Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice.

Umístění na časové ose

13. července 2011 v 17:03 | Jana Dvořáčková |  Chvilky zamyšlení
Následující řádky vznikly před pár dny. Nějak jsem se po dlouhé době zase zamyslela a nejspíš jsem to neměla dělat.
Abyste byli alespoň trochu v obraze: od roku 2008 prožívám takové "mizerné období" zahrnující čtyři pohřby, jeden obří rodinný průšvih, jehož následky pocítí i další generace, pak málem smrt mého otce, plus neustálé pracovní peripetie a celková nespokojenost tak nějak… se vším.
Psychologa jsem nenavštívila a nemám to v úmyslu. Maximálně si udělám meduňku na spaní a zobu bylinkové "cosi" bez předpisu. Přišla jsem na chuť černému humoru v souvislosti se vším co se mě týče a svým pesimismem a přehnanou otevřeností, (protože někde se holt vykecat musím) otravuji okolí.

Možná jsem za těch jedenatřicet let už konečně dospěla. Neříkám, že jsem toho mnoho prožila, spíš naopak, ale tak před deseti lety jsem z toho měla depku. No, já ji fakt mívala, jen jsem tehdy ještě věřila tomu, že se dá něco změnit.
"Jo, jsem ještě moc mladá na tohle a na tamto. Na všechno je hromada času," říkala jsem si a věřila tomu.

Jak člověk stárne, všechno mu začíná splývat. Tady se neodvolávám na věk, ale na umístění na časové ose. Své vlastní umístění, myslím. V mém věku bych totiž měla být vdaná, mít alespoň dvě, tři děti, zaběhnutou práci a spoustu přátel mezi vrstevníky.
Zaběhnutá pravidla ovčí společnosti, brrr fujtajbl.
Já vám nevím, proč se mi příčí všechno co je zaběhnuté. Pracovní doba, například. Jak něco musím a není to z mé vůle, ježí se mi srst. Ano, chápu, že některými pravidly se člověk řídit musí, ale teď asi rok mám období, kdy bych nejraději jen plula na vlnkách života a nechala všechno, ať mě to mine.
Kruciš, jsem to zase nějaká poetická.

Nejčastěji v poslední době slýchám poznámky okolí na to jak mi tikají biologické hodiny. Ségra i sestřenice mají po dvou dětech. Nutno říct, že si obě vybraly protějšky jiné národnosti, myšlení a chování na úrovni necvičených opičáků. Nevím co jim závidět. Tady musím vážně poznamenat, že po dětech jsem toužila tak jednou a to jsem byla mimo. Suďte mě za to jestli chcete, ale já si prostě nemyslím, že bych byla dobrou mámou. Nic proti dětem, cizím. Ty miluji, protože je můžu vrátit. Ale ten zbabělý pocit neschopnosti vypořádat se s tím závazkem sama za sebe…? A je to venku, bojím se odpovědnosti za něco, za co bych ji měla mít. Ne za sebe, sama za sebe si dělám co chci. Dítě je sakra závazek a jak tak pozoruji matky kolem sebe, nezávidím jim, nežasnu nad tím, do čeho se pustily. Zkrátka jsem ráda, že já můžu být jen teta.

A dál… vdaná nejsem, na obzoru není žádný vztah. Dlouho. Možná mi z toho sem tam hrabe, ale to není nic, co by se nedalo zvládnout. Znám se a vím, že jiná nebudu. Jak totiž stárnu, umím čím dál méně navazovat vztahy. Jakékoli. Děsivá představa, když tu můžu být klidně i dalších padesát let.

Sestřenice mého táty, které je teďka kolem šedesáti, byla kdysi šťastná a usměvavá mladá holka. Zamilovaná. Ale rodina ho nějak nemusela. To víte, tehdy se tyhle věci hrozně řešily a když rodina nechtěla přítele své dcerky, tak dcerka zkrátka buď přijala toho, kterého jí rodina dovedla, nebo se zabejčila, či jinak přesvědčila svou duši o tom, že nebude dělat to co sama nechce a… zůstala sama. Sestřenice mého táty tedy zůstala sama. Žila s rodiči, o které se starala.
Ne, já nežiji s rodiči, ale jsem sama a tu samotu a pocit toho, že to není zase až tak špatné si tímto dokáži vysvětlit. Ale třeba si to vysvětluji blbě. Jenomže některé věci jsou prostě v rodině.

