Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice.

Ida Sebastiani - Minutové povídky

28. listopadu 2010 v 11:33 | Jana Dvořáčková |  Recenze
Daniela Kovářová vydala svou prvotinu pod rodným jménem své babičky, aby tak odlišila tuto část své literární tvorby od odborných článků a publikací, které píše v rámci své právnické praxe.
Dosud její povídky a fejetony vycházely v novinách, časopisech a povídkových sbírkách.
Bydlí v malé vsi 15 kilometrů od Plzně, kde chová dvě děti, na nichž byly příběhy před vydáním testovány, jednoho psa obrovských rozměrů a tři kočky.

***

Na malém stolku v mém malém bytě leží už několik let hromada knih. Ještě nikdy se nestalo, že bych přečetla vše, co jsem nakoupila a zažila moment, kdy bych neměla po čem sáhnout. V průběhu těch let se knihy v hromadě všelijak přesouvají, sem tam spadnou, zkrátka pořád na sebe nějak upozorňují, mršky.
Z Minutových povídek, na které přišla řada docela nedávno vypadlo nejedno mrazivé překvapení, podstrčené chladnou kostnatou ručkou paní noci. Autorka důrazně varuje NEČÍST PŘED SPANÍM.. Veškerá takováto varování mě navádějí jakékoli doporučení, i takové hrozně strašidelné, úmyslně ignorovat a čekat jaké následky to zanechá…
Zásadní dojem je takový: knihu sice dokážete přečíst zhruba za hodinu, ale nedělejte to. Prodlužujte své mučení každou noc. Je totiž pravda, že co se dělá před spaním, to se vám pak buď zdá, nebo si to déle pamatujete (musím to vědět, jinak bych neodmaturovala).
Povídky jsou scifistické, hororové, smutné, dojemné, zákeřné a některé překročí práh nehmotného světa a při čtení vám pěkně poškrabou obličej.

Hned první povídka se vás pokusí doslova přidusit. Po přečtení "Prstýnku," netoužím po lesklých dárcích, hodlám sabotovat svatby svých známých a demolovat výlohy zlatnictví. Je mi úplně jedno, že mě zavřou, takové šperky bych nepřála vůbec nikomu.
Výborná věc na začátek mě naladila přesně na tu správnou notu a od té chvíle mi začalo být silně jedno, jestli do práce vstávám v půl páté a proč ty hodiny na zdi ukazují jedenáct…
U druhé povídky jsem si zavzpomínala na dobu dávno před mobilními telefony a internetem, na různé tábory a školy v přírodě, psaní dopisů a otevírání balíčků z domova. Pohodová atmosféra dětského světa, jenomže to bych nesměla být klučina v dětském domově s mamkou ve vězení a s tím nejlepším kamarádem jakého si může dítě přát.

Třetí je kouzelnická. "To všechno jsou jen triky," říkáme si také, když vidíme něco, co si nedovedeme rozumově zdůvodnit. Odkud se z plášťů a klobouků berou růže a králíci? Jen trpělivě čekají, až přijdou na řadu? Nebo je to třeba úplně jinak?
Někde tady si také velmi silně uvědomuji vliv tématických fotografií Pavla Janouškovce, které většinu povídek výborně doplňují. Mají na mé vnímání knihy jako celku docela tísnivý dopad.

Sbírka obsahuje i oddechovky.
"Deník učnice Andělky" nám napoví, jakže to je vlastně ve skutečnosti se strážnými anděly.
Pro mě nejméně srozumitelný byl "Neznámý." Pohled do lidského nitra, ukázka vnitřní zranitelnosti. Tak asi to jsem si z toho vzala.
Vždyť "Snové" příběhy jsou přeci o tolik zajímavější. Že nejsou skutečné, říkáte? Ale no tak.
"Pracovní deník" je zase variací na stvoření světa.
"Proti tomuto rozsudku není možnost opravného prostředku"
Povídka s nejdelším názvem a také asi třetí se soudní tématikou. Roztomilá autorčina pracovní deformace vypráví příběh jednoho mimozemského výzkumníka.
Jen spěte, rytíři, nabádá další z povídek. Na záchranu Českých zemí je ještě dost času. Pořád je ještě co zkazit a až nebude, nebude mít ani smysl vás budit. Jen spěte, nevědomí…

"Krokem do neznáma" je každé rozhodnutí v našich životech, na jejichž sklonku se klidně můžeme rozhodnout vstoupit do temnoty, která i když je strašidelná, černá a jako by hmotná, slibuje možná klidně i nový začátek.

