Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice.

Matný svit hvězd

27. listopadu 2010 v 17:14 | Jana Dvořáčková |  Publikováno

Ani v tom nejpodivnějším snu by mě nenapadlo, že napíšu báseň (to je to níže), z níž pak vznikne povídka, (což je to, co tu není, i když časem možná bude). A ta povídka nebude mít s básní společného víc než název, plus možná tu špetičku inspirace částí motivu.
Mimochodem bych fakt uvítala nějaké hodnocení více lidmi, protože těch čtyřicet procent je výsměch mé snaze - (ano, klidně to napíšu třeba zrovna takhle namyšleně :)).

Takže tím vám chci říct, že když si přečtete tuhle veršovanou věc, těžko poznáte, o čem je povídka, která (pod stejným názvem) vyšla v časopisu Ikarie/XB1.

Nicméně časopis nekončí, jen se převtělil, přejmenoval a jeho duch bude žít dál.




Na temné hladině jezera se odrážejí hvězdy
Okna do minulosti, z nichž už se nikdo nedívá
Dělí nás čas
A nekonečná, věčně černá dálka, mrazivá

Stojím na břehu, dívám se vzhůru do hlubin
Chladný noční vítr čechrá mi vlasy
Děsí mne čas
Mé bytí končí. Jsem stará, prosta krásy

Noc bude dlouhá, uniká před svítáním
Slovy mrtvého jazyka volám tě zpět
Ovládám čas
A tvou další šanci spatřit tento svět

V matném svitu hvězd vidím tvoji tvář
jež branou mezi světy ke mně shlíží
Ten obraz zničí ranní slunce zář
A ty budeš jen tam - na poli s kamennými kříži

Na temné hladině jezera se odrážejí hvězdy
Vítr utichl, brzy svítat bude
Čas běží dál
A já už nemám moc nad osudem

Brána se uzavřela, ti druzí vtáhli si tě zpět
Už nikdy nedostaneš šanci přijít ke mně zpět
Nepřivolám tě
Půjdu za tebou

Nebudeme tu stát spolu až nový den přijde
Co bych dala za setkání nás dvou
Čas pro mě ztratil cenu
A můj osud čeká - tam pod vodou

Vody jezera zbarvené krví úsvitu
byly svědky našeho setkání
Tam… pod hladinou,
kde jen smrt plní své poslání
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama