Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice.

Listopad 2010

Ida Sebastiani - Minutové povídky

28. listopadu 2010 v 11:33 | Jana Dvořáčková |  Recenze

Daniela Kovářová vydala svou prvotinu pod rodným jménem své babičky, aby tak odlišila tuto část své literární tvorby od odborných článků a publikací, které píše v rámci své právnické praxe.
Dosud její povídky a fejetony vycházely v novinách, časopisech a povídkových sbírkách.
Bydlí v malé vsi 15 kilometrů od Plzně, kde chová dvě děti, na nichž byly příběhy před vydáním testovány, jednoho psa obrovských rozměrů a tři kočky.

***

Na malém stolku v mém malém bytě leží už několik let hromada knih. Ještě nikdy se nestalo, že bych přečetla vše, co jsem nakoupila a zažila moment, kdy bych neměla po čem sáhnout. V průběhu těch let se knihy v hromadě všelijak přesouvají, sem tam spadnou, zkrátka pořád na sebe nějak upozorňují, mršky.
Z Minutových povídek, na které přišla řada docela nedávno vypadlo nejedno mrazivé překvapení, podstrčené chladnou kostnatou ručkou paní noci. Autorka důrazně varuje NEČÍST PŘED SPANÍM.. Veškerá takováto varování mě navádějí jakékoli doporučení, i takové hrozně strašidelné, úmyslně ignorovat a čekat jaké následky to zanechá…
Zásadní dojem je takový: knihu sice dokážete přečíst zhruba za hodinu, ale nedělejte to. Prodlužujte své mučení každou noc. Je totiž pravda, že co se dělá před spaním, to se vám pak buď zdá, nebo si to déle pamatujete (musím to vědět, jinak bych neodmaturovala).
Povídky jsou scifistické, hororové, smutné, dojemné, zákeřné a některé překročí práh nehmotného světa a při čtení vám pěkně poškrabou obličej.

Hned první povídka se vás pokusí doslova přidusit. Po přečtení "Prstýnku," netoužím po lesklých dárcích, hodlám sabotovat svatby svých známých a demolovat výlohy zlatnictví. Je mi úplně jedno, že mě zavřou, takové šperky bych nepřála vůbec nikomu.
Výborná věc na začátek mě naladila přesně na tu správnou notu a od té chvíle mi začalo být silně jedno, jestli do práce vstávám v půl páté a proč ty hodiny na zdi ukazují jedenáct…
U druhé povídky jsem si zavzpomínala na dobu dávno před mobilními telefony a internetem, na různé tábory a školy v přírodě, psaní dopisů a otevírání balíčků z domova. Pohodová atmosféra dětského světa, jenomže to bych nesměla být klučina v dětském domově s mamkou ve vězení a s tím nejlepším kamarádem jakého si může dítě přát.

Třetí je kouzelnická. "To všechno jsou jen triky," říkáme si také, když vidíme něco, co si nedovedeme rozumově zdůvodnit. Odkud se z plášťů a klobouků berou růže a králíci? Jen trpělivě čekají, až přijdou na řadu? Nebo je to třeba úplně jinak?
Někde tady si také velmi silně uvědomuji vliv tématických fotografií Pavla Janouškovce, které většinu povídek výborně doplňují. Mají na mé vnímání knihy jako celku docela tísnivý dopad.

Sbírka obsahuje i oddechovky.
"Deník učnice Andělky" nám napoví, jakže to je vlastně ve skutečnosti se strážnými anděly.
Pro mě nejméně srozumitelný byl "Neznámý." Pohled do lidského nitra, ukázka vnitřní zranitelnosti. Tak asi to jsem si z toho vzala.
Vždyť "Snové" příběhy jsou přeci o tolik zajímavější. Že nejsou skutečné, říkáte? Ale no tak.
"Pracovní deník" je zase variací na stvoření světa.
"Proti tomuto rozsudku není možnost opravného prostředku"
Povídka s nejdelším názvem a také asi třetí se soudní tématikou. Roztomilá autorčina pracovní deformace vypráví příběh jednoho mimozemského výzkumníka.
Jen spěte, rytíři, nabádá další z povídek. Na záchranu Českých zemí je ještě dost času. Pořád je ještě co zkazit a až nebude, nebude mít ani smysl vás budit. Jen spěte, nevědomí…

"Krokem do neznáma" je každé rozhodnutí v našich životech, na jejichž sklonku se klidně můžeme rozhodnout vstoupit do temnoty, která i když je strašidelná, černá a jako by hmotná, slibuje možná klidně i nový začátek.

