží na ničem jiném, než právě na tom. Hromadí jídlo, kvůli kterému se v brzké době povedou boje na život a na smrt a vodu, protože ta přestává téct.

Sídliště se stávají neobyvatelnými, všude se line zápach výkalů, na ulicích se povalují mrtví - první oběti nové doby.
Zazáří jiskřička jakési organizace. Vláda a její poslové na kolech, kteří se šíří celou zemí a přinášejí zprávy o situaci, která je ale všude velmi podobná, se snaží nějak situaci řešit.
Uspokojivá řešení ale paradoxně přinášejí ti, kteří jsou na žebříčku dnešní společnosti někde docela vespod - nepovšimnuti, opomíjeni. Chyba.
Peníze přestanou existovat. Platidlem se stane jídlo, šperky, zbraně a cokoli, na čem se můžete vlastními silami dostat pryč. O život přijdete snadno kvůli konzervě, jako kvůli kolu, nebo prostě jen proto, že se někomu nelíbí jak se po něm díváte.
Protože ve městech je nebezpečno.
A co udělá člověk, když se cítí být ohrožený na místě, které kdysi považoval za domov? Snaží se přemístit do bezpečí. Jenomže bezpečno není nikde, protože všichni jsou na tom stejně bídně. A tak nastává hromadná migrace, boj o holý život a lidé nejsou zrovna druhem, který by měl valnou šanci uspět.

Přichází léto a s ním první epidemie. Středověké choroby, které kdysi kosily celé vesnice lidí neznalých základních hygienických návyků a lékařských postupů, teď přišly znovu mezi ty, které zastihly nepřipravené. A těch byly z celkového počtu dvě třetiny.
Mrtví se pohřbívají v hromadných hrobech. Později při epidemii v domech, které slouží jako krematoria. Nebo možná i v rybnících a vodních nádržích, kam si krátce předtím někdo přišel pro vodu.

V prvních minutách a hodinách Tmy jich zemřely tisíce. Lidé, kteří byli odkázáni na podpůrné přístroje v nemocnicích. Ti, kteří se staly oběťmi dopravních nehod. Přeživší, které vzápětí poté okradli, zbili a mnohdy zabili rychle se formující bandy nekalých živlů.
V první minutě prozření, že všechno je možné, protože ti, kteří za Tohle můžou, dostali co si zasloužili, roste jejich výbojnost a začínají boje o vládu nad městem, jemuž by měl vládnout někdo jiný.

Později, mnohem později se zformují i zvláštní politická uskupení, která se při životě udržují křehkou vazbou nepsaných slibů, intrik a nejrůznějších kulišáren.
Jako za starých časů.
Jako dnes.
Markéta Panušková byla normální holka, kterých po ulicích chodí stovky. Pracovala v cestovní kanceláři. Když vypnuli proud, myslela si ona i její kamarádky, že je to prostě jen dočasná záležitost, která se přesně hodí k pátečně-pracovnímu lenošení. Holky v cestovce si uvařily kafe na plynovém sporáku, popily něco alkoholu a čekaly. Až do chvíle, než se ulicemi začínala ozývat střelba a po silnicích pobíhaly bandy opilých podivínů, kdy se zdálo, že policie nezasahuje asi tak, jak by měla, nemyslel by si nikdo, že se stalo něco divného.
Kolikrát může být žena v životě znásilněna? Vícekrát, než by dokázala spočítat. Možná to postupem času začne brát jako běžnou součást všední každodennosti. A možná, že nejen tenhle druh ponižování z ní udělá někoho, kým by si nikdy nemyslela, že bude.
Ono rčení o tom, že by si člověk měl uvědomit, kým je a kam směřuje, jaksi přestane platit v okamžiku, kdy to, kým byl, nemá význam pro jeho budoucnost. A právě ta závisí na tom jakou cestou se vydá.