Smolařem je hrdina povídky "Obhajoba." Pozor na to, co si přeješ, nebo co si přejí druzí, mohlo by se to splnit. Příběh tak trochu ve stylu Doteku medusy mě spíše pobavil, i když vzhledem k prostředí soudní síně, kde se odehrával jsem jej samozřejmě brala smrtelně vážně…
Když to shrnu, přidávám se na stranu hrdiny: můžete si za to sami.

"Viktorka" je možná variací na bláznivou Viktorku z Babičky, ale také pohledem do duše těch mentálně slabších kolem nás, jejichž světy jsou tak nepochopitelné, že to my jen odsuzujeme. Protože… je to prostě lehčí.

"Vidět Zemi," tak to bych ve skutečnosti opravdu chtěla. Asi bych se ale dočista zbláznila, kdybych viděla to, co hrdina povídky. Vždyť přeci každý ví jak to vypadá, ne?
Bláznivá představa o pohledu z vesmíru. Ale co můžeme vědět, vždyť to nikdo z nás na vlastní oči neviděl a ti kteří ano, můžou klidně pěkně kecat.

"Schvalovací řízení" na mě zapůsobilo niterně nejvíc. Nebylo děsivé, temné, chladné, kruté, krvavé, ba nemělo ani nečekanou pointu, která by mě profackovala a usadila na zadek. Pohnulo mnou však někde uvnitř a to dost silně.
Co je pravdy na tom, že si děti své rodiče vybírají? Ach, tak v tom případě bych už od svého pobytu v zásvětí, nebo kde jsem se to před výskytem na této bohem zapomenuté planetě poflakovala, byla milovníkem adrenalinových sportů.
Ale… nakonec jsem si na ně zvykla.

"Osudové hry" Cokoli, co ve svém životě uděláme, otevře x cest, po nichž se můžeme dát. Rozhodneme se pro jednu, na níž se ale už obvykle těžko otočíme, napravíme případnou chybu a začneme znovu. Jednoduše to nejde. Nebo ano?

"Sledovačka" Každý manžel je rád, když ho žena nepodvádí. Ti podezíravější dají své drahé polovičky sledovat a kolikrát stejně nic nezjistí, neboť ženská je děsně vynalézavý tvor.

"Kočičí příběh" Kočka v příběhu věští smrt. Psáno formou dopisu otce dceři. Vztah přerušila právě ona divná kočičí schopnost. A… já prostě kočičky miluji.

"Rituál" Každý nějaký má. Malé děti mívají svůj před spaním. Pohádku, pusu, písničku a pouštění noční lampičky. Tma v dětském pokoji bývá černější než obvykle a pod postelí žije strašidlo, které jen čeká na to, až mrňous projeví strach. A to je pravda, vážení. To moje také žilo pod postelí (vypadalo jako kombinace vodníka a vetřelce) a ve snech mě tam vtahovalo. Nebo sem tam žilo ve zdi u mé postele, což tedy nebylo nic příjemného, protože někdy se z té zdi, těsně předtím, než jsem usnula, ně mě podívalo.

SF o prvním kontaktu na závěr. "Oběť pátého roku" Akorát to my jsme tou obětí. Došli jsme na konec knihy a teďka šup do postýlek. A raději ať se vám v noci nechce na záchod, nikdy nevíte, co na vás čeká pod postelí, v temných koutech, v pootevřené skříni, nebo se klidně může stát, že až za noci půjdete temným pokojem, spustí se ze stropu trpělivé hnusné cosi a pěkně vás překvapí.
Dobrou noc.

Ida Sebastiani - Minutové povídky
Foto Pavel Janouškovec 2003-2007
Nová vlna a Triton 2008
Výroba Nakladatelství Jalna, Praha
Oodpovědný redaktor Zdeněk Rampas
Vydání první
Doporučená cena 149 Kč
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 cheap jordans cheap jordans | E-mail | Web | 26. prosince 2010 v 3:13 | Reagovat

*People are always telling you what to do, but what's right for them may not be right for you.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.