Smolařem je hrdina povídky "Obhajoba." Pozor na to, co si přeješ, nebo co si přejí druzí, mohlo by se to splnit. Příběh tak trochu ve stylu Doteku medusy mě spíše pobavil, i když vzhledem k prostředí soudní síně, kde se odehrával jsem jej samozřejmě brala smrtelně vážně…
Když to shrnu, přidávám se na stranu hrdiny: můžete si za to sami.

"Viktorka" je možná variací na bláznivou Viktorku z Babičky, ale také pohledem do duše těch mentálně slabších kolem nás, jejichž světy jsou tak nepochopitelné, že to my jen odsuzujeme. Protože… je to prostě lehčí.

"Vidět Zemi," tak to bych ve skutečnosti opravdu chtěla. Asi bych se ale dočista zbláznila, kdybych viděla to, co hrdina povídky. Vždyť přeci každý ví jak to vypadá, ne?
Bláznivá představa o pohledu z vesmíru. Ale co můžeme vědět, vždyť to nikdo z nás na vlastní oči neviděl a ti kteří ano, můžou klidně pěkně kecat.

"Schvalovací řízení" na mě zapůsobilo niterně nejvíc. Nebylo děsivé, temné, chladné, kruté, krvavé, ba nemělo ani nečekanou pointu, která by mě profackovala a usadila na zadek. Pohnulo mnou však někde uvnitř a to dost silně.
Co je pravdy na tom, že si děti své rodiče vybírají? Ach, tak v tom případě bych už od svého pobytu v zásvětí, nebo kde jsem se to před výskytem na této bohem zapomenuté planetě poflakovala, byla milovníkem adrenalinových sportů.
Ale… nakonec jsem si na ně zvykla.

"Osudové hry" Cokoli, co ve svém životě uděláme, otevře x cest, po nichž se můžeme dát. Rozhodneme se pro jednu, na níž se ale už obvykle těžko otočíme, napravíme případnou chybu a začneme znovu. Jednoduše to nejde. Nebo ano?

"Sledovačka" Každý manžel je rád, když ho žena nepodvádí. Ti podezíravější dají své drahé polovičky sledovat a kolikrát stejně nic nezjistí, neboť ženská je děsně vynalézavý tvor.

"Kočičí příběh" Kočka v příběhu věští smrt. Psáno formou dopisu otce dceři. Vztah přerušila právě ona divná kočičí schopnost. A… já prostě kočičky miluji.

"Rituál" Každý nějaký má. Malé děti mívají svůj před spaním. Pohádku, pusu, písničku a pouštění noční lampičky. Tma v dětském pokoji bývá černější než obvykle a pod postelí žije strašidlo, které jen čeká na to, až mrňous projeví strach. A to je pravda, vážení. To moje také žilo pod postelí (vypadalo jako kombinace vodníka a vetřelce) a ve snech mě tam vtahovalo. Nebo sem tam žilo ve zdi u mé postele, což tedy nebylo nic příjemného, protože někdy se z té zdi, těsně předtím, než jsem usnula, ně mě podívalo.

SF o prvním kontaktu na závěr. "Oběť pátého roku" Akorát to my jsme tou obětí. Došli jsme na konec knihy a teďka šup do postýlek. A raději ať se vám v noci nechce na záchod, nikdy nevíte, co na vás čeká pod postelí, v temných koutech, v pootevřené skříni, nebo se klidně může stát, že až za noci půjdete temným pokojem, spustí se ze stropu trpělivé hnusné cosi a pěkně vás překvapí.
Dobrou noc.

Ida Sebastiani - Minutové povídky
Foto Pavel Janouškovec 2003-2007
Nová vlna a Triton 2008
Výroba Nakladatelství Jalna, Praha
Oodpovědný redaktor Zdeněk Rampas
Vydání první
Doporučená cena 149 Kč

Chvilky zamyšlení 5 - Prozření

28. listopadu 2010 v 10:10 | Jana Dvořáčková |  Chvilky zamyšlení
1.
Nejistota číhá uvnitř

Narodila jsem se a zemřu.
Měla bych už konečně začít žít,
nebo se alespoň porozhlédnout
a uvědomit si,
že JSEM.