Katka Hřivnáčová, asi čtyřletá slabomyslná dívenka by si zase nemyslela, že se stane něco normálního. Znala jen pach alkoholu, který spojovala se svými rodiči stejně jako bití, dost možná sexuální zneužívání a nadávky. A tomu všemu vévodila jen její ostražitost. Kam uhnout před fackou, na co si dát pozor, když se blíží otec, kdy neplakat, i když měla hlad, vztek, obrovskou zlost. Prudká povaha jejího otce a nevšímavost matky v kombinaci s jejím mentálním postižením z ní udělali ustrašené dítě, které byste snad možná rádi vzali do náruče a konejšili. Možná do doby, než by sáhlo po noži s úmyslem vám podřezat krk.
I taková dokázala být.
Ale tohle z ní udělala až "Doba temna."
Nepochopitelná vnitřní brutalita se zmocnila týraného dítěte, které nedovedlo pojmenovat to, co ho trápí. Jen podivné čmáranice, hysterické záchvaty a minimální fyzický kontakt s lidmi.
Měla ráda jen Honzu, který ji v prvních dnech Tmy, při své cestě z Prahy našel a zachránil.
Při čtení se ve mně mísila kombinace fascinace a děsu. Dost možná proto, že román od českého autora působil trochu opravdověji, než všechna ta minulá a možná i budoucí díla známých i méně známých spisovatelů.

Fascinace nad změnou chování civilizovaných lidských bytostí u mě převládla nad děsem a já se pak musela opravdu děsit pomyšlení na to, co by se asi v té situaci stalo ze mě.
Pokud bych chtěla přežít, cokoli.
Jen nevím, proč jsem měla při čtení neustálý dojem, že každou chvíli musí zákonitě zhasnout světlo. A nejen u mě doma.
Neustále jsem přemýšlela nad tím, kolik žen by se ve dnech po kolapsu dokázalo nabízet mužům kvůli pár masovým konzervám?
Kolik sousedů by vás s klidem zastřelilo kvůli balení pitné vody?
Kolik členů vlastní rodiny by se k vám obrátilo zády z prostého pudu sebezáchovy?
Zabij, nebo budeš zabit.
Možná to by vám táhlo hlavou ve dnech, měsících a letech neskutečně absurdní situace zvané Život.
A pak byste hledali slova pro vyjádření myšlenek, z nichž polovinu byste ze strachu o vlastní existenci nesvěřili ani člověku po vašem boku.
Protože právě slova jsou nejvýmluvnějším vynálezem Lidstva, mnohem účinnějším, než nejničivější zbraň, kterou jsme kdy vyrobili, nebo vyrobíme, skrývají v sobě schopnosti přesvědčit, odradit, zamilovat si, nebo nenávidět.
Tak možná proto, pokud se kdy jednou autorova představa vyplní, bude záležet na lidech a jejich schopnosti komunikace a na prvních okamžicích, jenž určí podobu další budoucnosti.
Ondřej Neff si za tento literární počin rozhodně zaslouží všechna minulá i budoucí ocenění a lidé by si možná měli při čtení nejen této knihy uvědomit, že Tma není jen synonymum pro noc jak ji známe.

Tma
Neff, Ondřej
Nakladatel: Albatros
Obálka: Martin Zhouf
Redakce: Ivana Mergerová, Jolana Ryšavá, Milada Hrachová
Rok vydání: duben 2007
Počet stran: 400
Rozměr: 135 x 205
Provedení: hardback
Stav: nové vydání
Cena: 339 Kč