Vrstevníci, kapitola sama o sobě. Nebýt internetu tak nikam nevylezu. Vlastně až tam jsem poznala pár lidí, kteří mě slušně virtuálně profackovali a donutili vytáhnout paty z baráku a prdel z města.
Přátel je pár, kdybych byla na ty (a)sociální sítě, měla bych jich stovky. Co z toho? Přestože jsem jim řekla jak si cením věcí, které pro mě udělali, nepochopili to. Je mi to jedno, hlavně že se to stalo. Já sem tam také udělám něco úplně běžného, co pro někoho může znamenat mnohem více.

Celý nový vesmír se mi otevřel až někdy ve čtyřiadvaceti. Do to doby jsem to byla prostě "já." Šedá myška co si nechala nakecat kdejakou kravinu a trávila roky přežíváním, aniž by vůbec uvažovala o tom, co je to život. Byla jsem fakt blbá a musela čekat skoro čtvrtstoletí, než se něco změnilo.

Všechno má svůj čas, to si myslím. A dospělost není to, když je vám patnáct a můžete si zasouložit, nebo osmnáct a cítíte se fakt drsně.
Už budu ticho. Tyhle úlety mívám, když píši básničky. V takovém duševním rozpoložení už teď ale nebývám často, asi není o čem psát. Tedy básničky.

Když jsem končila střední školu, teprve se zaváděl internet do škol, tedy do té naší určitě, ale každopádně… my s ním do styku moc nepřišli. A doma? Nebyl čas čučet do monitoru. Jo, televize byla, ale také byla hromada králíků, uhlí a bordelu, mimo jiné, které bylo třeba pravidelně obstarávat. Takže za mých studentských let, kdy jsem dělala školu, kterou mi vybrali naši, v podstatě a bydlela u našich, protože jinak jsem to prostě neuměla, jsem krom učení spíše jen uklízela.

Ale já vůbec nefňukám, protože krom toho jsem také psala a četla a to sakra hodně. Jen mi chyběl ten počítač. A když byl… bylo nás na něj pět. O soukromí ani nemluvím, to neexistovalo.
Teď už žiji čtyři roky ve svém a nechápu, naprosto nerozumím tomu, jak jsem mohla vydržet "nemít ten klid." Rozumějte, já mám svou rodinu ráda, jen prostě nerozumím tomu, jak jsem se tak dlouho vydržela podřizovat a necvokatěla z toho.
Je ale nepopiratelným faktem, že cokoli mi vyšlo v tištěné podobě, stalo se tak z devadesáti procent až po mém odstěhování.
A na tom už něco bude.

No ale to jsem odběhla od vrstevníků. Nerozuměla jsem jim, nikdy. Maximálně prvních pět let základky, kdy jsem byla na intru, a tedy drsný režim, pravidla a nařízení, kterým se teď jen vysmívám, vytvořily pevné jádro, které třeba věří, že zabíjet je špatné, krást můžou i ve vládě a proto to bude asi dobré a lhát je zlo, protože kdo si má ty lži pamatovat. Takže nelžu. Všechno ostatní je teoreticky možné.
Intr byl fajn, těch prvních pět let ještě nepředstírané nevinnosti. Pak to už stálo jen za prd a hyenismus v dětské podobě byl asi prvním krokem, který mě přivedl ke SF, protože prostě proměna dětí ve služebníky Zla byla reálná stejně jako světla na obloze.

Psychobláboly, možná. Vnímavý čtenář pochopí, ten se zájmem se zeptá. No a vy ostatní máte možná svých starostí dost. Tak to neřešte, nehroťte a žijte dlouho a blaze.
Moje osobnost se proto podobá dortu, který vařili pejsek s kočičkou. Ale tu pohádku jsem mívala ráda, takže v tom mišmaši vlastně vidím docela soulad.
Příště na jiné téma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.