2.
Znát odpovědi, odejdu klidně

Dala bych život za to
vědět,
jestli i na jiných planetách žijí inteligentní bytosti.
Ale nedala bych nic za to,
kdyby nás některé už dávno navštívily
a zjistily,
že na Zemi žádné nejsou.

3.
Krása a krutost nejistoty

Nechápu,
že mě nikdo hned od začátku
nepřipravil na tu dlouhou,
někdy zajímavou,
i nudnou
a děsivě krásnou cestu životem,
který ale většinou
nesnesitelně bolí.

4.
Proč?

Víte, proč si člověk píše deník?
Aby se svěřil papíru,
když mnohdy nemůže jinému člověku.
Víte, proč si ho píšu já?
Nevím.
Ale až ho bude někdo číst,
začne si psát svůj vlastní.
Proč?
Najednou bude mít potřebu se svěřit.

5.
Proto!

Už jsem na to přišla!
Píši si deník, abych si toho více pamatovala.
Jenomže…
na některé věci
je lepší zapomenout.

6.
Jen jedno…

Mít tak jedno přání,
co bych si přála?
Světový mír?
Ne.
Úplně stačí mír v duši.
Pak dokážeme cokoli.

7.
Přání

Ať krásné věci trvají co nejdéle.
Ty ošklivé, nechť odezní z dalším mrknutím oka,
či tepem srdce.
Ať to moje tluče dlouho.
Ať se zastaví nečekaně.
Ať si konec neuvědomím.

8.
Něco ze mě

Otevři můj deník
a poznáš duši zoufalce.
Otevři mé srdce
a poznáš
Mě.

9.
Hřích dospívání

Naše životy přestanou mít smysl v okamžiku,
kdy o tom přesvědčíme svoji duši.
Možná však... budeme stále doufat,
že se ve svých názorech a rozhodnutích mýlíme.
Přiznávám!
Mýlila jsem se v tom,
že můj život nemá cenu,
že nejsem nic,
že v životě nic nedokáži.
Ač nezkušená, jsem nanejvýš odhodlaná
dokázat všem, kteří o mě pochybují pravý opak.
A naopak
jim nasadit do hlavy brouka,
který jejich pochybnosti rozežere.
Vždyť přeci už žít
je obrovská výhra.

10.
Pomíjivost

Zapal svíci, zastav čas a žij v té chvíli
Bez času.
Až dohoří
Ty lépe, než kdo jiný poznáš,
jak dokáže být čas krutý, osud daný a konec
nevyhnutelný.

11.
Slib Věčnosti

Snad někdy na počátku věků
sešly se naše duše při boji o přežití.
Přežili jsme.
A od té doby se pořád setkáváme
jako otec a syn,
matka a dcera,
děti, rodiče a prarodiče.
A když se jedna životní pouť uzavře,
těšíme se na tu příští.
Víme, že slib daný na počátku věků
budeme sami sobě plnit,
dokud bude svět světem.
A dokud bude existovat čas.

Chvilky zamyšlení 4 - Otázky a pochybnosti

28. listopadu 2010 v 10:05 | Jana Dvořáčková |  Chvilky zamyšlení
Otázky a pochybnosti

1.
Otázka za všechny peníze

Jestliže je pravda, že život nikdy neskončí,
protože naše duše je nesmrtelná,
kdy vlastně život začne?
Je to v okamžik narození?
Nebo v hodinu smrti?

2.
Na trochu jiné téma

Jestliže se narození člověka
považuje za malý zázrak,
nebo velký dar od Boha
a smrt
za vykoupení duše.
Co je mezi tím?
Co je život?

3.
Strach z toho, že bychom měli jen jednu šanci

Člověka fascinuje nekonečno
a nesmrtelnost.
Jenomže háček je v tom,
že všechno jednou skončí
a každý jednou zemře.
pravdu jen jednou?

4.
Jak to vidím já

Kolik věcí člověk dokáže z vlastní vůle?
Kolik křivd překousne ze strachu, zbabělosti, nebo hrdosti?
Kolik bolesti způsobí svou sobeckostí, či zlobou?
Kolik věcí mu mezitím uteče?
Celý život.

Stačí se jen zastavit, porozhlédnout se a poslouchat.
Pak poznáte
jak strašně jsme všichni stejní.
Jak nemá cenu předstírat,
že jste něco víc, než druzí.