A.C. Clarke, Paul Preuss - Zlatý věk Venuše 2

3. srpna 2008 v 19:22 | Jana Dvořáčková |  Recenze

Archeologické nálezy z Venuše - důkazy o tom, že život kdysi neexistoval jen na Zemi, předcházel jistý objev podivného lesklého artefaktu - zrcadla z Marsu. Stalo e to deset let před událostmi, kterými končí první díl Zlatého věku Venuše. Ten objev učinil jeden z dělníků, který ale následně zemřel při nehodě vrtné soupravy, takže se na jeho objev přišlo náhodně. Později vznikla teorie o jisté kultuře X, která v dávných dobách obývala Sluneční soustavu. Až do doby, než se objevily artefakty z Venuše, to nevzbuzovalo až takový zájem.
Blake Renfield byl jediným člověkem, kterého kdy Elen považovala za přítele. A byl také prvním, který ji po letech objevil a odhalil její novou identitu. Poprvé se setkali na Zemi. Elen se tehdy ale šikovně ztratila a zamířila na Port Hesperus, kde měla řešit nehodu Star Queen. Blake ji tam následoval z více důvodů. Jenomže než si mohli cokoli objasnit, Elen dostala nový úkol a Blake zamířil zpět na Zemi. Jejich cesty se tady zdánlivě rozbíhají, ale události, které mají nastat, je svým způsobem stále nutí se setkávat.

Hned na začátku druhého ze šesti příběhů, se Elen Troyová, která je jedním z devíti lidí, kteří kdy přistáli na povrchu Venuše, pouští do záchranné akce. Vědci, kteří se zdržovali na povrchu druhé planety, se dostali do potíží a ona je v tu chvíli jediná, která jim může pomoci. Následuje poutavý popis záchranné operace, okořeněný nevábnými popisy osudů lidí v případě, že by se záchrany nedočkali.
Krátce předtím, dostane Elen od Blakea zašifrovaný vzkaz, v němž ji nabádá, aby sledovala jeho zdánlivě nezjistitelnou stopu. Jenomže jejich honička na kočku a myš musí chvíli počkat.

Blake není fyzicky pozměněn jako Elen. Je to jen chytrý mladý muž se zájmem o historii a několika zvláštními nadáními pro některé vědy. Je trpělivý, učenlivý a připadá mu, že vše, co by měl v životě dělat, nemělo by postrádat jistou dávku logiky. Protože vše se dá pečlivě naplánovat. A ne vždy se vyplácí spěchat.
Blake se dozvídá o jedné organizaci, která původně sponzorovala některé jeho spolužáky ve SPARTĚ. Jejich skutečné úmysly zůstávají skryty pod rouškou tajemství. Aby byla tajemství odhalena, musí se Blake stát členem takové skupiny. Naverbují ho v Paříži. Všimnou si zdánlivě nenápadného muže, který ale ví, jakým způsobem upoutat pozornost takových lidí. Dostává se do skupiny disciplinovaných jedinců, kteří jsou schopni vytěžit z jeho nadání maximum. Blake se brzy začlení do života komunity a věnuje se studiu historie - věci, která ho zajímá, a která by mu měla pomoci dozvědět se víc o všem co se děje kolem něj.

Mezitím Elen jde po stopě Blakeova vzkazu, který ji zavede až do jeho opuštěného bytu, v němž už ale krátce před ní někdo něco hledal. Blake má před ní několik dní náskok, a ne proto, že by sám chtěl. Jenomže plány obou hrdinů se opět změní, když je Elen povolána na Měsíc, aby vyšetřila podivnou nehodu.

Zdánlivě to vypadá, že příběh brzy skončí. Jenomže na Měsíci, jakoby vše teprve začínalo. Nehoda jedné z kabin elektromagnetického katapultu, který lidi dopravuje k Zemi, je nehodou jen zdánlivě. Seznam pasažérů a přidělených kabin se nemění, takže se nabízí otázka, kdo chtěl asi smrt Cliffa Leylanda - obyčejného inženýra, otce od rodiny a možného pašeráka drog, které jsou na Měsíci oblíbené. A nedostupné.
Vynořují se otázky nad původem mladé astronomky Katariny, nebo také Catherine, to podle toho, kde se zrovna nachází a co má za úkol.
A také začínáme tušit důvody, kvůli kterým stojí zato zabíjet. Jedním z nich je třeba fanatická posedlost sekty, jejímž byl Blake členem. Jejich víra v návrat Proroků je tak silná, že dokáží zabíjet. A nebo zasáhnout do života malé Lindy, aby ji přetvořili k obrazu, z něhož se zatím vynořují jen střípky.
Mezitím jsou antény radioteleskopů na Odvrácené straně nasměrovány do souhvězdí Jižního kříže, odkud mají Prorokové přijít.

Zlatý věk Venuše 2 - Malstrom
Arthur C. Clarke, Paul Peruss
Vydal Baronet 1996
Překlad Vladimír Hanák

A.C. Clarke, Paul Preuss - Zlatý věk Venuše 1

3. srpna 2008 v 19:20 | Jana Dvořáčková |  Recenze
Linda byla odmalička chytré na nadané dítě. Toho si všimli její rodiče, když začali s projektem SPARTA. Šlo o zkratku, která znamenala Stanovení a rozvíjení zdrojů specifických nadání. Jednalo se o rozvíjení přirozené inteligence člověka. U malých dětí to funguje lépe, než u dospělých a Lindini rodiče zanedlouho získali grant na provoz menšího vzdělávacího ústavu, kde soustředili ještě několik takových chytrých dětí. Tyto děti se měly v budoucnu zařadit mezi ostatní a žít a pracovat na výsostných postech lidské společnosti.
Všechno by bývalo dopadlo dobře, kdyby Linda nezmizela a její rodiče nezemřeli při podivně vypadající nehodě. SPARTA byla rozpuštěna a její nadějní žáci se rozprchli do světa.
A Linda byla dlouho pokládána za mrtvou.

O několik let později se mladá žena na schůzce se svým psychiatrem snaží rozpomenout na minulost. Záblesky vzpomínek jsou místy tak jasné, ale většinou zapadají do temnoty poškozené paměti. Paměti, která je ale stále živá a ukrývá skutečné tajemství o tom,, kdo, nebo co Linda ve skutečnosti je. Poté, co zmizela, stala se něčím víc, než jen člověkem. Její vylepšené smysly, hbitější reakce, pozměněná stavba celého jejího těla, jsou velkým přínosem, zároveň vyvolávají bolestivé vzpomínky na vlastní zamlženou minulost, na to, že byla součástí projektu, který se už moc nepodobal tomu, co původně zamýšleli její rodiče.
Po nehodě v sanatoriu, která ve skutečnosti nehodou nebyla, Linda uteče. Utíká před minulostí, aby ji zároveň mohla lépe poznat. V tichu se svou vlastní samotou začíná žít jiný život. Ví, že aby zjistila pravdu, bude se muset dostat na místa, která jsou normálním lidem nepřístupná. Ví, že se dostane kamkoli bude chtít prostě proto, že jí to její schopnosti dovolují. Bude muset vsadit svůj život a za žádnou cenu neodhalit svou totožnost těm, kteří ji vytvořili. Bude se muset stát někým jiným. Částečně si vzpomíná, kdo jsou oni. A oni pátrají po tom, kdo je ona - Linda, která si teď ale říká Elen.

O dalších několik let později je jistá Elen Troyová, coby inspektorka Komise kosmické kontroly vyslána vyřešit nehodu kosmické lodi. Netuší ale, že se dozví i něco o sobě.
Star Queen je obyčejná loď, která má na Venuši dopravit náklad zboží. Jde o maličkosti: sazenice rostlin, poštu pro obyvatele Port Hesperu - stanice obíhající planetu, knihy a nejrůznější věci denní potřeby. Přinejmenším jedna kniha je ale zajímavá, avšak ještě zajímavější je studená válka, která zuří mezi dvěma korporacemi, které na Venuši těží nerosty. Pro jednu z nich veze star Queen náklad důlních robotů. Jenomže na Venuši se netěží jen nerosty, probíhá tam také studium minulosti, které započalo poté, co bylo v končinách rozžhaveného světa objeveno několik podivných artefaktů ukazujících na možný život na Venuši - život starý miliardu let, nicméně stále živý a vzbuzující pozornost celé soustavy.
Nebýt jednoho spiknutí, jedné knihy a nehody, která to všechno zkomplikuje, bývalo by se asi všechno bez problémů povedlo.
Jenomže loď je poškozena a poté, co náraz mikrometeoritu způsobí zničení kyslíkových nádrží, je posádka vystavena smrtelnému nebezpečí. Grant a McNeil se snaží přijít na způsob, jak přežít cestu k Port Hesperu, ale už chvíli po nehodě je jim jasné, že k cíli se dostane jen jeden z nich. Na palubě lodi se odehrává boj o přežití, a nemusím zdůrazňovat, že člověk dokáže přežít za jakýchkoli okolností, i za cenu pošpinění vlastního svědomí.
Elen je vyslána, aby celé té věci přišla na kloub.
A někdy v té době potkává jednoho z přátel z bývalé SPARTY.


