Když se díváš na hvězdy, nestůj uprostřed silnice.

Srpen 2012

Šum, jenom šum

31. srpna 2012 v 20:46 | Jana Dvořáčková |  Publikováno
To se takhle stane několik věcí najednou. Na Zemi je jaro, k Marsu už nějakou dobu letí sonda Curiosity a já trávím u počítače až nezdravě podstatnou část volného času. Omluvou mi je jenom fakt, že jsem čas využila záslužně. Totiž… to jsem ještě nevěděla, jak záslužné to bude.

Po objevení tikajících hodin v podobě blížící se uzávěrky literární soutěže "AI 2052," jsem prostě sedla a napsala povídku. To bylo v dubnu.

O umělé inteligenci - to bylo tématem soutěže.
O Marsu - to bylo dílem náhody.
A poměrně rychle - to se mi nestává.
Moje můza mi musela řvát do ucha a pak padnout vyčerpáním, jinak to nevidím.
Nejvtipnější je, že nejsem ani vědecký, ani technický týpek a minulý - první ročník soutěže - jsem zbaběle vzdala právě z tohoto důvodu. Ale letos se to nějak povedlo a moje krátká povídka o sondách na Marsu pod názvem "Šum, jenom šum," vyšla v zářiové Pevnosti. Ta spolupořádala onu soutěž a otiskne první místa. Nebyla jsem první, ale třetí a v první pětce odborného hodnocení jediná ženská.

Někdo by řekl, že si tu právě masíruji ego. Omyl, namasírovat bych potřebovala záda a možná zadek (to sezení, no)… Prostě jsem vždycky zatraceně ráda, když v situaci, kdy chci se vším praštit a i na psaní se vyprdnout, mi něco vyjde.

Pevnost jsem v Příbrami sehnala až na pátý pokus. Čtyřikrát předtím jsem se setkala s nevědomostí, nepochopením, neznalostí - hrubá chyba.
A s deštěm
Koupila jsem si číslo s knižní přílohou, jelikož minirecenze právě na tu mě včera neskutečně pobavila. Má to být vtipné i krvavé zároveň... tahle kombinace, dopadne-li dobře, se čte hodně dobře.
Tak uvidím, co dá mi příběh. A já sem pak dám i maxirecenzi.

Dodatek: 19.10.2012
Příběh v knižní příloze mi dal celkem hodně - hlavně to bylo fakt čtivě napsané, ale zkrátka jsem se stále k té recenzi nedokopala. To jako aby někdo nemyslel, že se mi to nelíbilo.

Při shánění podnájmu spěte jenom s našinci

12. srpna 2012 v 14:29 | Jana Dvořáčková |  Zaujalo mě
Tak za prvé, příběh je ze života, protože se přímo týká mé sestry a jejího problému s bydlením. Moje ségra je trochu zvláštní v tom, že ji přitahují černoši. Já tedy nevím, jak se to v ní poskládalo, protože třebas mně přijdou jako chlapi úplně antikoncepční. Ale co, každý má něco.

Ségra momentálně čeká třetí dítě s druhým takovým a shání pro svou rodinku nějaký ten větší prostor. Afričani, tedy alespoň ti, které zná, jsou v téhle zemi za prací a z důvodu toho, aby tu založili rodinu. Holt ten první moc nemakal, a i když rodinu založil, pak si to nějak jako rozmyslel a zbaběle zdrhnul pryč. Takže ségra doufala, když potkala dalšího, že by mohl být trochu jiný. Zatím se to přesně neví, ale když už vzniklo dítě, dalo by se tušit, že třeba taťkou chtít bude.

Kluci jsou ještě malí, ale uvítali by zahradu na hraní a pokojík jinde než s mámou, protože s mámou bude teďka bydlet malá ségra, která se ještě nenarodila a kluci už tak nějak tuší, že s tou holkou v jednom pokoji spát nebudou a ze začátku ani nechtějí. Jo, to si vybavuji já děsné noční můry z dětství, kdy mě budil řvoucí brácha. A to byl brácha za zdí. Řvoucí ségru si nevybavuji, naopak vím, že jsem s mámou v noci často vstávala a sledovala přebalovací a krmný proces.

Kluci tuhle mé mámě říkali "A babi, to ona bude chtít všechny ty Barbíny a růžový věci, co? To bude otrava." Holt si to nedovedou představit, ale na mimčo se těší a stejně tak ségra doufala, že se do jeho příchodu přestěhuje. To by ovšem nesměla narazit na jednu nechápavou dámu středního věku a jeden velký byt.

Byt velikosti 4:1 se zahradou v Příbrami jí seslalo samo nebe, jenomže důkazem toho, že i v nebi je bordel, byla matka majitelky bytu, která komunikuje s realitkou a shání podnájemce do bytečku své dcery. Tady bych měla dodat, že jsem se s ní v životě nesetkala. Kdyby ano, asi bych na schůzku přišla s kýblem ledové vody, který bych uměla velmi vhodně využít.

Je celkem logické, že si majitel bytu zjišťuje různé podrobnosti o lidech, kteří by se mohli do nemovitosti nastěhovat. Tak i moje sestra, vlastně i mí rodiče, se dočkali takového přátelského výslechu. Když ovšem máma zmínila, že sestra čeká třetí dítě s mužem, který navíc není otcem jejích dvou současných dětí, paní nějak záhadně napadlo, že je to zásadní překážka pro uzavření podnájemní smlouvy a začala se cukat, vymlouvat se, inu žvatlat jako malé dítě. Z letmého vyprávění mé mámy, která se tím cítila být dost dotčena, jsem vydedukovala, že je dobré, pokud se někam potřebujete nastěhovat, souložit jen s našinci, aby se nestalo, že se vám pak z té minutky nepozornosti narodí černoušek - tedy mulat. Dále by bylo záhodno žít celý život s jedním mužem, byť ten první je prevít s nezájmem o děti.

Dotyčná dáma má asi v životě hodně negativních zkušeností buď s muži, nebo se samotným aktem plození. Jo, kdo ví? Já jen dedukuji z toho mála, které jsem vyslechla.

Tohle všechno bych ještě překousla, kdyby dotyčná paní učitelka měla alespoň tolik slušnosti a když tedy opravdu nemá zájem sestře byt pronajmout, což je její svaté právo, aby zavolala osobně, ne poňoukala pracovnici realitky těm, kteří se jí nejspíš nějakým způsobem bytostně hnusí a vysvětlila jim, proč si to rozmyslela. Je-li to navíc rasistka, přičemž terčem její nepochopitelné nenávisti jsou ještě nenarozené děti, možná by mohla pro příště toto uvést do inzerátu, aby se lidé jako moje sestra s takovou sprostotou nemuseli zaobírat.

To pořád lidé remcají o problémech s menšinami a přitom jediné problémy, které s nimi vlastně mají, jsou jejich vlastní a vnitřní. Nevyřešené věci z minulosti, nebo světový názor viděný o den dříve v televizi, který rychle přijmou, aby se nemuseli otázkami jinými, než vlastními vůbec zabývat. Z takových lidí mi je na zvracení.