5.
Strach

Žiji ve snu,
protože nesnesu temný odstín reality
a chladnou náruč stereotypu.
Ze snu se ale jednou zákonitě probudím.
Co pak?
Dokáži ještě usnout?
Co se mi bude zdát?

6.
Co sžírá nitro

Ve kterém okamžiku se z člověka stane loutka
ovládaná pouze jeho základními potřebami?
Je to ve chvíli,
kdy jeho tělo postrádá energii z nedostatku potravy,
nebo ve chvíli,
kdy se jeho mysl zoufale snaží vysvětlit těm,
kteří ho znají vlastně celý život,
jaký je?

Chvilky zamyšlení 3 - Jak pomoci Zemi

28. listopadu 2010 v 10:00 | Jana Dvořáčková |  Chvilky zamyšlení
1.
Prosba bezvěrkyně

Bože, pokud jsi
znič svět, který jsi stvořil.
A začni znovu.

2.
Možná, že nás někdo hlídá

Zachraňte svět a dovolte těm,
jenž nemohou být spatřeni lidmi
tu zůstat a žít,
aniž by pak museli
nasazovat vlastní životy
na záchranu Lidstva.

3.
Nejsem sadista a nemám ráda násilí, ale…

Chtěla bych udělat něco,
abychom tu na Zemi mohli žít lépe.
Jenomže…
to by znamenalo
vyhubit devadesát procent Lidstva.

2110 - Jak bude vypadat svět za sto let

27. listopadu 2010 v 17:33 | Jana Dvořáčková |  Recenze

Knihkupectví Neoluxor se nechalo inspirovat komunitou, která vznikla na sociální síti Facebook a která se přihlásila ke své lásce ke knihám. Kreativní a tvůrčí potenciál této skupiny lidí odhalil marketingový tým pražského knihkupectví Palác knih Luxor a dostal pošetilou myšlenku - napsat s těmito lidmi knihu! Svůj nápad zrealizovali přesně o silvestrové půlnoci. Přesně v tuto dobu totiž zveřejnili téma, na které měli knižní fanoušci psát své úvahy. Limitem byl rozsah textu, který byl definován počtem 1800 znaků.
Téma znělo: Jak bude podle mě vypadat svět za 100 let.
Kniha byla napsána přesně za 72 hodin.

81 různých pohledů na dobu za sto let má společnou jednu věc: nikdo nemůže s jistotou říci, co nás čeká. Můžeme se dohadovat, snít, bát se, přesto se, jak píše jedna z autorek, sedmnáctiletá Nikola Havlasová, pravdu dozví teprve ti, kteří budou za sto let žít.
To ovšem není omluva pro ty, kteří tou dobou už žít nebudou. Úvahy nutí k zamyšlení a dodávají uklidnění, neboť zjišťuji, že současná mladá generace si svou odpovědnost za roky příští nejen uvědomuje, ale dokáže ji i nějakým způsobem definovat.
Od střídmých úvah se přes různé válečné scénáře dostaneme až k téměř totálnímu vyhlazení lidské rasy. Každá z těch prací je svým způsobem pravdivá, neboť možné je skutečně cokoli. Od nejkratší - jednovětné, po definovaný počet znaků, který autorům dovolil stvořit celé světy uzavřené v kratičkých povídkách, v nichž nás čeká a nemine:

- lpění na technice a materiálních hodnotách
- na jednu stranu hledání alternativních zdrojů energie. Na stranu druhou jakýsi plynulý přechod na zcela jiné
- multikulturní společnost, náboženská tolerance
- Čína sjednotí svět
- degenerace lidské duše. Z člověka je lhostejný lovec, který se řídí pravidlem o přežití nejsilnějšího.
- člověk na vrcholu i spodku potravního řetězce
- svoboda ve všech podobách. Je ale skutečně tak osvobozující, když můžete všechno?
- inteligentní šatní skříň, která podle počasí vybere dívce ty nejlepší svršky
- život prodlouženy na sto a více produktivních let
- stanice na řízení počasí
- zachování individuality. Lehké nebo ne?
- umělá vylepšení až na úroveň lidsko-robotických hybridů
- život řízený z domova - absence sociálního kontaktu - vše se dá pořídit přes síť, není třeba ani vycházet z domu
- v důsledku přelidnění nutná kolonizace jiných planet
- lidstvo jako… největší problém lidstva
- 3. světová válka zhruba za čtyřicet let
- geografická změna světa - malé státy zaniknou, zůstanou jen očíslované oblasti
- lidé v rezervacích ovládaných roboty
- jaderné války - úplné vyhlazení
- pořád stejní politici
- první kontakt s mimozemšťany
- vývoj lékařství - léky na rakovinu
- pokrok vědy a techniky, který dnes spadá do sci-fi
- šedá existence - jen spěch a práce
- život ve virtuální realitě
- řízené sny
- příroda začne očistný proces - od lidí
- co se budou učit děti o vyhynulých druzích zvířat?
- všeobecná lidská lenost
- telepatická komunikace
- cestování časem
- svět může vypadat úplně stejně jako dnes Změní se jen to datum
- prozření - a vše dobře dopadne
- život v souladu s přírodou, duševní vyrovnanost, harmonie
A další…

Věk většiny přispěvatelů se pohybuje od 15 do 20 let. Jeden by řekl, že zejména ti mladší nemohou mít na cokoli normální názor a jen těžko jej dokáží srozumitelně vyjádřit. Opak je pravdou. Třebaže si to někteří neuvědomujeme, právě v lavicích základních a středních škol sedí ti, kteří se onoho roku možná nedožijí, ale mají relativně nejlepší šanci se alespoň přiblížit době, z níž k němu povede už jen pár kroků.
Možná potom, chvějícími se prsty starců otevřou osahanou knížečku, najdou svůj, téměř sto let starý příspěvek a setřou slzu, neboť pochopí, že už tehdy měli pravdu.
Doufám, že ji nebudou mít všichni.
2110 - Jak bude vypadat svět za sto let?
Obálku a sazbu navrhl Milan Sládek
Odpovědný redaktor Ivo Železný
Vydalo nakladatelství Jonathan Livingston, s. r. o.,
ve spolupráci s Neoluxor, s. r. o.,
v Praze 2010.
Vytiskl xPrint, s. r. o.,
Prokopská 8, 26101 Příbram

Matný svit hvězd

27. listopadu 2010 v 17:14 | Jana Dvořáčková |  Publikováno

Ani v tom nejpodivnějším snu by mě nenapadlo, že napíšu báseň (to je to níže), z níž pak vznikne povídka, (což je to, co tu není, i když časem možná bude). A ta povídka nebude mít s básní společného víc než název, plus možná tu špetičku inspirace částí motivu.
Mimochodem bych fakt uvítala nějaké hodnocení více lidmi, protože těch čtyřicet procent je výsměch mé snaze - (ano, klidně to napíšu třeba zrovna takhle namyšleně :)).

Takže tím vám chci říct, že když si přečtete tuhle veršovanou věc, těžko poznáte, o čem je povídka, která (pod stejným názvem) vyšla v časopisu Ikarie/XB1.

Nicméně časopis nekončí, jen se převtělil, přejmenoval a jeho duch bude žít dál.




Na temné hladině jezera se odrážejí hvězdy
Okna do minulosti, z nichž už se nikdo nedívá
Dělí nás čas
A nekonečná, věčně černá dálka, mrazivá

Stojím na břehu, dívám se vzhůru do hlubin
Chladný noční vítr čechrá mi vlasy
Děsí mne čas
Mé bytí končí. Jsem stará, prosta krásy

Noc bude dlouhá, uniká před svítáním
Slovy mrtvého jazyka volám tě zpět
Ovládám čas
A tvou další šanci spatřit tento svět

V matném svitu hvězd vidím tvoji tvář
jež branou mezi světy ke mně shlíží
Ten obraz zničí ranní slunce zář
A ty budeš jen tam - na poli s kamennými kříži

Na temné hladině jezera se odrážejí hvězdy
Vítr utichl, brzy svítat bude
Čas běží dál
A já už nemám moc nad osudem

Brána se uzavřela, ti druzí vtáhli si tě zpět
Už nikdy nedostaneš šanci přijít ke mně zpět
Nepřivolám tě
Půjdu za tebou

Nebudeme tu stát spolu až nový den přijde
Co bych dala za setkání nás dvou
Čas pro mě ztratil cenu
A můj osud čeká - tam pod vodou

Vody jezera zbarvené krví úsvitu
byly svědky našeho setkání
Tam… pod hladinou,
kde jen smrt plní své poslání