První díl šestisvazkové ságy je napínavý příběh, který si chvílemi žije svým vlastním životem. Rozplétá uzlíky podivných událostí, aby na jejich místě mohly vzniknout další. Tajemství se vynořují nad osudem mladé ženy. A nad minulostí a budoucností celého lidstva.

Předlohou pro vznik prvního ze šesti románů byla povídka Mez pevnosti. Příběh lodi Star Queen a její posádky se v Napětí zlomu stal celou jednou kapitolou. Clarke ji napsal už v roce 1948. V prosinci 1949 se objevila v časopise Thrilling Wonder Stories. U nás vyšla v roce 1994 ve sbírce povídek pod názvem Hlídka (str.83).

Arthur C. Clarke, Paul Preuss
Zlatý věk Venuše 1 - Napětí zlomu
Vydal Baronet 1996
Překlad Vladimír Hanák

Životní odysea A.C.Clarka

3. srpna 2008 v 19:14 | Jana Dvořáčková |  Recenze
V roce 1917 zářily nad hrabstvím Somerset jasné hvězdy. Nebe nad Francií bylo však plné světlic a dělostřeleckých granátů první světové války. Tady bojoval Charles Wright Clarke, když se mu v somersetském městečku Menehead na pobřeží Bristolského průlivu narodil prvorozený syn Arthur (následovali sourozenci Fred, Mary a Michael). Stalo e tak 16. prosince a měsíc byl právě v novu.
Tak takhle začíná oficiální životopis Arthura C. Clarka, do kterého jsem částečně nahlížela.
Nemusím ale nahlížet do knihy, abych dokázala vyjádřit svůj vztah k tomuto výjimečnému spisovateli.
Je to asi otřepaná fráze, ale Clarke mě přivedl ke sci-fi. Byl to jeho Svět tajemných sil - pořad, který na začátku devadesátých let vysílala Česká televize. Tehdy mě zaujalo chození po žhavém uhlí, zvláštní vztahy mezi dvojčaty, samovznícení člověka, a fascinoval mě svět duchů a všemožných oblud žijících v pozemských vodách. Usínala jsem při pomyšlení na nekonečné dálky vesmíru a moje touhy, které nikdy neměly dostat šanci se naplnit, najednou dostaly pevné obrysy, a jakoby to stačilo.
Devadesátá léta byla všeobecně desetiletím kontaktu. Kruhy v obilí kam se podíváte, mrzačení dobytka, všemožné zprávy o únosech, dokonce údajné důkazy, svědci a já nevím co všechno. Věrohodnost asi nulová, ale tehdy… tehdy to byl celý můj svět. A pan Clarke o tom všem tak poutavě vyprávěl.

Byla to jeho Vesmírná odysea - čtveřice knih, z nichž jsem paradoxně začala tou druhou. 2010 jsem si půjčila v deváté třídě ve školní knihovně. Fakt, že školní knihovna měla takovou knihu, mě udivil až v dalších několika letech, kdy jsem si za peníze na obědy a školní pomůcky rozšiřovala knihovnu dalšími romány nejen Arthura C. Clarka. Na školní pomůcky nikdy nedošlo a hlad mám doteď. Ale díky za to!
Když jsem ve druhé polovině onoho školního roku donesla do školy referát z této knihy, a poté, co učitelka češtiny prohlásila, že "tohle není vhodná literatura pro dívky," rozhodla jsem se, že udělám pravý opak a právě tohle si zvolím, jako vhodné čtivo pro dospívající mysl. Už tehdy jsem byla nevratně poznamenána taji, které ukrývá vesmír, takže tohle byl jen další krůček. Nutno podotknout, že učitelka myslela, že se změním. Můj druhý referát toho roku - Střetnutí na Farpointu ze série Star Trek Nová generace ji naprosto odrovnal a nadále už ode mě referáty nevyžadovala. Její chyba.
Oproti tomu češtinou na střední jsem prošla v pohodě. Slohové práce na jakékoli téma se nevyhnuly kontaktu s vesmírem. Dokázala jsem ho nacpat všude, a kolikrát po hodině učitelům vysvětlovala, proč jsem to udělala k tématu, které se dalekých galaxií naprosto netýká. Dokonce i když jsem se potila při psaní maturitní slohovky na téma Role ženy ve společnosti v průběhu staletí, jsem se nemohla dočkat okamžiku, kdy budu moci psát o roli žen při výzkumu vesmíru. Jediné, co mě zabrzdilo, byl rozsah práce. Celkově jsem vylezla z jedničkou - jedinou známkou, které si za celá ta léta skutečně vážím stejně, jako oné češtinářky, paní Procházkové.

Ale zpět k Arthurovi.
Jak jsem se dočetla ve spisovatelově životopisu, u něj byla touha po vyprávění ze strany učitelů dokonce podporována. Byl to skvělý vypravěč, rád fantazíroval a dokázal pobavit nejen své spolužáky. Jeho učitelka Maud Hanksová v něm už v jeho dětství viděla potenciál Možná netušila, jak daleko ho jeho životní pouť zavede, každopádně v ní měl oporu.
Za druhé světové války sloužil mladý Clarke ve službách RAF. Vstup do vzdušných sil podnítil jeho zájem o astronomii ruku v ruce s touhou naučit se vzdušné navigaci. Rozhodl se totiž, že půjde za tím, co ho zajímá, že nebude sledovat nezřetelné cestičky osudu, ale že ho sám ovlivní do té míry, aby z toho co nejvíce vytěžil. Do řad letectva vstoupil jako letecký mechanik bezdrátového rádiového spojení, vojín letec druhé třídy.
Povídky - zlomek s díla:
V podstatě první povídkou, kterou Clarke profesionálně publikoval, byl Záchranný oddíl. Objevil se v časopise Astounding Science Fiction, a to v květnu 1946. Později vyšly jeho povídky ve sbírkách Hlídka (onen Záchranný oddíl), Zkazky z planety Země, Devět miliard božích jmen, Historky od Bílého jelena, Smě času, Výprava na Zemi, nebo Povídky z deseti světů.
Po válce se Clarke dostal na King´s College, kde chtěl zpočátku studovat astronomii. Jenomže kursy byly přeplněné, takže se raději rozhodl získat hodnost bakaláře přírodních věd ve fyzice a teoretické i aplikované matematice.
V prvním roce studia se Arthur stal také předsedou Britské meziplanetární společnosti, jejímž členem byl například také slavný dramatik George Bernard Shaw. Clarke společnosti jednoho dne předložil svou stať Problém zvaný kosmická loď. Ta později vyšla, byla několikrát doplněna, a několikrát přetištěna. Později četl Shawovu hru Zpět k Metuzalémovi, jejíž závěrečná řeč se zmínkami o hvězdných sídlech a velkém kosmickém životním prostoru na něj udělala dojem. Odtud se rozhodně vzaly sympatie k myšlence astronautiky, které kupodivu nevyšly od Clarka. Tento matný nástin podobných zájmů pak vyústil v několikaletou korespondenci.

Mnozí spisovatelé dnes pátrají nad tím, kde vzít inspiraci., jak zaujmout. Clarke nic takového nevnímal. Žena jeho bratra Freda, Dot si vzpomíná, že se ho na to jednou ptala. "Kde bereš inspiraci?" Clarke bez zamyšlení odpověděl: "Nic takového. Přijdeš tam nahoru (myšleno do pracovny v domě jeho bratra, kde tou dobou žil), a pracuješ. Je to jenom práce. Zasuneš papír do stroje a jedeš." Tak to mě ohromuje snad víc, než paní Dot, která se o samostatný literární počin podle všeho nikdy nepokusila.

Abych nezapomněla na manželství. Clarkeovou vyvolenou se stala Marilyn Torgensonová. Jejich vztah začal v roce 1953, v době, kdy se uvažovalo o vydání jeho románu Konec dětství (jeden z těch, které mi způsobily dlouhotrvající, ale velmi příjemné poškození osobnosti).
Marilyn bylo dvaadvacet. Z předchozího manželství, které uzavřela už v sedmnácti, měla malého synka. Clarka si vzala ani ne po měsíční, zato velmi bouřlivé známosti 15. června 1953.
Bohužel předzvěstí krátkého trvání manželství byly přílišné rozdíly v povahách obou mladých lidí. Clarke psal. Na svatební cestě dodělával onen Konec dětství, jehož první vydání se dočkalo neuvěřitelných 210 tisíc výtisků. Časem se stalo, že je jejich vlastní zájmy a životní zkušenosti odcizily. Marilyn byla velmi živé povahy. Ráda se bavila, zatímco její manžel se oddával své vášni tak nejvíc, jak to jen šlo. Ještě navíc oba odjeli do Anglie k Clarkově rodině, kde ovšem Marilyn nikoho neznala. Už na konci měsíce bylo jasné, že jejich manželství je omyl. Krátce po svatbě se Clarke navíc dozvěděl, že s Marilyn nemůže mít dítě. Její první porod ji přinesl zdravotní komplikace, které vylučovaly jakékoli další početí. Clarke o dítě velmi stál.
Manželství se rozpadlo už šest měsíců po svatbě, úředně ale až o dlouhých deset let později, v prosinci 1964. Marilyn většinu toho času trávila v Americe a Arthur většinou v Anglii a všude tam, kam ho osud zavál.

Pokud bych měla vypisovat všechna zajímavá období ze spisovatelova života, bezpochyby bych tím strávila dlouhé týdny ne-li měsíce. Jeho život je jedno velké dobrodružství. A to se nezmiňuji například o spolupráci se Stanleyem Kubrickem, režisérem filmu 2001 Vesmírná odysea. O vzniku tohoto výjimečného díla vyšla celá kniha pod názvem Ztracené světy 2001.
Nashromážděné zkušenosti a zážitky by vydaly na dalších deset lidských životů.

Jeho životopis má bezmála 350 stran plných líčení neuvěřitelného bohatství života jediného člověka. Rozhodně vám doporučuji si ho přečíst. Způsobí to další poškození osobnosti. Poznáte totiž, jak naprosto všední jsou životy většiny z nás.

Jeho dílo se už v osmdesátých letech vyšplhalo někam k sedmi stům pracím. U nás se o šíření jeho odkazu nejvíce zasloužilo nakladatelství Baronet, v jejichž edici vyšly víc, než tři desítky románů a sbírek povídek.
Posledním vydaným románem byl druhý díl poutavé spolupráce se Stephenem Baxterem pod názvem Sluneční bouře. První Oko času se mi líbilo víc a možná, že jsem si na těchto dvou knihách všimla jisté jinakosti, kterou přináší spolupráce. Třetí díl pod názvem Prvorození vychází právě teď (červenec 2008).
Ne vždy je spolupráce autorů na škodu. Například u šestisvazkového klenotu Zlatý věk Venuše, který napsal s Paulem Preussem, nicméně jeho sólové práce, jako třeba Konec dětství, Měsíční prach, Marťanské písky, Kolébka, Rajské fontány, nebo další má oblíbená Město a hvězdy, jsou mi milejší.

Životní odysea Arthura C. Clarka
Napsal Neil McAleer
Překlad Alena Pavlová, Ivan Ryčovský
Vydalo nakladatelství Columbus 1995

Jaroslav Mostecký - Pištec na bráně k západu

3. srpna 2008 v 19:01 | Jana Dvořáčková |  Recenze
Dvanáctá kniha z Edice pevnost přináší další z řady napínavých příběhů z pera českého autora.

Ve vesmíru ztroskotá pozemská loď z kolonisty. I přes nepříznivé podmínky se snaží udržet civilizaci, ale po několika generacích lidé žijí na úrovni pozemského středověku. A boj s přírodou a nemocemi je krutý a lidstvo zřejmě nevyhraje (anotace)
To je stručný obsah knihy, který mě zpočátku moc nezaujal jednak proto, že jsem si říkala, že takových příběhů už byla napsána spousta.
Mýlila jsem se.
A jsem ráda.

Na okraji rozpálené hliněné pouště jediného světa Algolu je rozeseto množství "Měst malomocných" - samostatných osad, do nichž jsou z hlavního města co chvíli přiváženi další a další nemocní, aby se za zvuku líbivé melodie flétny - vábničky, stali kořistí dravých dračích ptáků pteronů.
Pištci, kteří mají za úkol na město a jeho obyvatele společností odsouzené na smrt dohlížet, ve svých strážních věžích ve dne v noci hlídají a svolávají ptáky k lidské hostině. Na prostranství tak čekají ženy, muži, i děti na to, až budou sežráni zaživa, protože přesně to je v tu chvíli jediná věc, která jim ještě zbývá.
Lék na nemoc chrání obrovití, nejen člověku nebezpeční hadi žijící v pralesním moři, do nějž je to z Města jen kousek.
Jen málokdy se stane, že by se had přiblížil až k městu, ale když k tomu dojde, dokáže taková návštěva narušit nejen noční klid.
Nemocní si pro lék dojít nemohou a strážce jejich úděl příliš netrápí.
Když se mezi nemocnými objeví sestra jednoho z pištců, musí se nutně stát něco, co změní životy jich všech.
Stopa Naji - obrovitého hada, je ještě čerstvá a přímo láká k pronásledování. Marek a Jolana se po ní vydají.

A pralesní moře - zdánlivě nekonečná studnice smrtících překvapení, neskrývá jen jedno tajemství.
Potomci dávných kolonistů - posádky Zlaté laně, se vydávají na cestu, aniž si uvědomují, do čeho se to vlastně pouští a jaké následky mohou jejich budoucí činy mít.
Zlatá laň je tajemná, ještě tajemnější jsou věci, které ukrývá. A konec není tak očekávaný, jak se možná na první pohled zdá. Vlastně… dočetla jsem k poslední větě, obrátila list a příběh nepokračoval. Skončil tak náhle, tak nečekaně a tak definitivně, že mě to na dva dny uvrhlo do myšlenkové otupělosti, duševního vyčerpání a bytostné touhy napsat druhý díl. Ovšem… tím bych zkazila naprosto vše, nač autorovi stačilo pouhých 332 stran.

Vy, kdo jste tuto knihu již přečetli jistě tušíte, že ne všechno bylo napsáno a prozrazeno. Musím říct, že na mne tento příběh dost zapůsobil. A právě z toho důvodu nebudu obsáhle rozpitvávat to, co vám radím si přečíst.

Jaroslav Mostecký opět ukázal, že umí čtenáře zaujmout a vytvořit spojitý a uvěřitelný svět s vlastní mytologií, historií a tajemstvími. Čtenář neznalý příběhů o Pištcích se tak musí oddat proudu vyprávění a přijímat autorovu vůli, obdivovat se plastickým vizím prostředí, přivírat oči při četbě brutálních soubojů s tvory uprostřed nebezpečné džungle a stejně tak je rozšiřovat úžasem nad podivným mixem technologií upadající civilizace původních kolonistů (souboje balónů se vzducholoděmi jsou úžasné). Přes všechny klady by knize slušelo mírné zeštíhlení a lepší kompozice některých příliš naivních dialogů. Závěr však patří k těm, na něž se nezapomíná.

Pištec na bráně k západu
Mostecký, Jaroslav
Nakladatel: Wolf Publishing
Obálka: Grigory Vyatkin
Rok vydání: 2006
Počet stran: 332
Cena: 99 Kč
Třináctá kniha z Edice Pevnost.